Loni na podzim se stalo to, co se stává každému z nás. Byla jsem přepracovaná, unavená, bez nálady… A tak jsme doma usoudili, že je čas vydat se na dovolenou. A aby to byla pořádná změna, rozhodli jsme se zanechat kouzla za sebou, hůlky jsme uzamkli v domácím sejfu a po mudlovsku vyrazili poznávat přírodní krásy Adršpašsko-teplického areálu.
Jaké bylo na místě překvapení, když jsme v ryze mudlovském území, kam je kouzelníkům povolen vstup jen bez hůlek, narazili na stopy magie. A to navíc na turistických cestách, které jsou pro mudly vyznačovány jakýmisi podivnými barevnými značkami.
První takováto magií opředená stezka měla barvu zelenou. Při vstupu do Adršpachu ukazovala, kudy jít dál. Zajímavé bylo, že nikoho nenapadlo chodit mimo onu vyznačenou stezku. A tak jsme i my vyrazili prozkoumávat přírodní krásy. Ten den to bylo poprvé, co mě napadlo, že ona značení mají co do činění s bradavickými kolejemi. Pokud jste chtěli spatřit vše, museli jste si udělat zelené kolečko a svým způsobem se dostat opět na začátek trasy. A kdo chtěl pokračovat dál, tomu nezbývalo nic jiného, než si dát kus cesty znovu. Prostě typicky zmijozelský přístup.
My se však nenechali odradit a vstoupili jsme na cestu značenou žlutou barvou. Úzké a místy dosti strmé cesty, kde by chvílemi nikdo jiný než jezevec neprošel, byly opravdu náročné (nebo jsem si tehdy myslela, že to je náročný pochod… och, jak jsem se mýlila…). Ale pak člověk sestoupal do nádherného údolí, které sice bylo otevřené, přesto se v něm nacházelo skrýší, kam by se jezevec snadno schoval. A tak jsem si potvrdila, co už jsem tušila. Mrzimorští jsou prostě spojení s přírodou a vybírají si jen ta nejkouzelnější místa, která existují…
Následující den jsem se rozhodla prozkoumat svoji teorii. Chtěla jsem si potvrdit, zda opravdu jsou stezky vytvářené kouzelníky a zda barva stezek oznamuje příslušnost koleje daného čaroděje. A tak jsme vyrazili na procházku po zelené stezce.
První, co moji teorii nepotvrzovalo, byla skutečnost, že se jednalo o úsek neplacený. Přiznejme si, to na Zmijozelské vůbec nesedí. Nakonec se však ukázalo, že to vlastně dává smysl. Po prostudování významu turistických značek jsem zjistila, že by mělo jít o trasy převážně bezplatné, byť samozřejmě existují výjimky. A protože tento úsek neměl být zpoplatněn, rozhodl se čaroděj zmijozelského původu o vytrestání (nejen) mudlů. Z procházky se brzy stal boj o holé přežití. Stoupání v příkrém kopci v lese, kde půda nikdy nevyschne, a tak vám podkluzují nohy na blátě. Z jedné strany mokré balvany, z druhé příkrý sráz, kam můžete kdykoliv spadnout.
Jako zmije se plazíte mezi kameny. Přelézáte přes ně, podlézáte pod nimi, plazíte se na povrch… Ale víte, že zpátky se prostě nevrátíte a chcete si dokázat, že tu cestu zvládnete!
Odměnou vám jsou nádherné výhledy. Ale vy je pomalu přestáváte vnímat, protože cítíte, že sil pozvolna ubývá. A ve chvíli, kdy už si myslíte, že nic horšího vás nemůže potkat, najednou uprostřed lesů narazíte na strmé schodiště vyrobené ze dřeva. A opět jde o dřevo, které je neustále mokré… a tedy i kluzké…
Na konci cesty už jste tak znavení a zničení, že i prázdný batoh vám připadá tak těžký, jako by v něm byl zlatý kotlík plný lektvaru. Odměnou vám je pak jen teplá sprcha a vědomí, že vás Zmijozelští neudolali a získali jste od nich zážitek zdarma!
Je třeba přiznat, že po zmiňovaném dni jsme uznali, že další den bude nejvhodnější strávit v posteli a vyléčit si namožené svaly. Tehdy jsme též uznali, že hůlky jsme sice nechali doma, ale domácí masti jsme si vzít mohli…
A tak po dni odpočinku jsme vyrazili prozkoumat další turistické značení. Tentokráte havraspárské.
Tentokráte jsme vstoupili do teplické části skal. A nebyli by to bývalí studenti modré koleje, kdyby procházku přírodou neozvláštnili. A tak na mnohých místech člověk narazí na ceduli s nějakou tou zajímavostí. Navíc po celou dobu je šipkami upozorňován na kameny rozličných tvarů, čímž podporuje představivost všech, kteří do oněch míst zavítají. Jako například na tuto hlavu psa.
Modrou stezku si připravil čaroděj nejen v teplickém skalním areálu, ale i v nedaleké Ostaši. V místě, kde na malém prostoru provede návštěvníky skalním bludištěm. Bludiště je to krátké, přesto si jeho procházení nenechte ujít. A nebojte se. Havraspárští vás nenechají zabloudit. Kdo nenajde cestu sám, tomu pomohou modré značky. I když…
Dle mého názoru vůbec nejsou třeba. Ono se totiž stejně nedá jít jinudy. A pokud náhodou zahnete špatně, dostanete se jen na malou skalní vyhlídku a stejně se musíte vrátit zpátky a dát se jediným správným směrem. Prostě inteligentní bludiště od koleje, která dbá na chytrost a vzdělání.
Nakonec mi nezbývalo nic jiného, než prozkoumat značky mého Nebelvíru. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že po oné cestě jsem kráčela takřka denně. Na tomto místě rudé značení nese cesta, která spojuje všechny předchozí turistické stezky. Jako by šlo o průvodce, který vás zavede na počátek cesty, a zároveň o rytíře, který vám nabídne své rámě na samém konci a dovede vás zpět do tepla vašeho provizorního domova.
Byť jsem si později dohledala, že rudá by měla být barva pro nejnáročnější procházky, tentokrát tomu tak nebylo. A já jsem za to velmi ráda. Protože v nohách mám už tisíc mil, stopy déšť a vítr smyl a můj muž i já jsme cestou znaveni…
Pro Denní věštec
Eillen McFir Elat