Každý z nás to zná. Ráno se takhle probudíte, vykonáte ranní hygienu, hodíte něco na sebe a do sebe a vyrazíte… Kam? Absence výuky je pro mnohé studenty spásou, jiní výuku postrádají. A bez ohledu na to, zda už mají v hradě prolezenou každou škvíru, se mnoho z nich houfně vydává starou známou cestou do Prasinek.
Mezi tyto studenty se řadím i já, avšak dnes ráno jsem zažila opravdový šok. Stejně jako už párkrát, i dnes ráno jsem se vydala po vyšlapané cestě vedoucí k Prasinkám úplně sama. Bylo hezky. Déšť před chvílí polevil a slunce ozařovalo třpytivé kapky vody na listech rostlin. Ptáci zpívali a bylo mi prostě fajn.
Stalo se to asi uprostřed cesty, kdy jsem sešla z cesty, protože jsem musela… ehm… přivonět k fialkám, samozřejmě. Noha se mi zamotala do něčeho velmi podivného. Šlo o zářivě zelený šlahoun, který se mi pomalu ovíjel kolem kotníku. Nechápavě jsem zírala ochromaná překvapením a strachem. Něco zastínilo slunce. Vzhlédla jsem do chřánu růžovofialového květu. Probrala jsem se a s křikem utíkala zpět na dobře známou cestu. Rostlina po mně překvapivě rychle chňapla, ale zachytila už pouze mé dlouhé vlasy, ze kterých dodnes nemohu smýt podivně vonící nános.
Poté, co jsem se trochu probrala z šoku, že se blízko míst, kudy denně chodí desítky studentů, vyskytla podivná masožravka, přemohla mě zvědavost, a tak jsem ihned doběhla zpátky do hradu pro kouzelný foťák.
Opatrně jsem se přiblížila na co největší vzdálenost, ze které byla rostlina patrná, a v jedné sekundě plné hrůzy zmáčkla spoušť. Výsledný obrázek není příliš kvalitní, přesto je jedinou dosud pořízenou fotografií. Zde exkluzivně, pouze pro DV.
Foto masožravky spolu s ustřiženými pramínky svých vlasů jsem již rozeslala předním odborníkům na neznámé a nezjištěné rostlinné a živočišné druhy. O pokrocích v bádání vás budeme neprodleně informovat!
S nasazením vlastního zdraví,
Marla Fierté