V každém velkém klání se – většinou – utkají jen ti nejlepší. Proč by také hlavy pomazané posílaly do boje neumětely a srágory? Vyvolení ale musí kromě talentu a výdrže prokázat i jistou dávku odvahy a chladnokrevnosti, protože, jak už to v takových kláních chodí, musí podstoupit svízel v podobě porovnávání a hodnocení.I v našem malém novinářském klání se utkají jen ti nejlepší z nejlepších a i oni se musí dostavit se vztyčenou hlavou před soudní tribunál v podobě přísné, ale spravedlivé, soudkyně Aimée Guillotine.
Jak obstáli? Čtěte dál a dozvíte se více!
Niane z Libelusie
První kolo novinářského klání K5 je za námi. Zní to jako plán zdolat nesmírně těžký vrchol, v zimě a nejprudším možným stoupáním přes nejvyšší ledovou stěnu světa. A přesně tak to může vypadat. Záleží jen na tom, jaké články šéfredaktoři jednotlivých hradních periodik nominují do boje o čest a odměnu. Mým úkolem bylo posoudit soupeřící články, ovšem o vítězství nerozhodovala Guillotýna, ale vnější, pečlivě zvolený porotce, který podle svých vlastních kritérií rozhodl o přidělení odměny. Vy čtenáři jste pak v anketě mohli porovnat, čí argumenty jsou vám bližší, a kdo z vítězů je vaším vlastním favoritem.
Výběr článku šéfredaktorům nezávidím. Některým z důvodu nedostatku reprezentativního vzorku (na němž se neúnavně snaží pracovat snad každá redakce), jiným proto, že mají jednoho či dva výrazné redaktory a zažijí si tak peklo při nutnosti střídat nominovaná jména. Vybírat totiž co dva měsíce autora by bylo vrcholně trapné a ve výsledku by to časopisu posloužilo jako pochybná reklama: „Víc než jednoho dobrého autora u nás nenajdete!“
Za Corvinus Declaratio byl nominován článek Jamese Watfara, Jak (ne)napsat článek o ničem:
čtěte zde.
Nápaditý, místy opravdu vtipný a ve zbytku přiměřeně čtivý výkon. Metodu prodloužení článku by mohl monsieur Watfar zanést do příručky pro aspiranty na redaktory CD. Jen by tím oslabil svou ojedinělou pozici v havraspárském plátku, což by bylo značně kontraproduktivní. Corvinus se nebojí delších článků, protože už několik let má minimálně dva redaktory, kteří se v podobných článcích cítí pevní v kramflecích. Čtenáři si na to buď zvyknou, nebo ve výtisku najdou schůdnější objem palců k přečtení. Přinejhorším je vždy možno nalistovat Módní patrolu, která spolehlivě funguje, má jednohubkový rozsah a i přes ne vždy vytříbený obsah se dá přečíst bez zdravotní újmy. Dnes však posuzujeme výhradně článek samotný. Rozhodně se jedná o nejdelší soutěžní příspěvek, delší než je běžný hradní průměr, což může být výhoda, nebo naopak slabina. Jde o poměr kvality a kvantity, tolikrát omílaný ve stížnostech ohledně soutěží a hodnocení například poezie.
Hadí král vyslal do boje humor. Článek Co na hogu neuslyšíte je dílem celé redakce a je seskládán z příspěvků mnohých (anonymních) zelených.
Čtěte zde.
Zmijozelský časopis zabodoval. Výborně našel mezeru na trhu a zaútočil prudkým jedem vtipu a koncentrovaného obsahu. Pro nováčky na hradě sice mnohé věty mohly postrádat potřebný kontext, ale vždy se najde alespoň několik vět a osobností, u nichž se humorný efekt dostaví.
Nebelvírští jdou za Lví tlapou do boje s rozhovorem Nerys Heliabel Ghostfieldová: Snaživce tedy možná někdy příště vzešlým z pera Naomi Car Raynolds.
Čtěte zde.
Vsadit na rozhovor je odvážné. Jak porotce, tak ani čtenáře nemusí zajímat dotazovaný ani tazatel, takže sebezdařilejší článek může mít velmi těžkou výchozí pozici v boji o přízeň. V tomto konkrétním interview jde výrazně čistě o kolejní téma, mluví se o kolejních věcech a místy dost neprůhledně pro někoho, kdo stojí mimo kolej. Mademoiselle Naomi se například ptá na dárek, který kolej dala mademoiselle Nerys na odchodnou, ale ani jedna nepřibližuje, o co se jednalo. Takže je celá tahle část článku jen pro zasvěcené Nebelvírské. Všichni ostatní se ztratí a netuší, o čem je řeč. Kolejní časopis se sice nazývá kolejní, ale v dnešní době už je psaní ryze pro kolej a pro nikoho dalšího poněkud překonaná věc, kterou i přemo(u)dřelý Corvinus bere na vědomí. Tento článek může pohodlně fungovat v nebelvírském prostředí, ale vybrat ho do celoškolní soutěže je od šéfredaktorky trochu kruté. Rozhovor mademoiselle Naomi se musí bránit tvrdé konkurenci. Jedná se o dílo mladičké redaktorky, která sbírá zkušenosti, a i když si vede velmi slušně, domnívám se, že proti modrému žralokovi a vychytralým hádkům s přesnou muškou svedla předem ztracenou bitvu, byť vedenou se ctí.
Žlutý Trimeles vsadil na článek Vicky Charmant, Kterak můj pes houká:
čtěte zde.
Nestranně posoudit tento příspěvek bylo pro Guillotýnu téměř nadlidským úkolem. Sázka na roztomilost a nekomplikovanost mne jako čtenářku nikdy nelákala. Někoho jiného ale lákat může. Oceňuji hlavně snahu zahrát na původní mrzimorskou vlnu vřelosti a domácké atmosféry. Ovšem kouzelnické atmosféry v článku moc nezbylo se všemi těmi černými obrazovkami a vypnutými zvuky.
Jako posledního soutěžícího jsem si ponechala můj kmenový list, Denní věštec, jehož šéfredaktorka vybrala pro první kolo článek Svatba aneb MW na druhou od Calwen Silvernose:
čtěte zde.
V tomto ojedinělém kousku společenské rubriky se ještě naplno promítá starý Věštec. Musím však přiznat, že převažuje to dobré, zvláště pokud srovnáváme s průměrem starého Věštce. Článek byl ve své době aktuální, napsaný přiměřeným stylem pro společenskou rubriku, přičemž spíše než senzačně bulvární přístup zvolila mademoiselle Calwen rozněžnělý tón dívenky, která si po večerech hraje s panenkami na svatbu, tedy tón více než vhodný pro sdělení. V konečné sestavě však soutěžící z Denního věštce působí pouze jako slušně odvedená práce, ale nic navíc.
U většiny nominací je znát, že při výběru hraje roli i větší rámec, v němž se šéfredaktoři snaží svůj časopis prezentovat. Corvinus Declaratio prodává černého koně ověnčeného chválou za pisatelské schopnosti, Lví tlapou ukazuje rozhovor prosycený vztahy v koleji a vnitrokolejním duchem (který může mnoho mimokolejních čtenářů přidusit, což je nutné riziko tohoto přístupu). Žlutý Trimeles se snaží navrátit Mrzimoru tvář „sluníčkových“ lidiček, kteří mají odvahu jít do takové soutěže s příspěvkem o trylkujícím pejsánkovi. Výčet kolejních soutěžících uzavírám Hadím králem. Nepouštěl se na tenký led vytříbené novinařiny a s punkovou drzostí a zmijozelským úsměvem si vůbec nevedl špatně. Denní věštec se nachází v procesu obrody a plynulých změn, takže výběr byl ztížen okolnostmi.
Jsem zvědavá, jakou tvář svých časopisů nám šéfredaktoři ukážou příště. Změna bude vítaná, nicméně ne vždy je možná.
Toužíte znát, jak dopadlo historicky první klání? Pak otevřete naše stránky i zítra.
Pro Denní věštec
Aimée Guillotine