Leden se pomalu chýlí ke konci a pro nováčky, kteří již několik dní zoufale mrzli před branami hradu, nastal velký den. Nyní konečně mohou vstoupit klenutou vstupní branou a rozprchnout se všemi směry, což mnozí z nich také udělali. Doufejme, že je někdy někdo najde…!
Hrad, ke kterému jsem se blížila na sklonku půlnoci, se temně rýsoval oproti obloze poseté jasnými hvězdami. Avšak jakkoli usilovně jsem se brodila sněhem a domáhala se dostat blíž, tím více se mi vzdaloval. Zprvu jsem tomu nevěnovala pozornost, protože se mne za nohu držel skřet ZLOřád. Domnívala jsem se, že jde o nějaké z jeho ZLOvolných kouzel a vytahala ho za ucho.
Divila jsem se, čím to a pátrala v paměti, co se asi mohlo stát. Je konec roku, že by vysvědčení? Ne, to ještě ne. Tak že by černá magie? Pak mi to ale došlo. No jistě, nováčci! Zase se budou hemžit všude. – Sama jsem si vzpomněla na časy v modravé uniformě, kdy jsem prolézala každou myší díru. –
Sníh mi divoce vanul do očí, přesto se mi podařilo zahlédnout několik dalších postav, které šlapaly hroudy sněhu stejným směrem. Prodrala jsem se k jedné z nich a chňapla ji za rameno. Angelica prudce nadskočila, pak se ale usmála. Přes řev větru jsem na ni křikla otázku.
Co říkáš na nováčky? Viděla jsi je už?
Měla jsem tu možnost se s některými nováčky setkat již v návštěvnické místnosti. Opět k nám přichází různorodí lidé a nová krev, a to je podle mne dobře. Bude zase živo. 🙂 Dokonce mezi nováčky mám i svou sestru, Diblassy Arless, ještě než byla na škole, tak již získala pár přezdívek, ona sama ale upřednostňuje Dee.
Něco provedli s hradem, doufám, že ho nerozbili… – zděsila jsem se –
Nemyslím, vždyt ani neumí kouzlit. 🙂 Spíš by se to mělo říkat o nás, starších studentech.
Rozpačitě jsem se na ni usmála a pokusila se zatvářit co nejnevinněji. Pohlédla jsem na ZLOřáda po svém boku a pokrčila rameny. Asi za tím budou zase jenom škrkny…