Kvidyčová nostalgie

Začněme však od začátku. Počátky famfrpálu, jak víme díky knize Kennilworthyho Whispa Famfrpál v průběhu věků, spadají do 11. století. Dnes nejoblíbenější kouzelnický sport vznikl na okraji močálu Amphorpoole Marsh. Původně vypadal dosti jinak než dnes. Nejstarší svědectví o něm pochází z deníku Gertie Keddleové: „Úterý. Vedro. Už tu zas vyváděla banda z protější strany močálu. Hráli na košťatech tu svoji pomatenou hru. Do zelného záhonu mi spadl velký kožený míč. Toho chlapíka, co si pro něj přišel, jsem uřkla. Byl to takový umolousaný vlasatý kolohnát. Ráda bych ho viděla, jak by se mu létalo s kolenama obráceně.“ Tehdy se hrálo jen s jedním míčem, který zřejmě připomínal současný camrál. Místo obručí se používaly koruny stromů. Brzy si však hráči hru zpestřili. Očarovali dva velké kameny, které se je snažily shodit z košťat. Šlo samozřejmě o předchůdce dnešních potlouků.

Oblíbenou zábavou kouzelníků byl lov na zlatonosky. Jde o malého, dokonale kulatého ptáčka, který je skvělým letcem. Současní obyvatelé našeho hradu se mohou zlatonoskou pyšnit ve svých sovincích. Poprvé ji dostali při loňských oslavách Dne zlatonky, kdo ji doposud nevlastnil, dostal ji od vedení hradu darem letos.

Roku 1269 přinesl zlatonosku na famfrpálové utkání náčelník Kouzelnické rady Barberus Bragge. Hráči, který ji dokáže chytit, slíbil 150 galeonů. Od té chvíle se chytání zlatonosky stalo součástí zápasů. Za úkol to měl hráč zvaný lovec (dnešní chytač). Bohužel se tak ze zlatonosky stal ohrožený živočišný druh. Předsedkyně Kouzelnické rady Elfrida Clagg o sto let později zakázala její lov a její používání při famfrpálových zápasech.

Jako náhrada zlatonosky pak byly používány různé druhy ptáků. Až v 16. století kouzelnický kovář Bowman Wright z Godrikova dolu zvolil jiný přístup. Rozhodl se vytvořit míček, který by měl stejné letové vlastnosti jako zlatonoska. Zrodila se tak zlatonka a zároveň s ní kvidyč, jak ho známe dodnes.

Oblíbený kouzelnický sport se na naší škole objevil 22. října 2005. Nad famfrpálové hřiště tehdy vzlétli hráči Zmijozelu a Havraspáru. Nikdo přesně nevěděl, co může očekávat. Hrál se historicky první zápas na Hogwarts online. Zmijozel v něm zvítězil 360 : 140 po 4.29:50 hry. Bohužel se v análech nepodařilo dohledat, v jakých sestavách týmy nastoupily, ani kdo byl prvním úspěšným chytačem zlatonky.

Od té doby se ledacos změnilo. První výraznější úpravou pravidel bylo vypouštění zlatonky až po hodině utkání. Přispěl k tomu jistě zápas mezi Nebelvírem a Havraspárem z 3. prosince 2005, který první zmíněná kolej vyhrála po necelé půlhodině 150 : 40, aniž vstřelila jediný gól. Zavedeny byly bomby hnojůvky, kterými bylo možné sestřelit a zranit až tři hráče soupeře (v případě nepovedeného hodu však i vlastního spoluhráče). Hnojůvky se popularity nedočkaly, týmy se většinou před zápasem domlouvaly na jejich nepoužívání. Teprve když za jejich použití byly zavedeny magíci, docházelo k tomu, že v rozhodnutých zápasech po sobě po vzájemné domluvě soupeři hnojůvky házeli. Tak se zrodil 4. června 2011 i jeden z nejzábavnějších zápasů historie mezi Nebelspárem a Havravírem, jak se po jeho ukončení obě koleje navzájem nazývaly. Poslední výraznou změnou bylo zavedení lektvarů. A pak samozřejmě od Zimy 2014 zcela nový systém kvidyče, na nějž navazují i další novinky, zvláště očekávaný vznik profesionální ligy.

Dodnes staří hráči na starý systém famfrpálu rádi vzpomínají, přestože zápasy bývaly vyčerpávající, trvaly dlouho. Nejdelší se odehrál 19. (a 20.) prosince 2009. Trval 31.26:19 a Havraspár v něm porazil Mrzimor 5350 : 670.

Na letošní Den zlatonky si vedení školy připravilo příjemné překvapení. V Prasinkách se objevil portál na staré hřiště. Kdokoli mohl sednout na koště a zahrát si podle bývalého způsobu. Hrály proti sobě týmy Zlatonky a Zlatonosky. My staří harcovníci jsme uronili pár slziček, mladší studenti měli možnost nahlédnout do historie školy. Nedalo mi to, popadl jsem jedno ze svých košťat (Duběnku79) a rozletěl se po hřišti. Hodil jsem si i bombu hnojůvku (chudák Wayna Wayra Tlaloc to odnesl pohmožděným okem a musel jsem mu pak radit, jak si ho v Apatyce vyléčit). V jednom týmu za Zlatonosky jsem si zahrál se svou dlouholetou chytačskou protivnicí Cerridwen Lowrou Antares. Vstřelil jsem gól své dlouholeté spolubojovnici, brankářce Narcisse Teacherové. Byla to prostě paráda!