Léto se s námi rozloučilo, snad tedy každý z nás doplul tam, kam chtěl, tam, kam si přál, a dosáhl svého vysněného cíle. Všechny loďky, bárky, pramice i čluny dosáhly bezpečně svých přístavů. Každý účastník soutěže se zdárně vrátil, bez zranění, bez následků. Jediné, co zůstalo, jsou vzpomínky a skvělé zážitky. Přinášíme vám tedy výsledky posledního kola.
Čtvrtého a posledního kola se zúčastnili čtyři odvážlivci. Jmenovitě Aki san Marino, Eillen McFir Elat, Mia Whitebear a Melisa Pestrá. Mořeplavci odvážně plnili úkoly na ostrovech Západní dálavy a na Jižních odlehlých ostrovech. Správně uhodli slova čest a moudrost.
Aki san Marino nám namalovala její pohled na oheň. Zaslouží velkou pochvalu, oheň nejen že má dokonalou barvu, ale neskutečně dobře ohřívá.
Melisa Pestrá pojala tuto část výpravy velice kreativně. Vymodelovala rovněž ohniště. Dala si záležet na každém detailu, věnovala se každé možné části ohně. Dle jejího popisku můžete na obrázku vidět v červené barvě klacíky a větve, modré jsou kameny, které jsou pečlivě kolem ohniště rozmístěny, aby nedošlo k nechtěnému úniku ohně. Zelené jsou suchá tráva a listy, dokonale si pohrála s barvou žlutou, ve které šikovně ztvárnila březovou kůru se smolou. Pozornosti neušlo ani dokonalé křesadlo. Věříme, že rozdělání ohně byla radost.
Eillen McFir Elat se rozhodla pro cestu do Západních dálav. Za společníka si vybrala správně – paní Moudrost. Nyní se můžete začíst do příběhu, jak se lze vzájemně a s úctou učit jeden od druhého, bez ohledu na to odkud jste, či kým jste.
Stojím na pláži a dívám se do očí lidí, pro které je tento ostrov domovem. A v tu chvíli mi dochází, že neexistuje hmotný dar, kterým bych je uctila. Vše, co potřebují, to již dávno mají. A tak dělám jediné, co mě v danou chvíli napadá. Poklekám na zem s hlavou skloněnou a dávám jim tím dar úcty k nim samým a jejich způsobu života.
A právě tím si je získávám. Zvou mě do své malé osady uprostřed ostrova. Nabízejí mi nápoj a jídlo k zahnání žízně a hladu. A já od všeho ochutnávám, abych neurazila jejich pohostinnost.
Pozoruji je, jak rozbíjejí skořápky mořských plodů, aby se dostali k obsahu uvnitř, a říkám si, že by jim lépe posloužil nůž. Už už sahám pro nožík v mé kapse, ale nakonec usoudím, že by to nebyl dobrý nápad. Ti lidé v mých očích žijí byť velmi prostý, tak zároveň nádherně kouzelný život. Všichni vypadají spokojeně se stylem života, který vedou.
Namísto toho, abych já naučila něco je, nakonec oni učí mne. Učí mne jednoduššímu způsobu života. Vážit si každé chvilky a žít svůj život naplno. Při večerní oslavě se mne marně snaží naučit kroky jejich tance. Snažím se, ale mé pokusy vzbuzují pouze smích. A já se směji s nimi.
Když ke mně později v noci přichází šaman, nemusí nic říkat. Velmi dobře chápu, že můj čas na ostrově se nachýlil ke konci. Následuji jej zpět na pláž, kde stojí malá brána vytvořená ze dvou o sebe zapřených kmenů padlých palem. Šaman posunkem ukazuje, že mám projít. Ukláním se, abych mu poděkovala za vše, otáčím se na patě a vyrážím.
Ve chvíli, kdy projdu skrz, objevím se zpět ve vlastním světě. Mám pocit, jako bych prožila nejkouzelnější chvíle svého života, ale na nic si nedokáži vzpomenout. Jen na ten nádherný klid, který cítím, a chuť žít svůj život naplno.
Stojím na mole před lodí, která láká na plavbu s možností odhalení tajemství Merlinova moře. Dívám se kapitánovi do očí a po chvíli ustupuji stranou, aby mohli nastoupit odvážlivci, kteří touží po tajemství. V kapitánových očích vidím, že já již svou plavbu mám za sebou. Možná si na ni nebudu pamatovat, ale vím, že proběhla a že jsem ji zvládla. A to je vše, co potřebuji vědět. Popřeji všem šťastnou plavbu, otáčím se a vracím se s úsměvem na tváři domů.
Mia Whitebear podobně jako Eillen zakotvila na ostrově a i ona s úctou vykročila vstříc poznání a přijímala nehmotné dary, kterých se jí na ostrově dostávalo plnými hrstmi.
Myslím, že nám nepřísluší, abychom se stále stavěli do role těch nejinteligentnějších tvorů, kteří své poznatky musí někomu vnucovat. Pokud domorodci dokážou přežít na ostrově uprostřed panenské přírody a postarat se o sebe a své blízké, jsou daleko schopnější a moudřejší než já. Nejsem si totiž jistá, že bych já ustála jeden jediný den a noc na takovém ostrově bez pomoci své hůlky nebo moderních vymožeností. Proto naše role otočím. To já jsem ten, kdo se tady bude učit.
Domorodci záhy pochopí, že jsem přítel a že jim neublížím. Vezmou mě s sebou do své vesnice, kde mi nabídnou vodu a něco k zakousnutí. Jsou velice milí a stále se na mě usmívají. Uvnitř cítím, že jsem na správném místě, a tak posunky naznačím náčelníkovi, jestli bych u nich směla několik dní zůstat. Souhlasí. Jako díky za jejich pohostinnost se zapojím do jejich každodenních činností a snažím se jim být k ruce. Pomáhám při lovení ryb a při práci na malém políčku, kde si pěstují nejrůznější rostliny pro obohacení jídelníčku. Pak sbírám dřevo na oheň, pomáhám ženám při vaření a hraju si s dětmi. Ač je můj den naplněný pro mě docela náročnou prací, je mi v jejich společnosti nesmírně dobře. Jako bych byla jednou z nich. Tihle lidičkové jsou neuvěřitelně přátelští a mají se mnou nesmírnou trpělivost. Vůbec jim nevadí, že v činnostech, které zvládají bravurně, já připomínám spíše nemehlo. Nezlobí se na mě a na jejich tvářích je stále vidět úsměv.
Čeho si všimnu velice záhy, je jejich nadšení, které vkládají do každé činnosti. Kuchání ryby, omývání provizorního nádobí, poklízení divokých koz – vše dělají s naprostou pozorností a zájmem. Nepřemýšlejí o tom, co budou dělat za měsíc nebo příští rok, jsou plně ponoření do přítomnosti, co se děje zrovna tady a teď. Jejich vrásčité obličeje nenesou stopy strachu a starostí, hluboké vrásky jsou dílem jen jejich radosti. A to je to, co bych se od nich chtěla naučit ze všeho nejvíce. Tato vlastnost, která dělá život snesitelnějším a zajímavějším.
Po pár dnech můj pobyt u nich končí. Chtěla bych zůstat a nasávat dál pohodovou atmosféru, která tu všude panuje. Ale musím pokračovat dál. I když jsem tu strávila jen několik málo chvil, vnímám, že jsem se změnila. Že ten jejich klid a bytí v přítomnosti se ve mně zakořenilo. Teď nezbývá, než se naučit tento nový postoj využívat.
S obrovským vděkem se s domorodci loučím, vyjadřuji jim své díky a dlouho si navzájem máváme. Kdo ví, třeba se ještě někdy uvidíme. Moc bych si to přála!
A pokud právě teď hledáte vyhodnocení, pak hledáte zbytečně. Mořeplavci suší plachty, odpočívají a sbírají síly, aby vám představili, jak to všechno dopadlo. Vyčkejte, dočkáte se!
Na závěr děkujeme všem mořeplavcům za jejich odvahu, statečnost, neskutečnou kreativitu a sílu při boji s vlnami. Víme, leckdy to nebylo jednoduché, ale vážíme si toho, že jste dopluli až na konec. I když konec nebude to správné slovo, protože konec nastává jen tehdy, když si ho přejete. A když nechcete, aby byl, můžete plout, kam jen si budete přát.
Pro Denní věštec
Družina mořeplavců
Gratuluji všem ke zdolání posledního kola!
A organizátorům znovu děkuji za skvělou letní akci. Moc jsem si ji užila.