Na našem hradě se 20. 11. něco málo před šestou stalo něco nevídaného. Naše staré dýňové „pochoutky“ ožily! A nejenom, že se začaly vybavovat, ale dokonce měly i jména! Oživly kvůli našim „pomluvám“, které jsme o nich trousili, ale ony opravdu smrdí! Začaly se vybavovat o tom, jak se dlouho neviděly a jak si myslely, že už jsou pod drnem…
Divíte se? To není vše! Jména nesla jak polévka, tak také dýně i puding. Taková jména jako Pepa nebo Robert si pro polévky nedokážu představit a Magdu, puding se zeleným porostem, už vůbec ne. Po několika minutách stěžování se pochoutky po útoku Andrewa začaly zvětšovat a dýně, jejich vůdce, plánovala invazi! – otřese se –
Jako by skřítkům nevadilo, že hladovíme a že nás dokonce pochoutky chtějí vyhnat z prostor hradu svým odporným zápachem! Nejzábavnějším organismem byl puding, do kterého každý šťouchal. Další zábavnou atrakcí byla polévka, která se celou dobu plazila po stole.
Jako by to nestačilo, po půl hodině oživly dokonce i chlebíčky a to už je co říct… Když už se dostaly k profesorskému stolu a napadly p. p. Nicholase McElena, vyhodil je do Hanibalova jezera.
Dýňové invazi to ale nestačilo a na cestu se vydala i polévka. Než stačila dorazit k panu profesorovi, sežrala mrzimorský stůl! Dýně začala fandit polévce a polévka se díky podpoře dostala do půlky stolu. Polévku zastavilo až kouzlo p. p. McElena, Imobilus, ale po několika málo minutách se opět probudila zpět k životu. Ani studenti nedokázali zastavit dýňovou invazi vyhazováním „pochoutek“ z okna. Po útoku dýně na p. p. McElena jí pan profesor vyhrožoval, že si ji zavěsí místo lustru.
Po dlouhých čtyřiceti minutách byl puding konečně zlikvidován a i polévka byla pryč. Zbyly jenom dýně a svinčík. Dýně se pevně držely a stále narážely do p. p. McElena až do chvíle, kdy zakročila madam Judith Eleanor Pixie a všechny dýně pukly! Šťastný konec pro žáky Bradavic a zbytek světa!