Na domluvenou schůzku jsem jako vždy vyšla o něco dřív. Nikdy nevíte, kdo nebo co vás zdrží právě ve chvíli, kdy to potřebujete nejméně. Kromě pár zmatených nováčků, kteří po večerce neoficiálně zabloudili do Godrikova Dolu a schovávali se v parku před paní Norrisovou, jsem nepotkala živou duši. Ani neživou. Jak se sluší na neoficiální návštěvu, nesla jsem s sebou dózu v tmavě šarlatové barvě s jemně praženou guatemalskou kávou. Samozřejmě nešlo o úplatek!
Pavlačový domek vypadal i ve světle pouličních lamp úžasně. Zařekla jsem se, že se Fila musím zeptat, jak motivuje své domácí skřítky k tak oslnivým výkonům. Můj skřítek… řekněme, že se mi známí posmívají, že jaký pán, takový skřítek.
I přes pokročilou hodinu mě pán domu přivítal v plné polní, totiž v plné inspektorské. Zahlédla jsem bezpočet pergamenů, dopisů obdržených i rozepsaných, několik budíků nařízených na různé časy.
„Na nudu si stěžovat nemůžeš,“ odtušila jsem a předala kofeinový dar.
Po krátké domluvě ohledně výkladů a předmětů na příští rok Filius zkontroloval budíky a souhlasil s rozhovorem, pokud to spojíme s aktivním intelektuálním odpočinkem: partií šachů. Oběma nám bylo jasné, že hra bude krátká, takže nijak fatálně nenaruší Filiusův rozvrh. Navíc bývají moje prohrávací grimasy vcelku zajímavý zážitek. Pro ty, kteří nikdy neměli tu čest – mé šachové (ne)schopnosti totiž oscilují mezi katastrofou a začátečnictvím.
V lehké panice jsem položila první otázku hned po úvodním tahu, abych se stihla na vše důležité zeptat ještě před šachmatem.
BNM: Ohledně svých plánů a postojů k otázkám výuky jsi již poskytl velmi obsažné interview vydané zde v Denním věštci. Proto se omezím skoro výhradně na témata obecnějšího rázu. Jedna věc k organizaci výuky mě ale zajímá. Pohrával sis někdy s představou reorganizace výuky na povinné, povinně volitelné a zcela volitelné předměty? Co je podle tebe výhodou a nevýhodou tohoto řešení výuky? Bylo by to pro naše Bradavice prospěšné, nebo je to princip neslučitelný s naším fungováním?
FO: Nepohrával – a ani si pohrávat nebudu. Na Hogwarts se mi líbí právě volnost, kterou škola v tomto ohledu nabízí, každý si zde může přijít na své. A znám nejednoho člověka (předchozí inspektorka toho budiž zářným příkladem), kterého by podobné nucení do klasických kouzelnických předmětů typu OPČM, Lektvary a jim podobné zdeptalo už na začátku studia, i když si k nim třeba později nenásilnou cestou vztah najde. Navíc by bylo potřeba zajistit odpovídající počet tříd, povinné předměty by jistě musely být děleny mezi více profesorů…
– V průběhu hovoru zvládal plynule blokovat mé primitivní pokusy o zisk strategicky výhodných pozic a jakoby mimochodem posbíral několik mých oblíbených figurek. –
Na druhou stranu pochopitelně považuji za žádoucí, aby si student na Hogwarts vyzkoušel i něco, o čem by řekl, že mu úplně sedět nebude – třeba zjistí, jak se mýlil. Vezměte si, kolik lidí sem přišlo s tím, že „neumí kreslit“, „neumí skládat básničky“,… A kde jsou v těchto disciplínách nyní, po několika letech! Nemyslím si ale, že by tento všestranný rozvoj měl být nařízen shora, to určitě ne.
BNM: Volnější pro studenty a snazší na zorganizování pro profesory, – přitakala jsem, zatímco mi hlavou běžel plán na záchranu pravé věže. Po nešikovném úhybném manévru jsem radši přešla opět k rozhovoru, dokud ještě zbýval čas. –
Osazenstvo hradu stárne. Tím nemyslím nás dva! – zarazila jsem se – My vypadáme pořád jako noví! Měla jsem na mysli situaci obecně. Nováčci sice přibývají, ale jen málo starších obyvatel odchází. Je ještě brzy myslet na to, jak zajistit fungování těch, kteří rozšířili svá studia až na hranici rozšířitelného?
FO: A co je konkrétně myšleno tou „hranicí rozšířitelného“? Nedostatek předmětů ke studiu?
BNM: Přesně tak.
FO: To podle mě ještě aktuální úplně není, nějakých dvacet třicet předmětů snad zatím sežene každý. Nebo nedostatek motivace, upadnutí do rutiny? To je zase do značné míry záležitost jednotlivců, potažmo kolejí – byť mám rozhodně za to, že nových podnětů třeba i ze strany vedení školy není nikdy dost. Na to není nikdy brzy, spíš už před deseti školními lety bylo pozdě.
V této souvislosti spíše – z řady důvodů – nesouhlasím s rozhodnutím vedení školy ohledně zobrazování aktuálního věku studentů: proč zbytečně upozorňovat na to, že ta studentka, která kolem mě právě proběhla v uniformě, je vlastně žena středního věku a že za pětadvacet let bude mít nejvyšší čas zemřít?
BNM: – Využila jsem Filova nádechu k vlastnímu nesouhlasu: – Přesně. Radši funguju v rámci RP a tohle mě dost vytrhává. Zbytečný detail, navíc může být dost nepřesný – ne každý musí nastupovat do školy v 11 letech.
FO: A těch námitek by se našlo víc… U profesorů věk zobrazen není, v opačném případě – nebo ještě před několika lety – by však byla Mintaka vedena jako moje mladší sestra. Takový nesmysl! Ano, nastoupila do školy až po mně, nicméně rozhodně ne v jedenácti letech. Chápu snahu vedení školy o vyjádření kouzelnické zletilosti, za mnohem nenásilnější bych však považoval její sloučení s úspěšným složením kouzelnické zkoušky dospělosti OVCE.
BNM: – Tentokrát jsem si výjimečně vystačila s pouhým přikývnutím. – S tím souvisí i má další otázka. Jako „odbytiště“ absolventů či vyčerpaných profesorů mohou sloužit rozšíření našeho světa. Už nějaký čas je hradním obyvatelům umožněn přístup do Godrikova Dolu a relativně nedávno byl hrad obohacen také o přímější spojení s Ministerstvem kouzel. Jsi zastáncem pokračování expanze a spojování s dalšími kouzelnickými institucemi? Jaké by to případně byly?
FO: Expanze je z mého pohledu nutností, nemá tedy cenu ptát se, kdo je pro a kdo je proti. Problém ale spatřuji v tom, že z našeho pohledu máme pocit, že se toto týká „dost lidí“, ale na druhou stranu jich pořád není „dost“ na to, aby to pro čarostavitele bylo prioritou číslo jedna. To je sice pochopitelné, ale podle mě závažné – takto ti lidi hnědnou, těžko nacházejí chuť opět něco dělat… A tak těch, kterých by se to týkalo, pořád není „dost“. Nebo vezměme případ Godrikova Dolu, který funguje už několik let, ale obzvlášť velké popularitě se netěší. Důvod, proč já osobně do svého domku neinvestuji více, je přitom ale velmi prostý – to stěhování nábytku je zkrátka v současné době práce na půl dne. Nikomu nevyčítám, že to nenavrhl uživatelsky příjemněji, to v žádném případě, já moc dobře chápu, že se to pro přibližně dvacet osob nevyplatí, že je potřeba řešit důležitější problémy. Jen mám potřebu odůvodnit, proč nevidím smysl ve vyjmenovávání institucí, kam by se mi líbilo mít přístup. Na druhou stranu mě ale jedna smysluplná instituce přeci jen napadá: spolu s chystající se uzavírkou školy a její ošetřovny pro obyvatele Prasinek bude zapotřebí nějakým způsobem řešit jejich zdravotní stav. A kde jinde než v Nemocnici sv. Munga?
BNM: Nemocnice by byla skvělá. Dala by se případně i napojit na výuku! – Snaha krotit sobecké cíle související s mými předměty občas nevystačí a neudržím se. Rychle jsem tedy zarazila tok představ ohledně Bystrozorství a Syrové magie a raději jsem změnila téma. –
Jak se stavíš k přikrášlování Velké síně pomocí kouzel náhodných profesorů? Často vídáme různé opulentní hostiny a výzdoby, v letních měsících pak přibývají i všelijaké hrátky k osvěžení. Zdá se ti, že tento neorganizovaný styl je vyhovující, nebo by tato činnost mohla spadat pod novou hradní funkci?
FO: Popravdě nejsem příliš často aktivním návštěvníkem Velké síně, tudíž mi je její dekor celkem jedno, stejně tak mi je celkem jedno, kdo jej má na svědomí. Na druhou stranu však obecně vznik nových funkcí – a klidně i minifunkcí – podporuji, ne však za cenu rozšiřování Školní rady, a navíc pouze takových, u nichž jsou jasně stanoveny povinnosti a kontrolováno jejich dodržování.
BNM: – Po tom, co mě Filius upozornil, že jsem provedla neplatný tah, mi s ledovým klidem vzal královnu, a s úsměvem očekával další otázku. –
Bradavická škola má dozajista skvělou pověst, ale v dnešní době zaznívají ze všech stran hysterické hlasy, že bez propagace není budoucnost. U nás to jde většinou přes stávající studenty a zaměstnance, kteří skrze doporučení přivádějí novou krev, která by jinak studovala magii jinde nebo doma. Jak se na budoucí příliv nových studentů a profesorů díváš ty? Zdá se ti nutná reklama a podobné propagační páky?
FO: Patřím mezi jeden z těch hysterických hlasů, pochopitelně. Zmijozel zakončoval tento školní rok s celkem 38 studenty, z nichž přibližně deset již studuje v rozšiřujícím studiu, to je zkrátka alarmující. Neznám přesně počty přijatých nováčků v jednotlivých letech, ale na nich v konečném důsledku ani nezáleží – jsou to studenti, kteří vydrží, kdo se počítají.
Takže ano, reklama se mi nutná zdá, otázkou je její forma. Líbilo se mi, jak se dřív škola prezentovala v rámci Pragoconů, bylo tam vhodné publikum, a vůbec to bylo myslím celé fajn.
BNM: Pragocony byly perfektní způsob propagace, nevtíravý a, jak říkáš, byla tam ideální cílová skupina.
FO: Za hezký nápad, jenž by se dal využít i k propagaci školy, pak považuji knihu, která měla být jakýmsi sborníkem nejpodařenějších prací z naší školy. Projekt bohužel nebyl dotažen do konce, ačkoli na něj byly rozdány značné sumy kouzelnických peněz např. za korektury; Gringottovi snad i dosud schraňují nějaké mudlovské prostředky k tomuto účelu… Tak kdo ví, třeba se ještě někdy dočkáme.
BNM: – Ke knize jsem se raději nevyjadřovala a ze všech sil se pokoušela prodloužit šachovnicovou agonii. – Zdá se ti reálná možnost, že by na škole jednou bylo více profesorů než studentů?
FO: Za mého inspektorování je pochopitelně zcela nereálná! – zhrozil se –
A jinak, nu… Vlastně ani ne. Profesoři mají pořád povinnost vypisovat předměty, mít sepsané výklady, opravovat úkoly… Což se ne všem lidem na hradě chce. Že by ale někdy byl počet studentů převýšen všemi zaměstnanci školy plus obyvateli Prasinek, to ano, to si představit dovedu.
BNM: – Zatímco se počet mých figurek soustavně tenčil, v duchu jsem si odškrtávala témata, jež jsem měla připravena k prodiskutování. – Jednou v historii už proběhl násilný pokus o sjednocení všech studentů pod jedinou kolej (mám samozřejmě na mysli Voldemorta a jeho krátké převzetí Bradavické školy). Máš pocit, že by k tomu mohlo v budoucnu dojít nějakou přirozenější cestou? O kolejní identitě se dost mluví ve vyhrocených chvílích a těsně kolem zařazování, ale jinak je to takové spící téma.
FO: Nemyslím si, že se kolejní identita měří tím, nakolik se o ní mluví na veřejnosti. Naše škola existuje deset let, což už je dostatečná doba k tomu, aby se vytvořily kolejní zvyky, pravidelné rituály, tradiční motivačky, v některých případech i nejrůznější legendy a podobně… To za našich studentských let neexistovalo, alespoň v Nebelvíru ne, muselo to teprve být vytvořeno. A že je ona identita oproti dřívějšku ventilována méně agresivně a spíše se ukrývá za dveřmi kolejních místností? To přeci ničemu nevadí.
Nicméně chápu, kam tím míříš – když jsem tak pozoroval loňský školní rok, nestačil jsem nad přátelskými vztahy mezi Nebelvírem a Zmijozelem valit oči. Jistěže to je odůvodnitelné např. v otázce Sedmiboje nebo famfrpálu, kde je zřetelným sjednocujícím prvkem zášť vůči nedokonalostem, ať už to je organizace klání, nebo nový famfrpál vůbec… Ale takové množství příspěvků od červených na zelené konto na základě jednoduché výzvy? Předpokládám, že tam poslali peníze i někteří nebelvírští studenti, kteří na konto vlastní koleje nepřispějí ani srpcem – a takovéto upřednostnění jiné koleje už je pro mě zkrátka za hranou. Ale to už se zase dostávám někam jinam. Zkrátka, i přes existující tendence ve sjednocení kolejí pochopitelně nevěřím – a pokud ano, pak ona „přirozenější cesta“ povede přes mou mrtvolu.
BNM: – Přestože jsem původně chtěla reagovat obsáhleji, nakonec jsem odolala tlaku budíků a mých vlastních kapesních hodinek a opět jsem si vystačila s přikývnutím. –
Hodně taky záleží na způsobu rozřazování Moudrého klobouku. Jak hodnotíš jeho otázky? Není to jedna z věcí, které volají po modernizaci?
FO: Otázky mi Moudrý klobouk pokládal v roce 2006. V relativně nedávné době se jeho dotazy podle mých informací změnily, nicméně jejich kompletní seznam mi zůstal utajen, proto je nemohu posoudit.
BNM: Já právě už nějakou dobu uvažovala, jestli se otázky a celý systém přijímání modernizují, třeba v reakci na Pottermore nebo čistě z potřeby vývoje a inovací.
– Nepodařilo se mi zakecat ztrátu poslední figurky krom krále. Na sucho jsem polkla a vytasila poslední otázku. – Ještě jednou se vrátím k tvé nové funkci. Každý, kdo získá významnou pozici zahrnující jistou porci moci, musí čelit automatické reakci okolí: buď atentátům, nebo úplatkům (přičemž je někdy značně složité rozeznat jedno od druhého). Setkal ses s jedním či druhým? A ryze profesionální dotaz: jsi dobře zabezpečen proti útokům?
FO: Moment, to si budu muset najít ve svých statistikách. Ano, takže to máme… Tři neúspěšné pokusy o atentát, jeden částečně úspěšný pokus o atentát… – S největším sebezapřením ukáže kolegyni nalomený nehet. – Takže s tím zabezpečením je pořád co zlepšovat. A potom sedm, ehm, tedy žádný přijatý úplatek a jeden úplatek výslovně nepřijatý, opravdu netuším, co Mintaka tou zásilkou s pokakanou plenou sledovala.
BNM: – Chtěla jsem projevit účast nad potřísněnou plínkou i zraněním, ale vzhledem k tomu, že jsem si kolegův nehet prohlížela ve chvíli, kdy mi dával šach mat, tak si seskupení mých mimických svalů mohl vyložit všelijak. Raději jsem vstala, pogratulovala k výhře a napůl na odchodu jsem ještě dala průchod náhodné otázce. Jak jsem se tak dívala na někdejšího spolužáka z ročníku, přemohly mě vzpomínky a možná, vzdáleně a zcela nečekaně, i cosi jako závan sentimentu. –
Je něco, co si pamatuješ ze svých mladých hradních let a v současnosti ti na hradě chybí? Po čem se ti sem tam zasteskne? – zeptala jsem se, sama tak trochu šokovaná tím, kam jsem hovor nasměrovala –
FO: Vzpomínání? Ach jo, hlavně mě zavčasu zastav! Stýská se mi po Přeměňování u Laury de Libertine. Po starém famfrpálu a po zápasech s Mrzimorem obzvlášť. Po nošení Slavnostního hábitu v červené barvě. Po hecování se s Mintakou, kdo za narychlo dozapsané předměty získá víc bodů. Po Pragoconech. Po seminářích a dalších aktivitách Angely Grey-Slytherin. Po svém starém studentském účesu, který mi nyní s profesorskými rysy vůbec nesluší. Po…
Nakonec jsme museli utišit všechny řvoucí budíky a kousající diáře, protože vzpomínky na naši někdejší kolejní ředitelku, rudé hábity, máslové ležáky propašované na oslavu famfrpálových vítězství či připomínky osobností, které psaly naši nejranější bradavickou minulost, nebraly konce.
Pro Denní věštec
Belatris Nithelas Malrinová
Kvidyčoví nezapomenutelní – Jé, dva nebelvírští kvidyčoví superhráči zestárli a dávají si raději šachy!
Poněkud nesouhlasím s Vaším názorem na věk. V rámci rpg je všem nováčkům 11. Jsem rád, že mi Rosmerta konečně začala nalévat alkoholické nápoje, vždyť už jsem dlouho plnoletý kouzelník. Se zkouškou OVCE to nesouvisí, stárneme, i když třeba ve škole propadáme.
Líbí se mi myšlenka, že by měla být naše škola více propagovaná. Zde skutečně máme slabinu.
Věk – Já to naopak vidím spíš jako p. Filius. Beru, že stárneme, dokonce přiznávám, že nedávno mi tento údaj posloužil i při přípravě článku, ale asi bych to nemusela mít přímo vystavené v infu o sobě. Na druhou stranu připadá mi pravděpodobné, že ti, kteří prolézají ročník za ročníkem tak, „jak se má“ (ale kterých je teda podle mě úplné minimum, zvlášť s narůstajícími lety od registrace) tak jim to ani nepřijde a je to spíš problém nás pauzujících, odkládajících atd. Je to drobnost, se kterou asi jsem schopná se naučit žít, přesto bych uvítala možnost skrýt to, jako je tomu u žabek nebo data narození. 🙂
Hodně povedený rozhovor!