Letňák 2012 aneb Co se tam dělo? 3. část

Letňák už se přehoupl skoro do své druhé poloviny. Středeční rozvcvičku jsem prošvihla, neboť jsem v kuchyni pomáhala s přípravou snídaně. Aby i neletňákovci věděli – každý má na Letňáku jeden den službu v početné skupince, která ten den chystá snídani a večeři a uklízí. Většinou tuto skupinku vede zkušený letňákovec, který pomůže a vysvětlí, jak taková služba funguje, takže se nemusíte bát, že byste nevěděli, co při svém služebním dni dělat. Ale zpátky k rozcvičce – co se mi podařilo zahlédnout, byla rozcvička doslova pod vedením hůlky pana ředitele. A určitě nechyběla zábava.

Po snídani a odpočinku na nás čekal čarodopolední program, na který se mnozí z nás těšili – první částí byla totiž přednáška pana ředitele – Předávání moudra Slunce našeho jasného. Tuto přednášku už můžete pár dní vidět na LetaxTube a to zde: 1. část, 2. část,
3. část a
4. část.
Musím říct, že to byla ta nejvíce poučná a zábavná přednáška, při které se člověk nenudil, zapojil se a také se pobavil. Mně osobně se asi nejvíce líbil pan ředitel, když předváděl skřítka s administrativními záležitostmi, to nemělo chybu.

Když tato povedená přednáška skončila, vydali jsme se zase do parku, abychom zjistili, jak se budou hrát pravé kouzelnické šachy, kterých se všichni obávali, protože se nenašlo moc studentů, kteří by umění šachů ovládali. Jak jsme zjistili, tak byl Turnaj Bronzového jezdce spíše o šikovnosti a kolektivní spolupráci, než o znalosti šachů. Rozdělili jsme se na dva týmy. Musíte mi odpustit, ale přesné složení týmů si už nepamatuji (fotografie to pak jistě osvětlí).

Vysvětlím alespoň pravidla a plus mínus průběh hry. Hrálo se v ohraničeném prostoru – šachovnici ve tvaru obdélníku. Na obou stranách byly dvě královny (pokud byla figurka muž – ano, je to tak správně), které se však za hry nepohybovaly, ale byly chráněny věží, která se také hýbat nemohla a stála přímo před královnou. Nalevo i napravo od královny byla figurka kůň, jež se skládala ze dvou lidí – koně a jezdce. Jezdec byl vybaven kopím, kterým mohl kolem sebe útočit, pokud byl v blízkosti nepřítel. Jezdec a kůň se směli pohybovat a to maximálně dvěma skoky libovolným směrem (jezdec i kůň museli skákat zároveň). A pak zde byli ještě tři střelci. Střelci byli rozmístěni úplně vlevo a úplně vpravo a jeden střelec byl ještě před věží. Naši kouzelničtí střelci však neviděli, oči měli zavázané šátkem, ale dostali svůj „luk a šíp“ v podobě malého pěnového míčku na docela dlouhém provázku. Střelci se také směli pohybovat a to tak, že mohli udělat až tři libovolně velké kroky jakýmkoliv směrem. Stříleli tak, že je navigovala královna s věží (nejčastěji), případně jejich spoluhráči.

Musím říct, že má první hra v roli střelce byla sice z diváckého pohledu naprosto nulová, ale měla jsem radost, když jsem jako „slepý střelec“ někoho sestřelila – ať už byla oběť přímo přede mnou nebo jsem se trefila i na větší vzdálenost – tady se opravdu ukázalo, jak je komunikace důležitá.

Odehráli jsme dvě hry v takovémto složení a každou hru vyhrál opačný tým, takže se nikdo nemusel dohadovat, kdo vyhrál. Bylo to příjemně strávené odpoledne a hra bavila i ty, kteří nehráli nebo byli brzo vyřazeni ze hry – byl to opravdu zajímavý pohled. Už nám však začalo kručet v břichu, takže jsme aktivitu ukončili a po rozumné úvaze jsme šli na oběd raději po menších skupinkách, aby mohla obsluha stíhat. Mágovo rozjímání se však o dost protáhlo, protože příprava odpoledního programu trvala o něco déle. Já jsem nahlédla to tajů mudlovské hry zvané „Bang!“, která mne velmi zaujala, a ačkoliv jsem byla nováček, hrálo se to velmi dobře. Zejména díky skupince spoluhráčů i protihráčů.

Odpolední program začínal někdy kolem čtvrté hodiny. Na nástěnce nápis hlásal Kolodějova pouť a Prasinkářské klání. Všichni byli zvědaví, jak bude tato akce vypadat, neboť i v těchto chvílích na hradě (online) Koloděj staví. Bylo nám řečeno, že na některých atrakcích můžeme získat i tzv. „prasinky“, tedy body. A abychom se „nehádali“, dostal každý čtyři žetony (mám pocit, že se daly využít jen na střelnici). Zcela náhodou jsem si zrovna chtěla koupit nějaké to pití, protože zásoby už docházely, a zjistila jsem, že tak mohu učinit u Madam Rosmerty (v podání Felicitas Frobisherové, která ve svém „kostýmku“ vypadala zcela úchvatně a HP-Rosmerta by jí mohla závidět!). Pak jsem vyzkoušela střelnici, která mi za 2 žetony dovolila pokusit se „vystřelit“ (respektive dohodit 2 obručemi na cíl) si růži z pouti (jak jsem zmiňovala, vytvářela je madam Ked za pomoci pana Midara) – byly kolejně barevné, ale našla se i černá varianta, která byla o něco vzácnější. Napoprvé se mi to ale nepodařilo, tak jsem šla obhlížet další atrakce. Nesmírně mě potěšila třeba agentura C.A.PART, jež nabízela všechny známé zájezdy. Já se rozhodla pro zájezd k Merlinovu moři, zejména proto, že jsem zjistila, že se tam hraje jedna hra z mého dětství – lovení rybiček na udici (udice a vnitřek pusy rybiček mají v sobě magnet, čímž se právě dají rybky chytit) v točícím se mořském proudu. No prostě naprosto báječná vzpomínka na hru. Nemohla jsem odolat. A pak na mě čekalo ještě třídění mušlí. Odměna pak byla sice jen sladká drobnost, ale ten zážitek…!

Trošku dál vím, že ještě byly brigády u Žluté tlapy, ale k těm jsem se bohužel nedostala. Na odvážlivce však čekala Ďáblova jáma s ďáblem p.ř. Nimem, jenž si po chvíli strádání kvůli obětím dokonce vyřvával i svůj vlastní slogan a lákal do jámy všechny kouzelníky. Jáma byla opravdu povedená. V letním dnu mohl bazének, do kterého jste spadli, pokud jste nestihli včas zjistit slovo, být spíše báječným osvěžením, než trestem. Nechyběla však ani Herna u Čmouda, zahrát jste si mohli ve dvojici i trojici. „Řachavý Petr a jeho BANG!“ se řádně podepsal na všech, kteří si tam zahráli – zanedlouho měl každý hráč na obličeji 3x nápis BANG!, který mně osobně vydržel až do večera a musím říct, že od doby, co jsem Čmouda ten den nehrála, jsem na něj zkrátka docela zapomněla.

Byl zde i Silácký ring. Když jsem do něj šla prvně s Ywou, prohrála jsem, trochu mi trvalo, než jsem zareagovala na to, co mám vlastně udělat. Takže jsem se vydala hledat Magnólii, abych prohru nahradila výhrou, a podařilo se. Ano, bylo to sice trošku podlé, ale alespoň jsem věděla, u koho mám šanci – a přece, sbíraly se jen prasinky. No a poslední atrakcí, u které jsem (stejně jako mnoho a mnoho dalších) strávila celý zbytek Pouti, bylo Čaroku. Čtyři obtížnosti, devět krát devět políček a za každé se dalo získat 1 – 4 prasinek, to bylo docela lákavé. Když jsem ale měla jedno čaroku za sebou, chtěla jsem si odpočinout, a tak jsem znova zavítala na střelnici a poslední dva žetony vsadila na to, že teď se konečně určitě strefím a tu krásnou červenou krepovou růži mít budu – a vida, povedlo se, to bylo radosti! A tak jsem se plná energie vrátila zase k luštění a pokračovala v něm. Mně se podařilo vyluštit lehké, těžké a ďábelské čaroku, to střední bylo snad pro všechny ještě těžší než ďábelské a nikdo netušil, proč tomu tak je. A pak přišel konec poutě, vybíraly se poslední čaroku od soutěžících a zapisovaly se poslední prasinky. Koloděj se už začal balit a přišel večer.

Vyhodnocení Prasinkářského klání (zveřejněno na závěrečné slavnosti):
1. místo – 25 Prasinek – Pískomil Frobisher
2. – 3. místo – 24 Prasinek – Emily Smith, Justin Angel Sane

Po večeři bylo na programu ono záhadné a všemi dokola omílané „Bradavické konkláve – rokování o (ne)možném na dění na Hogwarts“. Nechtějte po mně celý průběh, to se popsat nedá. Ale řeknu vám, že to bylo vlastně asi takto: Pan ředitel si z diváků utvořil víceméně kruh a on sám byl uprostřed (jestli mě paměť neklame). A čekal na první dotazy, návrhy nebo připomínky od kohokoliv z přítomných – nedostalo se vám odpovědi „na hogu“? Nevadí, zeptejte se na Letňáku na konkláve. Odpověď budete mít (skoro) hned. Nejaktivnějším člověkem tam byl zřejmě pan Filius Orionis, slečna Cerridwen a slečna Kate Resea. Padaly tam otázky – či spíše návrhy – ohledně Soubojového klubu, půjčování hůlek, zjistili jsme, co to je ten nový interní status „Rodina“, řešili domečky v GD, hlásili jsme chyby, řešili PU i „hromadění funkcí“ a další věci. Jestli vám žádný pojem z toho nic neříká, nezoufejte, dozvíte se to časem. A abych pravdu řekla – o nic jste na tom konkláve nepřišli. Já tam byla prostě až do konce z čisté „povinnosti“ – moje první konkláve, tak jsem si ho chtěla patřičně užít. Asi po dvou hodinách jsme se totiž přesunuli do menší učebny, už nás tam nebylo tolik, ale debatovat měl vždycky někdo o něčem. Prostě taková vykecárna. Pan ředitel se sám divil, že „tolik“ (dejme tomu cca 10 lidí) vydrželo až „tak dlouho“ (cca 2 hodiny ráno) a nevytuhlo. Co jsem totiž slyšela z dřívějška, tak se toto konkláve po hodině či dvou stávalo záležitostí tří lidí – (někdy spícího) pana ředitele, akčního profesora Orionise a akční zelené Cerri. A tak se šlo „docela brzo“ spát a předposlední noc byla u konce.

Pokračování zase příště.
Fotografie hledejte v brzkých (snad) dnech ve školní obrazárně.