Večer před prvními dvěma představeními to ve Velké síni vzrušeně hučelo. V kadeřnictví bylo narváno, tamní zaměstnanci nestíhali plnit přání krásychtivých obyvatel hradu. A nejenže se měnily účesy, ale pánové nasadili i slavnostní nové vousy! Za oba večery se vystřídalo neuvěřitelných 49 účesů!
Ve Velké síni to šumělo vzrušením a nedočkavostí. Kouzelné róby a obleky byly vytaženy ze skříní a dělaly parádu právě v tento krásný večer. Slečna Suzzy byla trochu nervózní, přeci jen šlo o její první moderování. Zvolila krásné šaty s názvem Zmijozelská róba šarmu.
Večer prvního představení někteří vystupující hledali šatny, nicméně se problém lehce vyřešil a všichni se převlékali v kolejních místnostech. Všichni na jeviště stíhali v pohodě dobíhat, a tak i tato starost byla lehce odstraněna. Velká síň byla krásně nazdobená, místo stolů se uprostřed tyčilo obrovské vyvýšené pódium a v jedné části stály stoly pro porotu. Hosté se začali pomalu scházet. Někteří s obrovskými kyblíky popcornu, jiní s lahvemi pití a někteří (ano, Dennímu věštci neujde žádná informace, že, slečno Simelie) si pudrovali nos na poslední chvíli pod stolem. Červení se činili vlastně celý večer. Když se Velká síň naplnila, slečna Skylar zkontrolovala celému svému týmu vyčištěné zuby. Její spolukolejníci na ni okamžitě a poslušně začali cenit zuby či dýchat, jen duch Matýsek si zuby schoval.
Nastala dlouho očekávaná chvíle a slečna Suzzy Blackwood pomalým, ale jistým krokem vystoupala na pódium a postavila se k mikrofonu. Ničím se nezdržovala. Začala krátkou přivítací úvodní řečí a hned vyzvala na pódium první herce.
Jako první se tedy představil žlutý tým, jenž nesl pojmenování Tlapičkáři. Po skončení představení jsme zjistili i původ názvu. Jezevčí představení bylo milé. Sice jim chyběl jeden herec, ale slečna Marisa vše zvládla zahrát i za něj. Byli jsme tedy svědky cestování po světě, jednou v horách, jednou na ostrově, jindy zase v Africe. Tlapičkáři cestovali balonem a pomáhali, kde se dalo. Při poutavé cestě zažívali mnohá dobrodružství a přivezli i spoustu darů, které pak předávali profesorům. Když skončili své představení a dozněl potlesk, slečna Suzzy se opět ujala slova a všem obeznámila, že mají dvě minuty pauzu na záchod. Slečna Skylar rovněž zavelela: „Červení, čůrat!“ Opět všichni svorně poslechli, i když se evidentně nikomu nechtělo. Duch Matýsek se nevyjadřoval.
Poté slečna uvaděčka vyzvala na pódium tým Nebelvíru. Pitrys Monty nějak nervózně přešlapoval, čehož si okamžitě všimla slečna Skylar. Otočila se na něj a zavolala, že si ještě jednou může odskočit, že počkají. Empatie v červeném týmu je neskutečná! Po chvilce čekání již slečna Skylar posunkem nahnala svou (ne)ochotnickou skupinku na pódium. Tento tým si připravil představení o smrti ducha Martina Matýska, ale v poněkud pozměněné verzi. V zákulisí mezitím na sebe náš milý ducháček marně nanášel barvu, aby vypadal živě. Představení začalo děkovnou řečí slečny Esme v oblasti famfrpálu. To už se ale na pódium hnala slečna Sky s obří mísou čerstvých řízků. Poté jsme sledovali boj o řízky mezi Matýskem – popisován jako „Mé hmotné já“ – a Nebelbrachem. Ten řízky statečně uhájil a Matýsek se urazil. I divákům se sbíhaly sliny. Mladý Martin Matýsek se nudil, a tak začal sestřelovat pavouky. Jeden spadl slečně Therese Brendi za krk, ta zaječela a situace nabrala spád. Matýsek sestřelil dalšího pavouka, ale tak nešikovně, že mu spadl do úst a začal se dusit. Následovala krásná a nezapomenutelná věta vypravěče: „Pavouk bojuje s hltanovými svaly Martina, seč mu síly a nožičky stačí.“ Martin Matýsek se udusil, ležel na zemi, jeho kolej však byla poměrně klidná. Slečna Esme nerušeně pokračovala v řeči o sportu a v klidu bilancovala. Přemýšlela, zda-li je čas na soutěž. Nakonec zasáhl pan Oliver, Matýskovo barvící kouzlo vyprchalo a on opět zšedivěl. Na povedených obrázcích, které nám ukázal vypravěč, je vidět, jak se duch dusí. Akorát pan Oliver v hledišti nespokojeně vrtěl hlavou, prý se mu zdálo, že má na obrázcích příliš velké zuby a oči. Občas se z hlediště ozvalo vzlyknutí. Hra pokračovala. Následovala slovní pranice, kdo vlastně ducha zabil. Že by proslov? Slečna Esme svatosvatě slibuje, že její proslovy budou kratší, lepší či vtipnější – ale vzápětí na to byla z jeviště odvedena. Slečna Theresa Brendi něco pohotově škrábala rychlobrkem, duch se vznášel a celá scéna působila velmi dojemně. Představení v nás zanechalo hodně otázek, jak asi duch doopravdy zemřel? A kdo za to mohl? Nicméně situace byla pojata s příjemným humorem, lvům vlastním, představení bylo veselé, doplněno o krásné obrázky. Závěrečné titulky okomentovala slečna Sky slovy, že děkuje Matýskovi, že umřel, jinak by vlastně nebyl na hru námět. Myslím, že se velmi líbil nápad ztělesnit bývalé studenty, dnes profesory, a velmi chválím i kostýmy, které opravdu velice reálně připodobňují reálné postavy na hradě dnes, včetně vlasů a oblečení.
Následoval velký potlesk a slova se opět ujala slečna Suzzy. Ještě však byla přerušena slečnou Sky, která se na jeviště vrátila. Zamyšleně hleděla do svých kartiček s poznámkami a polohlasně si pro sebe mluvila: „Ovace, autogramy, posbírat kytice, plyšáky… Dobrý, tak to nahlas číst nemusím…“
Následovalo krátké rozloučení a pozvánka na druhý večer.
Den utekl jako voda a večer se všichni zase shromáždili ve Velké síni. Ve středu jsme se mohli těšit opět na dvě představení. Slečna Suzzy všechny přivítala, a jak jsme si již zvykli, její řeč byla krátká. Okamžitě následovalo vystoupení Zmijozelu.
Název „Termínová neděle aneb nic se neděje“ napověděl mnohé. Přenesli jsme se do zmijozelské kolejní místnosti, kde se celé představení odehrálo. Vypravěč velmi působivě popisoval okolí, stíny, obrazy, pergameny, čisté či popsané, kapky inkoustu i krb, okno, za oknem jezero. Popisky mne úplně uchvátily, jako bych na chvíli v této koleji byla. Náš zrak však ulpěl na schouleném studentovi, kterak si držel hlavu v dlaních. Student vzlykal nad množstvím úkolů, nevěřil si, byl nešťasten a hroutil se. Jako velké plus hodnotím, že celé divadelní představení bylo uvedeno ve velmi povedených rýmech. Poté se ke studentovi připlazil velký had Ferdinand a sváděl s hochem slovní boj. Z jeho šepotu a syčivé mluvy naskočila nejednomu divákovi husí kůže. Často mnou probleskla myšlenka, že studenti v této koleji to nemají jednoduché. Student tedy sváděl boj, vnitřní boj se silami, hroutil se nad zadáním úkolů, nad jejich sáhodlouhým rozsahem, opakovaně ztrácel a nacházel naději, to vše pod vlivem syčivého hada. Kolem hada se stále víc a víc hromadily zmačkané pergameny, jež student odhodil. Zaujaly mne obzvlášť verše:
„Esssej na Hadologii, to musí být přeci ssskvost,
v knihovně měl jsi být mnohem častější host!“
Studentem znovu rozmlouval s Ferdinandem, student se probíral svou budoucností, klepal se zimou, občas zlomil brk. Když se bazilišek začal plazit po křesle, blíž a blíž studentovi, celé publikum ztichlo, někteří již ani nedýchali. Popcorn popadaný kolem některých v publiku mluvil za vše. Pak student našel znovu naději a motivaci, chtěl snad něco říct? Pak jsem jen slyšela hada zasyčet a… student byl sežrán. Následovala chvíle ticha. Ne za studenta. Nýbrž šokem. Poté se ozval potlesk. Nečekaný závěr představení vyrazil kdekomu dech.
Slečna Suzzy opět vyhlásila přestávku, po které ohlásila poslední představení. Slečna Sky se svými pověstnými komentáři opět rozesmála síň. Tentokrát usoudila, že je nemocná a odběhla na ošetřovnu. Prý ze včerejšího skřítkování bez kalhot přišla o padesát procent zdraví a nerada by modrým do představení chrchlala.
Na pódium přišli Stoupenci čokolády. Zde bych vyzdvihla jejich úžasné mafiánské převleky. Následovala velká čokoládová loupež. Nejprve jsme se ocitli v krásné kolejní místnosti Havraspáru. Děvčata (mafiánky) spolu se špiony objevily tajný vzkaz, který poté vyluštily a domluvily se na nebezpečné výpravě. Utekly z hradu a ocitly se před bankou, kterou hlídala Sindarská strážkyně. Ta hbitě vyzvídala, proč přišly, a navedla je na špatnou cestu. Dívky cestou zažily dobrodružství, prošly zapeklitým labyrintem a došly na místo, kde měl být poklad. Ale bylo tam prázdno. Jeden špion je zradil, nakradl si pro sebe moc peněz a dívky byly zklamané. Byly tak frustrované, že je zločinecké jednání jednou provždy přešlo. V dáli si jedna špionka vykračovala s čokoládovou sochou velkého šéfa mafie, pana Zendaera Amattise alias Papa Don Zendda. Představení mělo švih a spád, nápad i šťávu.
Sobotní slavnostní vyhlášení bylo jedním slovem RYCHLÉ. Slečna Suzzy došla na pódium, mile se usmála, nadechla a dvěmi souvětími vyhlásila výsledky. Soutěžní týmy hodnotila porota a pak ještě dostal prostor k hodnocení celý hrad. První kategorii vyhodnotila porota následovně: první místo získal nebelvírský tým Pamětníci. Druhé místo obsadil tým SSS, třetí místo obsadili Stoupenci čokolády a na posledním místě se umístili Tlapičkáři. Když hlasoval celý hrad, změnilo se pořadí takto: první místo obsadil tým SSS, druhé místo Pamětníci, třetí místo Tlapičkáři a čtvrté místo získali Stoupenci Čokolády.
Na Příčné ulici jsme také měli možnost zakoupit si upomínkové předměty z jedinečné kolekce Christiny Elizabeth Stark. Záznamy všech oscarových vystoupení můžete vidět na bráně hradu. S nesmírnou láskou a pečlivostí je pro nás připravil Martin Matýsek. Mnohokrát děkujeme. Tímto také děkujeme za překrásné ceny všem návrhářům a všem, kdo kolem Oscara pracoval a neúnavně pomáhal, také všem sponzorům, skřítkům a sovičkám, které roznesly překrásné dary, ať už v podobě úchvatné sošky Oscara, triček, nádherných loutek, sovičky na rameno, mikrofonů, klapek nebo ve formě finanční odměny. Myslím, že se letošní KouzlOskar povedl, všichni si přišli na své a zase někdy třeba…
Náš hrad se může pyšnit nejen úžasnými vystoupeními, ale zejména neskutečnou chutí se spojit a dělat něco dohromady, třeba právě hrát divadlo a ještě se společně zasmát. A to je to nejkrásnější!
Pro Denní věštec
Petromila Nivalise