Ve sklepení

Už jste byli ve Sklepení? Ne? A chytáte se? Pojďte se mnou a já vám ukáži, jak snadné to všechno je.

Zdravím vás, čtenáři Denního věštce, a přeji vám příjemný den!
Rád bych se s vámi podělil o své zkušenosti se Sklepením. Možná bych měl spíš říct se zděšením, které jsem prožíval. Ale pojďme na začátek…
Když jsem se vrátil z dovolené, vlezl jsem do Sklepení a chystal se sebevědomě vykročit do mně známých uliček a chodeb. Jenže… jsem nikam nevykročil. Zůstal jsem koukat na zcela nové průčelí a dlouhý tunel před sebou. „No do háje, kam jsem to vlezl?“ byla moje první myšlenka. Vyšel jsem za dveře, podíval se na runy nad nimi a znovu se váhavě vrátil. Byl jsem správně. Ale během těch pár dní, co jsem dlel v rampouchovém ráji (mimochodem vřele všem doporučuji), se moje oblíbené místo změnilo k nepoznání.

Ale protože se hned tak neleknu, odhodlaně jsem vstoupil. S trochou paniky jsem si všiml, že mi zmizela zkratka ke dveřím v prvním patře. Pak mi došlo, že totéž se stalo se zkratkami ve druhém i ve třetím. Zkrátka žádná zkratka.Za dveřmi sklepení na mne čekaly tři chodby. Jedna ústila do prvního patra, druhá do druhého a třetí… kupodivu do třetího patra. To jste nečekali, co? Tak zavřete pusy, vedu vás dál! Každý systematik vleze prvně tam, kde to má nejlépe zmapované a myslí si, že zabloudit nemůže. Vyšplhal jsem do třetího patra, že si zajdu na návštěvu ke krysám (nedivte se pořád tak, jasně, že krysy žijí v nejspodnějších místech sklepení, však tady třetí patro ve sklepení není směrem nahoru, ale dolů, copisco?). To, že jsem se dostal do patra, kam jsem chtěl, ještě nic neznamenalo. Zalistoval jsem v hlavě, nalistoval tu správnou stránku s mapou a vykročil. Během prvních pár kroků jsem zjistil, že nevím, kde jsem. Někam jsem došel, ale určitě ne tam, kam jsem mířil.
Sklepení bylo plné chodeb, které jsem neznal, zatáček na místech, kde kdysi vůbec nebyly, a navíc ke všemu na některých místech jsem musel chodit bokem jako krab a pěkně dělat úkroky do strany.
Povím vám, že první den jsem ze sklepení vylezl totálně zamotaný. Netušil jsem, kterou ruku mám pravou a kterou levou, ale byl jsem nesmírně spokojený. Sklepení se stalo dalším místem, kde je možné objevovat a nacházet (a samozřejmě bloudit, bát se a nadávat jak špaček).
Další dny jsem se vracel a s novou energií vstupoval do jednotlivých pater, abych se po hodinách vymotal s pocitem, že nevím, jak se jmenuju. Ale slova „vzdát se“ v mém slovníku moc často nenajdete, a tak jsem postupně nacházel jedny dveře za druhými. Jedny byly obyčejné dřevěné, jiné dřevěné, ale zdobené, další byly tepané a velmi pěkné, taky omšelé a porostlé mechem jsem našel, prostě dveří dost a dost. Problém byl v tom, že podruhé jsem k nim už netrefil.
Kreslit si mapu jsem vzdal po nějakém pátém pokusu, protože pokud jsem byl zamotaný v chodbách, pak ve vlastních šipkách jsem se nevyznal už vůbec. Běhal jsem si stěžovat do kolejky, kde jsem sdílel podobné zoufalství s dalšími hledači.
Ale finis coronat opus, přátelé! Našel jsem taktiku, která se mi osvědčila. Prostě jsem chodil a psal jsem si každý krok, každé rozcestí, odbočku. Když jsem došel do slepé nebo zjistil, že se motám v kruhu, udělal jsem si velký vykřičník, vrátil se na první křižovatku, kde jsem odbočil špatně a šel dál.

Po třech dnech jsem měl kolem sebe pergameny popsané asi takto:
RRL(RP) RP RLP(RLP) RRRRP – slepá
Vlez do třetího:
RRL LRR – průchod – RP… Ale no tááák! Jasně že dál vám to neprozradím!
Prostě, kdo hledá, najde. Brblat a nadávat umí každý, ale nacházet krásu a potěšení v nových zážitcích… o tom je život, přátelé.

Nebojte se sklepení. Je naprosto bombové! Ještě kdyby se tak vrátily odměny za poražení na původní hodnoty… Jo, kéž by!
Mějte krásný den a příjemné bloudění.

Pro Denní věštec

Andrew Uroboros