Report z Mezinárodního dne obrazů

Jak si mnozí jistě všimli, tak nedávno nastal Mezinárodní den obrazů.
Co že vlastně takový Mezinárodní den obrazů je a co se na hradě děje? To Vám povím…

Nemyslíte si, že by bylo nefér, kdyby velká součást našeho hradu, ti, kdo střeží naše kolejní místnosti a zdobí naše chodby, tedy obrazy,  neměly svůj vlastní den? Já si myslím, že právě tenhle den je takové „poděkování“ obrazům za to, že nám hrad zkrášlují.

Ale co je na tomto dni nejzajímavější? Všichni víme, že Buclatá dáma mluvit mohla, ale dokážete si představit, jak by to vypadalo, kdyby mohly mluvit všechny obrazy?

No, pokud jste v ten den zavítali na kus řeči do Velké síně, tak si to už představit dokážete. Ze všech stran vás obklopují štěbetající obrazy, které si stěžují buď na svůj rám, nebo že jim lidé neprojevují dostatek úcty.

Pozorovala jsem obrazy nějakou dobu a všimla jsem si, že by si sice některé mohly povídat, avšak si spíš povídali mezi sebou a ani jeden neprohodil slovo s žádným studentem. Možná je to tím, že si mají víc co říct mezi sebou o tom, jak jsou studenti hluční než se o tom bavit přímo s dotyčnými.

Navíc jsme si mohli všimnout osobnosti každého obrazu. Rozhodla jsem se je podle pozorování zařadit do kategorií.

Bručouni – Část obrazů si stále na něco stěžovala. Na dnešní studenty, na vlhkost, na neoprašování rámu, na škrábance v rámech. Vždyť nemůžou mít z toho „života“ žádnou radost!

Pamětníci – Mezi pamětníky se našly dva druhy. Jedni rádi vzpomínaly na „zlaté časy“ (asi měli kdysi zlatý rám, ale jak se na hradě objevily škrkny, záhadně se zlato z rámů ztratilo) a další stále mluvili o nějakém „Obrazu“ což byl zřejmě jejich hrdina, protože jsem zaslechla, že uměl s hradem „zatočit“.

Upovídaní – Další houf obrazů by si hrozně rád povídal o něčem zajímavém, třeba o počasí. Avšak když se s ním nějaký student chtěl dát do řeči, obraz ho nevychovaně ignoroval.

Samomluvci – Některé z obrazů dávaly přednost přemýšlení o tom, jaké by bylo viset na místě naproti, nebo jsem se dozvěděla, že nejhorší je ptačí trus. Z čímž souhlasím, nejhorší je takový ten mazlavý, co když naberete na smetáček, tak… No, tohle bych tu asi rozebírat neměla, určitě je část čtenářů po jídle.

Nejhorší na celém dni bylo, že kdykoliv se rozvinula nějaká debata, obrazy se začaly opičit a začaly hned také diskutovat, jako by se dožadovaly pozornosti. Protože když bylo ve Velké síni ticho, tak i obrazy mlčely. To jsou mi záhady u nás na hradě, co?

Rozhodla jsem se zeptat studentů, jaké na ně udělaly obrazy dojem.

Adriana Colleta jsem zastihla, jak si píše do zápisníku „příští rok v den obrazů nechodit do školy“. Druhou rukou se držel za hlavu a před tím, než z Velké síně vypálil jako neřízený lev běžící za antilopou, stihl jen říct, jak jsou obrazy příšerné, ukecané, že je nemá rád a že je dobře, že mlčí všechny ostatní dny.

Marry Anne Montague se očividně obrazy líbily, protože podle ní není ve Velké síni nuda. Zabaví studenty, když tam nikdo jiný není. (pozn. aut.: Nebo jsou třeba neoblíbení a nikdo si s nimi nechce povídat, tak aspoň ty obrazy.) Ale na druhou stranu by se nemusely pořád opakovat, z toho pak bolí hlava, když tam člověk chvíli sedí.

Od Saphiry Crystal jsem se dozvěděla tohle, cituji „Mají svůj Den s velkým D. Budiž jim ke cti, že ostatní dny mlčí.“

Ještě než jsem ze síně odešla i já, zeptala jsem se na názor Kristine Adelaide McFunny, která byla však ve Velké síni jen chvíli a také zpozorovala osobnosti obrazů. První jsou hrozně ukecané a i sebestředné. Stále chválí dávné doby a o studentech říkají, že jsou zkažení. Vůbec si nevšimají, že je někdy na jejich přání upravíme nebo očistíme. Ale na druhou stranu je to pro ni zpestření a den se jí líbil. No, aspoň nejsem sama, kdo si všiml ignorace obrazů.

Na závěr Vám ještě přikládám výstřižky obrazů pro ty, co neměli tu skvělou možnost si ve Velké síni chvíli pobýt. Chvíli. Protože dlouho se to vydržet nedalo.

 

Pro Denní věštec
Clea Haliová