Šálek jedu s madam Wynne

Že to byla chyba, jsem si mohla uvědomit už při příchodu ke dveřím její pracovny. Mou psychickou přípravu na zaklepání totiž přerušilo z levoboku blížící se funění. Po nekonečně dlouhých třech vteřinách mi bylo dopřáno zjištění, že mě k smrti vyděsil pohybující se štos pergamenů. Když ten papírový mrakodrap kopl do dveří, všimla jsem si, že je pod ním skřítek. V šoku a krčíc se u zdi jsem čekala, co se bude dít. Po chvíli skřítek – tentokrát už bez spisů – vypochodoval ven, a aniž by se obtěžoval zaznamenáním přítomnosti mé maličkosti nebo zavíráním dveří, zmizel ve tmě úzké chodby. Dalších pár minut mi trvalo, než jsem se odhodlala nakouknout do TÉ místnosti. Chápejte, už jsem o Wynne něco slyšela, co když to byla pravda?!

V přítmí a vířícím prachu jsem nezaregistrovala žádný pohyb. Nechtěla jsem si však nechat ujít příležitost a opatrně jsem se vplížila dovnitř. Když moje oči přivykly, zjistila jsem, že většinu místnosti zabírají hromady papírů. Mezi těmi obrovskými věžemi jsem si uvědomila trapnost mudlovských newyorských budov. Tohle bylo teprve něco! Z menší kupky papírů jsem jeden vytáhla a snažila se ho přečíst. Vypadal zhruba takhle:

Když jsem se natahovala pro nějaký další, zvířený prach se mi dostal do nosu a já nezadržela kýchnutí. Dřív, než jsem si stačila uvědomit nevhodnost tohoto zvuku, pár slaboučkých paprsků světla dopadajícího ke mně z vitrážového okna na druhé straně místnosti zmizelo. Otočila jsem se, abych zjistila proč. Stála tam. Krve by se ve mně nedořezal. Spíš než otázku „Co tu chcete?“ jsem očekávala kletbu.

Kdyby měla madam v ruce místo karkulinkového špízu máčeného v čokoládě hůlku, pravděpodobně bych se nějaké avady i dočkala. Takhle jsem měla možnost vysoukat ze sebe tři slabiky: „Rozhovor.“ EJWa neurčitě mlaskla a vydala se ke světlu. Prvotní šok mě přešel, tak jsem ji následovala. Jednou z uliček mezi tou úctyhodnou papírovou sbírkou jsme se dostaly k oknu a psacímu stolu, za který se madam posadila. Já se snažila splynout s černým potahem ušáku, do kterého jsem si kecla. Ve skrytu duše jsem doufala, že si mě už nevšimne. Všimla. A zase mi položila otázku, přitom bylo mým původním plánem ptát se jí.
„Čoko nebo géčka?“ Nechápala jsem.
EJWa pokračovala. „Tak co jste mi přinesla?!“ Začalo mi to docházet, můj výraz byl asi dostatečně výmluvný, protože palba otázek pokračovala: „Co jste k Merlinovi za ročník? Studenti jsou čím dál horší!“ Madam odkudsi vytáhla láhev a do jednoho z šálků, které stály na stole, mi nalila. „Dejte si, jste zelená, což by mi sice vůbec nevadilo, ale podle límce hábitu to vaše obvyklá barva není.“ S křečovitým úsměvem jsem šálek přijala, ale lehce našedlou tekutinu jsem se neodvažovala ani přiložit k ústům. Chtěla jsem co nejdřív vypadnout, tak jsem sebrala odvahu a začala se ptát.

Ehm, tak tedy děkuji za rozhovor. A ehm, kde začít? – potila jsem se jako… – Tak tedy… V nedávné době jste se stala hradním filologem, co od toho očekáváte?

Nevím jak vy, ale já ve slově filologie slyším i vidím „fil“ a „logie“, tedy Orionise a vědní obor. Kdo mohl čekat, že půjde o něco jiného?! Toto nebetyčně blbé nenazývání funkcí pravými jmény jsem rozkryla při odevzdání podepsané smlouvy, za niž jsem výměnou dostala mnoho papírových krabic o rozměrech 60 × 38 × 35 centimetrů s poznámkou „ke zkontrolování, pro začátek“. Někdy v těchto okamžicích mi došlo, že – ač expert nejen na iluzionismus – do krabice těchto rozměrů by se Filius asi nevměstnal.

Aha, aha, souhlasím, že pod názvy funkcí si jde představit mnoho věcí. No ale jak jste se k této funkci vůbec dostala?

Merline, div se, pan ředitel se s touto nabídkou objevil ve sborovně. Původně měla funkce připadnout kolegyni Ginevře, ta se však nakonec rozhodla opustit hrad a filologování se přesunulo ke druhé v pořadí přihlášené, tedy mně. Nebýt zaneprázdněna zpracováváním pralinek, přihlásila bych se pochopitelně jako první, ale jsem slušně vychována a s plnou pusou nemluvím!

Takže to na vás tak trošku zbylo. – uculím se, ale jak uvidím přísný pohled madam, zase mě polije pot a raději přecházím k další otázce – Jaká je tedy skutečná náplň vaší práce?

Mým úkolem je dohlížet na správnost skloňování jmen obyvatel hradu v jednotlivých pádech, případně tyto jejich návrhy korigovat a opravovat. Takže se mi tu scházejí formuláře vyplňované v sekci Upravit info o sobě úplně dole.

Aha, to zní… Vlastně ne moc zajímavě, ale co už, peníze jsou peníze, že. Jak vám to zatím jde?

– rozhlédne se po místnosti a chvíli mlčí – Jde mi to od ruky. Doslova. Občas se stane, že mi skřítci přinesou formulář s nečitelným rukopisem nebo diskutabilním skloňováním, takže jsem nucena konzultovat údaje s nositelem jména, ale těchto případů je menšina. Mám také v plánu – až se jednou dohrabu konce schvalování – projít formuláře, které před mým příchodem do funkce odsouhlasili pověření skřítkové.

Takže plánů máte mnoho, ale naplňuje vás to?

Abych byla upřímná, karkulinkové špízy mě naplňují víc. Párkrát jsem ale při doplňování potravinových zásob ve Velké síni zaslechla studenty vzdychající po magíkovi Pravá identita, který je jim přidělen právě po schválení tvarů jména, a tak jsem si dala tu práci, našla jejich složku a magíka jim zprostředkovala. Vzhledem k tomu, že většina obyvatel hradu neví – nebo dosud nevěděla –, kdo má tento proces a vše s ním spojeno na starosti, cítila jsem se jako neznámá víla Fleutýnka, chcete-li jako Večerníček rozhazující magíky. A nebylo to nepříjemné.

Takový škřítek šmíráček. – zasměji se – Ale abychom pokročily, co vaše další činnosti okolo Hogwarts? Třeba takový DV, někdy už jsem vás tam viděla.

Přesně tak, kromě hradního filologování se už nějakou dobu spoluzaobírám i korekturami článků v Denním věštci. Dá se říci, že nedělám nic jiného, protože stejnému odvětví se věnuji i při občasném oblažování mudlovské populace svou přítomností. Proč taky ne, mám na to jejich vysokou školu.

No máte toho tedy požehnaně. Ale dříve jste byla i profesorka, že?

Pokud si dobře pamatuju, ještě v létě minulého roku jsem učila. Jenže vypěstovat hradní elitu – například v rámci předmětu Flákání pro pokročilé – stojí mnoho úsilí, proto jsem na konci srpna zažádala o profesorskou pauzu.

A neplánujete se třeba na nový školní rok vrátit do světle fialové?

Doufám, že se tato informace nedostane k Elle, protože mi dovču schvalovala s důrazným přáním mého návratu do profesorských řad právě v následujícím roce, navíc s dvěma obnovenými předměty, ale mně se teda moc nechce… Ráda bych ještě zůstala u korektur, filologování a nepravidelného vypisování seminářů. Na druhou stranu vidím, že by bylo záhodno srovnat studenty zase trochu do latě, a k tomu je pravidelná výuka ideální.

Kdyby mě obrovský přilétající výr neplácl křídlem po hlavě, ptala bych se dál, ale madam Wynne se stejně po přečtení doručeného vzkazu zvedala k odchodu. Se slovy „Musím běžet, smerlinem!“ byla vmžiku pryč a já tam zůstala sedět sama. Vlastně ne tak docela. To okřídlené monstrum sedící na opěradle křesla mě propichovalo pohledem, tak jsem se jednou z uliček mezi komíny papírů co nejrychleji odporoučela.