(Ne)pravdivý příběh velikonočního zajíčka?

Jednoho kouzelného rána, léta páně tenkrát a ještě dříve, narodil se v malé noře zajíček. Díra to nebyla velká, jen čtyři skoky vpravo a pět vlevo. Ležela na úpatí temného lesa, který budil respekt nejen u mudlů, ale také u kouzelníků.

Novorozeně bylo posledním přírůstkem ze tří sourozenců. Jeho maminka s tatínkem byli vcelku běžní polní zajíci. Vysoké uši, rychlé šlachovité nohy a šedohnědý kožíšek. Žili si sice chudě, ale zato šťastně.

Nejmladšímu z dětí dali jméno Ušáček. Jeho bratra pak nazývali Skákálkem a sestra se pyšnila krásným zaječím jménem Tlapička. Benjamínek rodiny byl odjakživa jiný. Vše dělal tak nějak po svém. Někdy se zdálo, že je to spíše beran, co musí vše zkusit sám, nenechá si pomoci a rozhodně má velkou hrdost.

Jednoho dne, ještě mu ani pořádně nedorostly fousky, oznámil v noře, že jde do světa zkusit štěstí a udělat něco dobrého pro své okolí. Kudy vyrazil, vám bohužel nemůžeme říci, neboť zde se na pár let Ušáček ztrácí z dohledu. Přesněji řečeno, ztratily se všechny dochované záznamy o jeho raném putování po planetě.

Pak se náhle opět objevují záznamy o jeho putování, kdy má za sebou rok vandráctví. Tato zmínka je zachycena v jedné z kouzelnických kronik, kde se o Ušáčkovi již mluví jako o možném velikonočním zajíčkovi:

„Šel jsem po chodbách našeho hradu a zamířil na nádvoří. Sedl jsem si na kamennou lavici a začetl se do svých poznámek k výkladům na hodiny přeměňování. Najednou jsem zaslechl jakési zvuky. Jako by někdo kolem mne čmuchal. Nejprve jsem tomu nepřikládal důležitost, ale pak jsem se musel ošít. Jak jsem udělal pohyb rukou, zavadil sem o něco měkkého. Málem se ze mě stal školní duch, protože mne ona věc velice vyděsila. Kde se vzal, tu se vzal – zajíc! Ale nebyl to jen tak obyčejný zajíc. Na těle měl pestrobarevné oblečení, v ruce kyblík s čokoládou a jedno ucho měl růžové a druhé zelené. Navíc se na mě podíval výrazem: Proč na mě tak zíráš? Pak skutečně promluvil: ‚Co je? Tos nikdy neviděl zajíce, co miluje Velikonoce?‘ Náš rozhovor pokračoval a já zjistil, že tenhle zajíček rozdává dětem dobroty. Když vidí, že jsou hodné a umí nějakou pěknou velikonoční básničku, nechá jim před domem čokoládu.“

Tato zmínka je jednou z prvních o Ušáčkovi jako o budoucím velikonočním zajíčkovi. Jistě vás velice zajímá, jaká to byla škola, kde zvířátko s čokoládou překvapilo profesora přeměňování. Ano, ano, byl to náš hrad! Naše učební prostory se staly historickým místem, kde se poprvé objevil známý barevný ušák. Ale jestli teď poletíte do knihovny hledat onen záznam, pak vás musím zklamat. Bylo to ze soukromé sbírky pana profesora. – ušklíbne se –

V následujících letech lze dohledat důkazy, že tento neobyčejný zajíc začal nadělovat kouzelníkům široko daleko. Bohužel se nedochovaly žádné dokumenty, které by nám ukázaly, proč se vlastně Ušáček stal takto speciálním zvířátkem. Možná jen potkal nějakého kouzelníka, který mu pomohl s jeho celoživotním posláním. Co však víme, je fakt, že díky němu se začala objevovat očarovaná vajíčka. Sami je dobře znáte. Některá z nich jsou puntíkatá, jiná pruhovaná. To by samozřejmě nebylo tak výjimečné, kdyby se však po jejich snědení neměnili kouzelníci v kuřata, slepice a kohouty.

A právě s tím pomohl zajíčkovi náš zmíněný profesor přeměňování. Z jeho deníku víme, že se znovu setkali o pár let později. Ušáček si profesora vyhledal sám a přišel s prosbou, aby mu očaroval čokoládové velikonoční vajíčko. Několik dalších let spolupracovali na výzkumu nám již dobře známých kolednických odměn.

Pak už velikonočnímu zajíčkovi nic nebránilo v profesionální zajíčkovské kariéře. Po většinu roku vyráběl různobarevná puntíkatá, pruhovaná i kytičkovaná čokoládová vejce – aby se nachystal na nejdůležitější den v roce.

A co vy? Také už jste měli tu čest s velikonočním zajíčkem?

Pro Denní věštec
Helen Miltonová