Dobře tedy. Začneme zlehka, nerada bych vás dusila hned na začátku. – vytáhne červený zápisník a bílý brk – Vzpomínáte si na první den ve fialovém hávu? Jak velký rozdíl to byl oproti uniformě studenta?
– upřímně se rozesměje – Ano, vzpomínám. Tak dávno to není. – mrkne – Nebyl to celý den. Fialový háv jsem oblékla až v podvečer. Ale první profesorské chvíle byly krásné. Hektické, ale krásné. Musela jsem zvládnout spoustu povinností, uvést do obyvatelného stavu kabinet a pokojík, ale také třeba reagovat na množství sov.
Předpokládám, že to byly sovy gratulantky! – zazubí se – Nicméně, sborovna asi není místo podobné kolejní místnosti. Jak moc jste pocítila rozdíl? Jaká vládla atmosféra, když jste poprvé vstoupila do profesorského teritoria?
– schová si obličej do dlaní, po chvíli však roztáhne dva prsty jedné ruky, až na slečnu Emily vykoukne modré oko – Ehm, chcete slyšet tajemství?
Och, jistěže! – poposedne blíže k madam Nie a natahuje uši –
– nakloní se ke slečně Emí – Já sborovnu děsně nerada! Přečtu si, co je na nástěnce, vyslechnu, co je třeba vyslechnout, ale už pospíchám tam, kde jsem něco platná – třeba do tříd na výuku. Tedy – s kolejní místností se to vůbec nedá srovnat. Tam byla atmosféra, tam byl život, tam byla radost a pevné vztahy. Nic mi to nemůže nahradit, proto se o to ani nesnažím.
– vykulí oči – To je mi novinka! Pospícháte ze sborovny. – nevěřícně se uchechtne – A když je řeč více o koleji… Nemáte někdy chuť se vrátit? A proč jste nezůstala v rozšířeném studiu, jak to udělalo pár z Nebelvíru. Chtěla jste tak moc učit?
Nemám chuť se vrátit. – řekne naprosto upřímně – Mně je takhle dobře, připadám si totiž užitečná. A to je důležité – být užitečný. Poslední měsíce v Nebelvíru jsem už nebyla šťastná. Tedy, to jsem řekla špatně. Víte, slečno, ti lidé v Nebelvíru – to je prostě rodina. Bylo mi s vámi krásně. Ale věděla jsem, že už nemám šanci být tou, kterou jsem byla dřív. Cítila jsem se zbytečná. Neměla jsem Lví tlapou, kterou bych mohla pro milovaný Nebelvír hýčkat a zvelebovat, neměla jsem čas na množství předmětů a body, nebyla jsem schopná se po nucené pauze vrátit „plně“ zpátky. Učit jsem chtěla od prvního ročníku. A tak jsem během beraních zkoušek už tušila s jistotou, že chci něco víc. Být zase někým, po kom něco pozitivního zůstává. A myslím, že teď se mi to docela daří. – mrkne – Nebelvír mi chybí. Krb ve věži, pokojíček, který jsem s holkama dlouho sdílela, společné chození na výuku, sobotní snídaně, hektické termínové neděle… Ale hlavně vy všichni. Naštěstí profesorský háv není překážkou pro to, abych se s těmi nejbližšími Nebelvírskými dál scházela.
– rychle zapisuje odpověď madam a při tom se nepatrně usmívá – Vážně pěkně řečeno! A musím říct, že se vám to daří znamenitě. Opravdu všichni si jen pochvalují váš předmět Šéfredaktorské minimum. Jak dlouho mám trvalo nalézt myšlenku předmětu, který bude pomáhat budoucím či přítomným redaktorům? A ještě bych dodala, že i Vy chybíte Nebelvíru. – mrkne –
Děkuji. – usměje se na slečnu Emičku – Osnova Šemíku vznikla už před dvěma školními léty a už si ani nepamatuji, jak dlouho to trvalo. – zašklebí se nad svou pamětí – Ale vzhledem k mému beranímu impulzivnímu založení bych řekla, že napsat osnovu trvalo maximálně pět minut. Napsat výklady stonásobně déle – za to může zase beraní netrpělivost. – rozesměje se –
Musím přiznat, že osnova mě zaujala hned, jakmile jsem otevřela informace o předmětu. – přizná s úsměvem – A jak jste spokojená se svými žáky? Odvádí dobrou práci? – zazubí se a je zvědavá na odpověď –
A jééééje… – zahihňá se jako malá holčička – Na to jste se mě neměla ptát! Doufám, že máte hodně času! – rozesměje se a hned se pořádně nadechne, aby mohla spustit árii –
Mám hodně času! – opět nedočkavě poposedne –
Mí studenti jsou… naprosto úžasní. Obě třídy Šemíku jsou plné redaktorských a šéfredaktorských es. Sešla se mi v lavicích skupina toho nejlepšího, co na hradě je. Proto i úkoly (a i vše okolo výuky) jsou na neuvěřitelně vysoké úrovni. Co mě však zaráží nejvíc, je fakt, že jsou studenti ochotni pracovat i nad rámec svých povinností. Zpětná vazba je úžasná. Víte, mám sem tam možnost nakouknout do výuky k jiným kolegům (ostatně nyní i jeden předmět supluji) a děsím se toho, až mi moji miláčkové za čtrnáct dní odejdou… – posmutní – Jsem realista a je mi jasné, že takovou třídu už mít nikdy nebudu.
A proto si nyní výuku tak užívám a snažím se svým šéfredaktorským zlatíčkům věnovat maximálně. Nejvíc bych si přála, abych pro ně měla co nejvíce konstruktivní kritiky – aby si, až budou odcházet, řekli: „Ano, uvědomuji si, že mám na čem pracovat dál.“ Aby odcházeli o něco poučenější. A hlavně aby se to odrazilo na našem hradním čtivu.
Zbožňuji své studenty. Umím je vyjmenovat do jednoho bez koukání do seznamu, znám jejich slabiny, znám jejich umy a přednosti. A snažím se pracovat na tom, abych je ještě posunula dál. To je sice drzé předsevzetí, ale což… – mrkne –
No, to je krásné! Vy jste naprosto úžasná! – trošku se začervená, když pomyslí na to, že patří mezi žáky madam Nii – Věřím, že určitě najdete ještě podobné studenty, nevěště hlavu. – usměje se – A když jste zmínila o suplování, jaké to je nahlédnout do jiných hodin? Počtete si dobré povídky v Literárním semináři?
– mrkne na slečnu, protože ‚ano!‘, patří mezi její úžasné studenty – Víte, ono to suplování není vůbec jednoduché. – povzdechne si – Spíš je náročné. Předně si před opravováním musím sama projít výklad a problematiku nastudovat, představit si, jak by měl úkol vypadat. To zabere moc času. A pak teprve mohu opravovat. Celá práce je problematická o to víc, že jsem studenty přebrala víc než v polovině školního roku. Neznám je a nemohu jim věnovat tolik, kolik dávám svým studentům. Snažím se sice pročíst zpětně úkoly, ale ne vždy to stihnu. Nicméně – mám v Literárním semináři pár výrazných osobností, jejichž styl už jsem rozpoznala, ale pořád to není ono a vím, že to prostě letos nestihnu „vést je“ k nějakému cíli. Tak snad se na mě studenti Semináře nebudou zlobit. Každopádně – jsem milovník slova, mám ráda příběhy. Ze sedmdesáti procent jsem ve svém živlu. Úkoly jsou často skvostné.
Takže je to v podstatě břemeno navíc, ale je to příjemné. – usměje se – A co opravování? Máte nějaký speciální systém?
Nic speciálního. Většinou každý nový úkol, který přijde, otevřu ihned. Nevím, proč to dělám, ale výsledek je ten, že někdy mě zaujme tak, že ihned opravuji. Ale to je tak pět procent úkolů. Ty zbylé proletím očima a udělám si přehled o jeho atmosféře. Podle ní se pak vrátím k opravě ve chvíli, kdy se mi zrovna taková atmosféra hodí. Někdy opravuji i podle studentů. Každý píšete jinak, takže si vybírám to, na co mám zrovna náladu. Takže vlastně – systém mám nulový. – mrkne – Jinak většinou čtu úkol dvakrát i víc, dělám si poznámky bokem na pergamen, uvažuji o úkolu, porovnávám ho s úkoly předchozími, abych zjistila zlepšení či zhoršení, a teprve poté píši hodnocení.
To je zajímavé! Opravdu jde vidět, že se nad úkolem pořádně zamýšlíte. To je jen dobře, všichni to rozhodně oceňují. – pokývne hlavou – A jak to máte s opravou suplovaných úkolů? Zahrnujete je do předchozí odpovědi nebo u nich to máte jinak a necháváte si je na konec?
Opravdu opravuji Literární seminář až naposled. Což ovšem neznamená, že bych je zanedbávala – opravuji včas. Myslím, že i tak jim dávám víc, než bývá zvykem. Každopádně myslím, že je pochopitelné, že mí studenti jsou pro mě priorita. Vzala jsem žáky Semináře pod svá ochranná křídla a dostanou vše, na co mají právo, ale mí studenti jsou od počátku zvyklí na to, že mají dvě stě procent Niane, a tak to musí zůstat. I když pravda, i tak se rychlost mých oprav snížila. První termíny jsem zvládala opravovat ihned. – posmutní – Teď je těch úkolů tolik, že to nezvládám. – zatváří se naštvaně, protože na sebe nazlobená opravdu je –
Myslím si, že to nijak nevadí, hodnocení dojde tak jako tak, takže si nemyslím, že pár dní zpoždění někomu bude vadit. Hlavně, abyste se nám nestrhala prací! – starostlivě si madam prohlédne – Tak mě napadá, plánujete další předmět nebo budete zůstávat jen u toho jednoho? – zvědavě koukne po madam –
Jsem jako rybička, nebojte! – mrkne na slečnu Emilku – Navíc, mám pár svých hogwartských energetických drinků. Třeba Vás. – mrkne ještě jednou – Měl by být druhý ročník Šemíka. A další dva předměty jsou rozpracované. Ale budu se snažit vše (kromě Šemíka dvojky) otevírat jen po jedné třídě. Nechci se vzdát luxusu vztahu student-profesor. A ten při množství tříd není úplně možný…
– začervená se – No, to jsou samé pozitivní zprávy! – zajiskří jí v očích – A prozradila byste čtenářům, o jaké nové předměty se bude jednat? Nemusíte být konkrétní, to od vás ani nečekám, jen lehce nastínit? – zamrká –
Hm… – přemýšlí – Ne! Nic neřeknu! – rozesměje se – Co kdyby to nevyšlo?! – zděsí se, pak ale zaznamená výraz slečny – Tak jen letmo… Budu křísit jeden předmět po kolegovi, to předně, družně dávám dohromady předmět, který je odrazem oboru, který je mi velice blízký a kterým se léta tady na hradě zabývám v rámci studia a samostudia. – usměje se –
Ano, jste opravdu tajemná! A myslím si, že jsme krásně nechaly toto téma otevřené. Je načase o tom už jen přemýšlet a nedočkavě vyhlížet nové předměty z vašeho brka. Tím bych tedy zakončila tento opravdu skvělý rozhovor! – usměje se – Mnohokrát vám děkuji! Máte něco speciálního, co byste chtěla vzkázat? – zeptá se jen tak mimochodem –
Něco vzkázat? Vážně mohu?
Jistěže! Jen do toho. – pobídne madam s úsměvem –
Tak v tom případě vzkazuji všem, kdo něco někam píší, ať si to po sobě aspoň jednou přečtou. – rozesměje se –
Jsem si jistá, že si to vezmou k srdci. – mrkne – Tak, ještě jednou děkuji. Mějte se krásně a dobrou noc!
To já děkuji, slečno! – usměje se na slečnu Emilku –
Emily Smith