Byla jsem požádána o napsání článku. Popravdě řečeno, spadla mně čelist až na prsa, když za mnou přišla profesorka Rawenclav, abych pro DV udělala rozhovor.
Chvíli jsem na ni koukala, pak jsem začala na protest koktat, že jsem už přece dávno mrtvá, ať na můj stav bere laskavě ohledy. Možná jsem koktala příliš a nebylo mně dobře rozumět. Nicméně požadavek to byl tak absurdní (na někoho, kdo je stále evidován jako redaktor :-)), že mě zvědavost přemohla a zeptala jsem se, o co kráčí. Bylo mně sděleno, že si madam Grey-Slytherin zakoupila nějakou nemovitost a my bychom o tom mohli napsat. Ješitnost je mrcha, potěšilo mě, že si madam Grey-Slytherin na mě vzpomněla a zrovna ji jsem nechtěla odmítat. Kdysi bývala výborným terčem, dnes je však mrtvá jako já, což nás vlastně spojuje. Bohužel mě profesorka Rawenclav zchladila ledovou sprchou. „Angela chtěla dělat rozhovor s Dolohovem.“
„No výborně, a proč jdete tedy za mnou?“ ptám se.
Profesorka Rawenclav se hystericky chytila za hlavu. „Protože další jalové vysvětlování rozdílu mezi pěknou babou a bábou bych už nevydržela. A k tomu navíc ještě pomrkávání toho pěkného synečka, ať po něm tak nejedu.“. To jsem chápala a s profesorkou Rawenclav plně soucítila.
„Ale ví madam Grey-Slytherin – dnes již to mohu říci – že já k rozhovoru nikoho nepotřebuji? Obvykle ani tázaného. Ještě by mně svými odpověďmi kazil článek“. Madam Rawenclav se jen pod vousy usmívala, jako kdyby v tomto směru měla se mnou své zkušenosti, a než odešla, ještě mně připomněla termín. Měla bych se na pana Dolohova zlobit, že se vyvlékl z práce a hodil ji na hlavu mně, ale nezlobím se. Popravdě řečeno, jestli mám rozhovor napsat já nebo on – není v tom až takový rozdíl, jak by se mohlo zdát 🙂
Popadla jsem tedy svůj skoro vyschlý ohnivý brk a vydala se podzemkou do Godrikova Dolu.
Vystoupila jsem na stanici Radnická, že dál už to dojdu pěškobusem. Znaje vrozeného skrblictví madam Grey-Slytherin, (při posledním rozhovoru s ní, kdy jsem si od ní zapůjčila pero, neb své jsem zapomněla, mně naúčtovala kromě odpověďného a ochotného i vypsaný inkoust a vypůjčkné), hledala jsem očima něco menšího, odkud třeba ještě neodstranili cedulku VÝPRODEJ, ZA ODVOZ, V AKCI nebo LAST MINUTE. Když jsem zjistila, že budu muset šlapat přes celý Godrikův Důl až na samý jeho konec, jistě by mně spadla překvapením čelist, kdybych ji už neměla dávnou spadlou.
SÍDLO PRASTARÝCH KOUZELNIC. Tak alespoň název si V-důchodu-Grey-Slytherin vybrala trefně.
Vítáni tady však návštěvníci moc nejsou. Plůtek musíte přeskočit, protože chybí branka, a vsaďte se, že i vy byste si při tom natrhli – zklamu vás – kalhoty. Zvonek na plotě sice naleznete, ale můžete se uzvonit, otevřít vám nepřijde nikdo. Naopak jsem postřehla přibouchnutí okenice ve 2. patře u 37. okna zleva.
Další nástrahy čekají na pozemku samotném. Cestou k domu jsem uklouzla po něčem, co jsem s ohledem na svou důstojnost raději nechtěla identifikovat. Před hlavním vchodem najdete cosi, co mně silně připomínalo proslulou jámu lvovou (pro mladší čtenáře info zde). Hlavní vchod tedy návštěvník z obavy o své zdraví zavrhne. Pobíháním po pozemku však záhy zjistíte, že jiný vchod neexistuje. Dveře u vedlejšího vchodu se začaly chechtat, když jsem je chtěla otevřít, a dusíce se smíchy mě poslaly k druhému vedlejšímu vchodu. Tam se dveře rozchechtaly taky a poslaly mě zase k tomu prvnímu vedlejšímu vchodu. Chvíli jsem mezi nimi běhala, než mně došlo, že si ze mě dělají blázny a posílají si mě mezi sebou, aby se pobavily. Trochu ponižující, stát se obveselovačem dveří! Pro vstup je funkční opravdu jen hlavní vchod. Už jsem chtěla odejít, ponížením i pár slz uronila, když tu se ke mně sklonil ten hnusný keř, co tam roste, podal mně větev a přenesl mě přes jámu.
Ehm, haló, madam Grey-Slytherin. Jmenuji se Fabulantová a jsem z Denního věštce. Mám tu s vámi dělat rozhovor.
Kde jste se tu vzala, osobo? On Vás N.E.K.R.O. pustil?
Kdo??
Ten Nepříliš Estetický Keř Rostlinné Ochrany. Já vím, že je to takové praštěné jméno, normálně by se tak nikdo nejmenoval, ale jde jen o hloupý keř, tak přece nebudu vymýšlet nic vznešeného. Ale kost on podá málokomu, aby ho přenesl. Asi jste se mu líbila.
A co to vlastně je tam před vchodem? Další jáma lvová?
Ale kdež. To je hadí nora.
Točí se to. To z těch hadů děláte origami?
Hadímu tělu to nic neudělá. Zato s vámi by to pěkně zatočilo. No tak pojďte dál, když už tu jste. Moc se tu ovšem nerozhlížejte, právě jsem se nastěhovala a mám tu neuvěřitelný bordel.
O spadlé čelisti už potřetí psát nebudu!
A myslíte, že mně sem poslali nějakého skřítka? Ne! Nemám tu kam šlápnout a skřítci nikde. Kouzelník by řekl, že když pracují zadarmo, že už by tu mohli být.
Zajímavý předpoklad.
Možná až tu bude ještě větší bordel, aby si přišli na své, že se objeví. Co myslíte?
Madam, i kouzelníci mají své limity. A udělat „ještě větší bordel“ už těžko dokážete.
Hmm, hm, tak se posaďte, třeba tady na ten zelený kurf.
Všechny máte zelené.
Tady na ten vedle krbu.
Na ten, co je v něm ten had?
No tak stůjte.
Nepůjdeme do nějaké jiné místnosti? Kolik jich tu vůbec máte?
Je to klasický skromný 43 + 18 – 12 * 3. Ale jinde to vypadá ještě hůř. Zůstaneme tady.
Výběrem domu jste mě, musím se přiznat, dost překvapila. Proč jste si nekoupila levnější kadibudku?
No dovolte.
Nemyslím tu místnůstku nižší kategorie na Malé Straně. Pro vás samozřejmě luxus na Velké. Onehdá jsem byla pozvána na návštěvu do kadibudky U Jóžina a bylo to tam velmi pohodlné. Chvíli jsem poseděla a jako by ze mě všechno spadlo. I vy byste si mohla takto zvát návštěvy na Velkostranské posezení.
Važte slova, redaktorko. Stačí malý překlep a nikdo nám ten rozhovor neotiskne.
Taky mě překvapilo, že má vaše sídlo modrou střechu. Domnívala jsem se, že preferujete zelenou.
Řekli mi, že střecha je zelená, a já tam nedohlídnu. Taková syčárna!
A co vás to vlastně napadlo, koupit si sídlo? Navíc takhle nelidsky drahé? Nebylo by levnější ponechat si svůj kabinet?
Ponechala bych si ho. Měla jsem krásný, protekční, inspektorský. Ale jednoho dne se tam objevili 3 manuelos a že prý „paninko, zabalte si svý tři švestičky, tady se to bude bourat“. Říkám jim „no to bych se na to podívala“, ale jeden mně odpověděl „dívat se nebudete, překážela byste nám tady“. To mě fakt rozčílilo. Běžela jsem do ředitelny..
Běžela??
No tak dobře. Začala jsem se belhat do ředitelny. „Běžela“ ale znělo líp.
Ale nebyla to pravda.
Já vás vyhodím a nic vám neřeknu!
Tak promiňte, hned se nerozčilujte a pokračujte prosím. „Běžela jste do ředitelny…“
Ředitel, když mě viděl tak rozčilenou, tak se zamkl a pod dveřmi mně prostrčil cedulku, že kabinet se musí uvolnit pro novou inspektorku výuky.
To se ale nemůžete divit. Profesorka Sutherland potřebovala inspektorský kabinet.
Jenomže si ho nakonec stejně nevzala. Prý i po několikero nátěrech stěny zůstávaly nazelenalé a celý kabinet byl tak slizký, že několikrát hodila záda. Raději si taky koupila nějaké sídlo v Godrikově Dole. Kabinet zůstal rozbouraný a neobyvatelný.
Kam jste tedy šla?
To víte, protloukala jsem se, jak se dalo. Věřte, zažívala jsem krušné chvíle. Byl na mě žalostný pohled. V uzlíčku jen pár buchet, hladová, stará, nemocná, nemaje kde hlavu složit. Vydána na pospas nepřízni počasí, zimě, dešti, sužována hladem a žízní..
Smutný příběh. Oko nezůstane suché. Takže abyste nechodila o žebrácké holi a nezemřela hlady bídně někde v houští a zahnala chudobu, pořídila jste si nejdražší sídlo v Godrikově Dole?
Správně.
Myslím, že rozhovor je to plně vyčerpávající. Děkuji.
Čtenářům Denního věštce bych pouze sdělila, že tento rozhovor je výjimka, žádný svůj comeback nechystám, mám jiné starosti.
Dennímu věštci přeji hodně čtenářů a čtenářům hodně dobrých článků.
Žhavé novinky z ohnivého pera.
Pro DV si vystřelila z Canonu: Mystifikace Fabulantová