Rozhovor proběhl v příjemném duchu U Tří košťat nad zmrzlinovým pohárem a pampeliškovým čajem. Hekatea přišla včas (jak jinak) a rozhovor mohl začít.
Vítám tě, Heky, a děkuji, že sis na mě udělala chvilku v jistě nabitém programu. Dáš si něco dobrého k pití?
Ahoj, Nerys. Víš, že pro tebe si čas najdu vždycky, když je to jen trošku možné. – mrkne – Možná něco sladkého? – začne zkoumat nabídku –
Nejdříve bych se ráda zeptala, jaký byl pro tebe právě proběhlý svátek, Mezinárodní den obrazů? Trávila jsi ho kreslením nebo jsi čas využila jinak? Slavila jsi ho nebo je pro tebe zatím spíš velkou neznámou?
Mezinárodní den obrazů jsem tady zažila poprvé, takže jsem si užívala, jak si obrazy povídají, i když vlastně jen opakují určité repliky a nevšímají si svého okolí. A co jsem dělala já? – samým studem zašoupe nohama – Který to byl den v týdnu, prosím?
Myslím, že patnáctého. – směje se, ale není si jistá –
Středa… tak to byl den, kdy jsem opravdu chtěla tvořit obrázky alespoň do úkolů. Ale nakonec z toho nebylo nic. Blížily se maturity a já – jako obvykle – nic nestíhala. Byl to také den, kdy jsem objevila kouzlo Regulárního slovníkového kouzla! – zasměje se při vzpomínce – Ten den jsem si hrála se slovy a neudělala vlastně nic jiného, úplně jsem zapomněla na všechno kolem. I na své taichi, kam jsem měla (po víc než měsíci) namířeno.
Tomu věřím, skloubit povinnosti se zábavou je asi někdy těžké. Už téměř celý školní rok jsi správkyní kolejní obrazárny, vzpomeneš si ještě, co se ti honilo hlavou, když ti byla tato funkce nabídnuta? Cítila jsi spíš radost nebo starosti?
Udělalo na mě velký dojem, že se madam Bete obrátila právě na mě. Vyděsila jsem se, že budu mít zodpovědnost. Snažila jsem se vytáhnout co nejvíc informací z Lily, protože právě od ní jsem měla převzít hřebíčky a kladívko, a z tebe, protože sis přitloukání obrázků na zeď také vyzkoušela. Obě jste mě ujistily, že by se v podstatě nemohlo stát, že bych něčemu vážně ublížila… A já byla tak hrdá, že se madam obrátila na mě, že jsem nakonec kývla. Navíc mě kdosi ujišťoval, že než mě pan Midar jmenuje a vpustí dovnitř, bude to trvat i několik týdnů! – významně se podívá – A ono to šlo ráz na ráz, než jsem se rozkoukala, už jsem držela hřebíčky i kladívko a stála před naší stěnou s prvním štůskem obrázků k vyvěšení. – zasměje se při vzpomínce, jak byla tehdy nervózní –
Ta nervozita zůstala, i když už ji zvládám trošku lépe… A mám podrobný rozpis kroků, od správného úchopu kladívka až po jednotlivé údery na hlavičku. – mrkne –
– podrbe se na hlavě – Ach ano, člověk se až divil, že to šlo tak rychle. Ale jedině dobře, myslím. Rozpis kroků je určitě užitečná věc.
Co přesně nakonec tedy rozhodlo, že jsi práci správkyně červené obrazárny přijala? Trochu jsi mi už na to odpověděla, ale ráda bych věděla, co přesně bylo tím hybným prvkem, co jsi od své práce čekala?
Věděla jsem, že budu vyvěšovat obrázky a že jich pravděpodobně nebude moc. Že bych měla sem tam vymyslet nějakou kolejní soutěž pro povzbuzení tvořivé aktivity lvíčat. Moc mi tehdy pomohlo uklidnění, že každý svůj krok budu moci neustále s někým, hlavně s naší primuskou… Neznáš ji náhodou? – mrkne – konzultovat.
Hlavním hybným motivem ale nejspíš skutečně bylo to, že se mi nechtělo říct madam Bete „ne“. Opravdu nerada bych zklamala její důvěru. A pak k tomu – najednou – přišlo heslo do Zasedačky a Vývěska mi ukázala, kudy na ni psát. To byl opravdu obrovitánský šok!
Kdepak, tu primusku rozhodně neznám. – škodolibě se ušklíbne zpět, pak pokračuje ve zpovídání – Věřím, že tolik nových věcí může člověka i vyděsit. Dále bych ráda věděla, jak jsi spokojená se zapojením lvů? Je nad tvé očekávání nebo spíše nedostatečné?
Řekla bych, že víceméně odpovídá tomu, na co jste mě s Lily připravovaly. Obrázky sice přichází jen jednou za čas, ale zase s nimi pak není moc práce, když jim dávám předepsanou velikost a označení. Ono je to sice všechno napsané v informacích k brigádě, ale jaksi… Jsou to takové ty podružnosti, které umělci v rámci svého rozletu snadno přehlédnou. – usměje se – Snažím se také sem tam domluvit na názvu obrázku, pokud ho autor přímo nedodá nebo se nevyjádří úplně jasně. Můžu jen doufat, že tím naše tvořivce ještě víc neodrazuju.
Věřím, že tohle nikoho odradit nemůže. – usměje se – Uspořádala jsi už druhou soutěž, co bys nejvíce vyzdvihla na té první? Dala ti něco nebo ti naopak vzala iluze a nadšení do dalších správcovských aktivit?
Co bych vyzdvihla na té první? Především krásu obrázků, které nakonec přeci jen dorazily. – usměje se při vzpomínce – Madam Bete o ní dokonce napsala do Lví tlapou.
Vzala jsem si z ní především poučení, že musím víc upozorňovat „máme soutěž, za chvíli končí, tvořte, tvořte, tvořte“. Víc, hlasitěji a hlavně častěji – nejen poslední dva dny před termínem. Přiznám se, že jsem přeci jen asi čekala víc příspěvků, zprvu měla poměrně kladný ohlas. Na druhou stranu účast v hlasování o nejhezčí z nich mě překvapila opravdu moc mile.
Chápu, znám to dobře, člověk zapomene, pokud mu to někdo pořád nepřipomíná. Jaro je plné barev a tvarů. Co tě v poslední době svou barvou nebo tvarem nejvíc zaujalo? Co jako zkušená kreslířka vnímáš na jaru jako nejhezčí na pohled?
Nedávno se mi kousek od nohy mihla ještěrka! Ale to není tak úplně odpověď na tvou otázku, že? Když já se spíš jako zkušená kreslířka cítím jako nadšený fotoamatér. Ale i tak… Tohle jaro bylo nějaké hektické. Obdivovala jsem krásu pampelišek, křehkost fialek… Ale nakonec jsem si je ani nenakreslila, ani nevyfotila. A od oblačných kris krosů mnohem častěji koukám na oblohu. Ne že bych tedy dokázala jednotlivé mraky rozeznat, ale zkouším to.
Vnímám to jaro asi podobně, ani se neotočíme a už bude pryč. Není tajemstvím, že tvoje kresby a malůvky jsou velmi kvalitní. Co nejraději kreslíš a čemu se naopak nejraději zdaleka vyhneš?
Ach, konečně jednoduchá otázka, na kterou znám odpověď! – šťastně se zasměje – Nejraději kreslím zvířátka a naopak se snažím vyhnout lidem a všemu, co se lidem třebas jen vzdáleně podobá.
Lidé tvým pastelkám nevoní? – uchichtne se –
Ani tužce, ani centropenu… Vždycky když se pokusím o člověka, vyjde z toho… Nu, něco, co nesplňuje moje představy. Možná je to tím, že jsem si dosud nenašla tu správnou míru stylizace – a lidské rysy přeci jen lidské oko vnímá přesněji než ty zvířecí. Zatímco jeden tygr je pro nás stejný jako druhý, lidské tváře si jen tak nespleteme… U zvířátek si křivého nosu často ani nevšimneme… – dokončí myšlenku po zaváhání –
To je asi pravda. A je tu poslední otázka. Hodně kouzelníků mívá pocit, že kreslit nedokáží. Je něco, co bys jim poradila, aby se zbavili strachu z toho, že umí namalovat jen zrůdné příšernosti?
Ale já mám často velice podobný pocit! – zasměje se – Než jsem přišla sem, několik let jsem pastelky ani nevzala do ruky, až jsem skoro zapomněla, jak mě to baví.
Toho pocitu, že jim vychází jen příšernosti, se zbaví nejlépe tak, když své obrázky ukážou někomu, komu věří, kamarádovi. Hodně pomáhá, když se přemohou a pošlou obrázek, i když mají pocit, že je nepovedený, do úkolu. Nemyslím si, že by zde existoval profesor, který by reagoval slovy „Co to jako mělo znamenat?!?“
On totiž nakonec není ani tak důležitý samotný kreslířský um, jako pocit, který si člověk z malování odnáší, jestli ho to baví. – usměje se – Myslím, že většinou je to na obrázku poznat, ta radost z tvorby. A i kdyby nebyla, už vám ji nikdo nevezme, i když nehezká kritika může na čas vzít vítr z plachet i náladu. Ale to je tak se vším, nejen s obrázky. – usměje se –
Takže, abych tu radu shrnula… Nebojte se a malujte. A pokud zjistíte, že vás to baví, malujte dál a víc. Pro přátele, pro učitele, kteří to dovedou ocenit (v úkolech, v soutěžích). A pokud budete chtít, prolistujte si třeba nějakou knížku „Jak na to“. – mrkne –
Ach ano, moudrá rada, sama jsem důkazem její pravdivosti. Mockrát ti děkuji za čas i za rozhovor a doufám, že se ti nejen ve tvé funkci správkyně červené obrazárny bude dařit k tvé plné spokojenosti!
Nerys Heliabel Ghostfieldová