Tato slova i letos přilákala plný počet zájemců o výlet – pojďme alespoň trochu nahlédnout, co se za nimi vlastně skrývá, kdo je to ten Erechthus a jaká historie to vlastně naše cestovatele ovanula.
Termín zájezdu: od neděle 2. 8. do soboty 8. 8.
Seznam účastníků (10): Aki san Marino, Bellatrix Nargelest, Eliah Tailesová, Luciana de Cygnus, Marguerita Laux, Martin Javor, Marylin Cuthbert, Melanie BotSawana, Monny Whitecrow, Patricia Baloure
Program aneb Co mohli kouzelníci navštívit a poznat
Výlet za starověkými Athénami začal tak trochu paradoxně v neoklasicistní budově, kterou v 19. století projektoval dánský architekt Theophil Hansen a v níž od r. 1926 sídlí Athénská akademie s 12 výzkumnými centry a centrální knihovnou. Před vchodem, stylizovaným do podoby řeckého chrámu, kde se na vysokém sloupu tyčí socha Athény, patronky řeckého hlavního města a „sovooké“ bohyně moudrosti a řemesel, se výletníků ujala čarodějka v modré říze a zavedla je do oddělení třináctého, kouzelnického a pro oči mudlů neodhalitelného, kde je pak seznámila s nejvýznačnějšími osobnostmi z dějin Athén.
Historie Athén
Athény, nazývané někdy Helladou Hellady, se rozkládají na několika pahorcích v Attice a podle některých pověstí byly sjednoceny bájným hrdinou Théseem – ten se proslavil především svým vítězstvím nad Mínotaurem v labyrintu, kde se orientoval pomocí klubka, které dostal od tamní princezny Ariadny. Krétskou princeznu poté hrdina vysadil a opustil na ostrově Naxu, ale ani jeho vlastní návrat nebyl zrovna nejšťastnější: zapomněl vyměnit černé plachty za bílé a jeho otec, v předtuše zprávy o synově smrti, spáchal sebevraždu. Vedle samonaváděcího klubíčka se naši výletníci seznámili i s další připomínkou Théseových dobrodružství, a to s proslulým Prokrustovým ložem, jež si spáče upravovalo k obrazu (či rozměru) svému: ti malí byli natahováni jako na skřipci a těm velkým byly přečnívající kousky usekávány jako na gilotině. Díky speciálně očarované replice a jejímu bezbolestnému (a především dočasnému) utínacímu či natahovacímu kouzlu pak všichni účastníci zájezdu měřili na chlup stejně. Povídání o Théseovi pak průvodkyně ukončila tragickým příběhem o incestní lásce Théseovy mladé manželky Faidry k Hippolytovi (synovi Thésea a amazonky Hippolyty), jež vedla k Faidřině sebevraždě, Hippolytově usmýkání splašenými koňmi (na Théseovu výslovnou žádost) a k Théseovu vyhnanství.
Po době královské přišli na řadu volení archontové s areopagem (radou šlechty) a „lidovým“ sněmem – a objevují se také zákony. O těch prvních, Drakontových, se říkalo, že jsou tak kruté, jako by byly psány krví. Ty druhé sepsal Solón, práva a povinnosti v nich rozdělil podle výše majetku, zrušil dluhy chudých… a podle zlých jazyků pak odcestoval, aby nemusel poslouchat nekonečné stížnosti Athéňanů, jak to udělal špatně.
Když se na scéně objevil tyran Peisistratos, dočkali se někteří překvapení: výraz „tyran“ vůbec nemusí být synonymum pro kruté despoty! V tomto případě značilo pouze to, že Peisistratos se k moci dostal státním převratem (ač sám aristokrat, tak za podpory chudých) a úřady obsazoval svými přívrženci, takže prakticky vládl sám. Nutno říct, že o Athény se staral příkladně, upevnil a rozšířil jejich politickou moc, zakládal vodovody, silnice a na Akropolis dal vystavět krásné chrámy. Krutovláda jako taková je připisována až jeho synům, s nimiž zatočili tzv. „tyranobijci“.
Řecko-perské války a slavnou bitvu u Marathónu si naši výletníci místo časově i fyzicky náročného maratónu připomněli zvoláním „Neníkékamen!“, což nijak nesouvisí s nedostatkem kamene ani ničeho jiného, naopak to znamená „Zvítězili jsme!“ – a je to zpráva, po jejímž předání posel, který celou cestu z bojiště do Athén (42 km a 200 metrů) běžel, padl vysílením k zemi a zemřel.
Poslední zastavení v athénských starověkých dějinách průvodkyně učinila u Periklea, vyzvedla jeho státnickou velikost (svobodným občanům zajistil politická práva bez ohledu na jejich majetek a povolání, na třicet let vyjednal mír se Spartou, posílil athénské loďstvo) i poctivost, nezapomněla ani na stavbu velké zdi, jež měla chránit cestu z Athén do přístavu Píreos, a chrám Parthenón na Akropoli. Svůj výklad zakončila poznámkou, že kdyby býval Periklés nezemřel na mor hned v prvních letech peloponéské války, mohl celý konflikt mezi Athénami a Spartou skončit úplně jinak.
Dionýsovo divadlo
Divadlo zasvěcené bohu vína a veselí Dionýsovi, jež stálo u zrodu řecké tragédie (nikoli zkázy, ale dramatického žánru), se nachází na jižním svahu Akropole a poskytlo našim výletníkům celodenní vyžití. Na kamenná sedadla, zdvíhající se stupňovitě v půlkruzích nad jeviště, naši skupinu uvedli čarodějové kouzlem přeměnění v satyry, Dionýsovy polokozlí průvodce: z hlavy jim čouhaly epesní růžky, kožišinkou porostlé nohy končily kozlími kopýtky, a aby toho nebylo málo, někteří frajersky švihali koňskou oháňkou. Dospělým nabídli – na Dionýsovu počest – víno a žákům ovocnou (nekvašenou) šťávu.
Přednáška o dějinách řeckého divadla začala pěveckým (či spíše „pěveckým“) vystoupením našich kozlů-satyrů, které mělo demonstrovat jeden z výkladů, proč se výraz tragédie skládá ze slov tragos = kozel a oidé = zpěv. Seznámení s dalšími možnostmi (kozel jako Dionýsovo obětní zvíře a jako cena pro vítěze) proběhlo pouze teoreticky, naopak povídání o tragédiích Aischyla, Sofoklea a Eurípida bylo doplněno ukázkami z jejich děl a završeno Aristofanovou komedií Žáby, v níž si uvedení tragédi vjeli do vlasů ve snaze dokázat, který z nich je nejlepší.
Naši výletníci si pak vyzkoušeli slavné řecké masky i chůzi v kothurnech – botech s tak vysokými podrážkami, že šlo prakticky o malé chůdy, přestože ty se pro zvýraznění herců začaly používat až v poklasické době – a na vlastní hlasivky si také ověřili vynikající akustiku řeckého divadla.
Na závěr si – navzdory tomu, že se nenacházejí na sněmu, ale v divadle – vyzkoušeli Démosthénovy techniky pro překonání řečových vad: překřikovali simulovaný mořský příboj a mluvili s oblázky v ústech… což se nakonec poněkud zvrhlo v soutěž, kdo si jich do pusy nacpe víc.
Akropolis
Athénský „Vyšehrad“, nejvyšší pahorek, představuje největší chloubu řecké metropole, jak dokazuje i C. A. PARTovská upoutávka: nachází se zde Erechtheion, Parthenon i Hefaisteion.
Erechtheion, iónský chrám zasvěcený Athéně, Poseidónovi a Erechtheovi, který dnes uchvacuje oko turistovo především šesti karyatidami – sloupy v podobě dívčích postav. Chrám byl vybudován pravděpodobně na Perikleův popud, na místě starého Erechtheova paláce a jako náhrada za zničený Peisistratův chrám Athény Polias, v 7. století se stal křesťanským chrámem a v 15. století sloužil jako turecký harém. Ovšem v klasické době v něm stála dřevěná Athénina socha, které se každoročně o svátku Panathénají přinášely květy, rostl zde posvátný olivovník, který darovala městu sama Athéna, když se ucházela o jeho patronát proti Poseidónovi, který zde na důkaz své moci nechal vytrysknout pramen, a zdejší trhlinu v zemi prý obýval Athénin posvátný had (strážce moudrosti a pokladů) – snad dokonce ten, který přátelsky ovíjel i tělo malého Erechthea (měl prý hadí nohy), na jehož výchovu dohlížela sama bohyně. Podle pověstí to byl Erechtheus, kdo jako první zoral zemi pluhem, zapřáhl koně do vozu a na Athéninu počest slavil Panathénaje.
Vzhledem k památkové zástavbě Akropole nebylo možné, aby si i naši výletníci hned na místě vyzkoušeli, jak se oře s pluhem, tak alespoň upletli několik věnců pro Athéninu sochu a ti odvážnější si nechali nohy přeměnit ve dva dlouhatánské, svíjející se hady, aby se tak na okamžik ocitli v Erechtheově kůži.
Parthenón, dórský chrám z Perikleovy doby zasvěcený Panenské („Parthenos“) Athéně, jejíž stojící sochu ze zlata a slonoviny vytvořil Feidiás (je známá jen z římských kopií). Výzdobu Parthenónu (boje s Amazonkami, kentaury, s Giganty, před Trójou…) si výletníci prohlédli v kopiích v nedalekém archeologickém muzeu (za originály by museli do Londýna), a kdo chtěl, dal si na tvář přičarovat rozšklebenou masku Gorgony-Medúzy nebo poslal domů pozdrav po pravé athénské sově. Ti otrlejší pak přihlíželi opětovnému zničení Parthenonu (z r. 1687), plného tureckého střelného prachu, zásahem děla z benátské lodi, které směli vlastnoručně zamířit na zmenšenou repliku chrámu.
Héfaisteion, dórský chrám zasvěcený kulhavému bohu kovářů, Héfaistovi, otci bájného Erechthea. Výzdoba tohoto nejlépe zachovaného řeckého chrámu líčí činy Hérakleovy a Théseovy a návštěvníci si zde mohli vyzkoušet Héfaistovu kovářskou výheň, přihlížet tomu, jak vzniká helmice, kterou si pak odvezli domů na památku, a vyzkoušet si pevnost Hefaistovy sítě jemné tak, že ji oko skoro nepostřehlo, do které kdysi polapil svou nevěrnou ženu a bohyni lásky Afroditu, když se zapletla s Areem, bohem války.
Výlet do Delf
Jakkoli hlavním cílem této C.A.PARTovské dovolené jsou Athény, neodmyslitelnou součást tvoří i krátké exkurzy pomocí přenášedla, např. do Delf, nejslavnější věštírny všech dob. Návštěvníků se zde ujala samotná Pýthie – jakkoli toto jméno, které přijala místo svého spolu se svou věšteckou profesí, odvozuje od prastarého draka Pýthóna, snítka vavřínu v jejích vlasech jasně ukazuje, že patronem tohoto místa je jasný bůh umění, Apollón. Podle pověstí strašlivého draka zabil za to, že (na příkaz Héry) pronásledoval jeho matku, aby nikde na zemi nenašla ani chvilku klidu, kde by porodila slunečného Apollóna a jeho měsíční dvojče Artemidu, panenskou bohyni lovu.
Ruinami delfské věštírny provedla výletníky pod povrch, kde se v jeskyni řeckými sloupy a Apollonovými obrazy nad hlubokou trhlinou v zemi tyčila vysoká trojnožka – ladným pohybem ruky rozezněla lyry a flétny, které se rázem rozlétly nad hlavami celé skupiny, a než si kdo stačil povšimnout, už seděla na vrcholku vratce vypadající trojnožky a z průrvy pod ní začal stoupat proužek voňavého dýmu. Zpěvavým hlasem pak vyprávěla o slavných výrocích věštírny a o tom, jakou roli může sehrát správná interpretace – její slova doprovázely kouřové výjevy: hned se před užaslými návštěvníky objevila želva, aby doprovodila příběh o tom, jak jedna z Pýthií dokázala přesnost a pravdivost svých výroků, když určila, že nedůvěřivý král ve své vzdálené zemi právě jí želví polévku, hned tu král Kroisos překračoval řeku Halys, aby zničil velkou říši, jak mu Pýthie předpověděla (ovšem nikoli tu Kýrovu, jak věřil, ale svou vlastní).
Na závěr prohlídky dovolila věštkyně odvážlivcům vyšplhat se na její trojnožku – dým stoupající z praskliny pod nimi změnil (na Pýthiin pokyn) svou barvu a přiměl je mluvit pouze ve verších.
Hadriánova knihovna
Po celodenním výletu k moři (s jízdou na hipokampech) se nakonec výletníci vrátili zpět do Athén, prošli se kolem korintských sloupů bývalé Hadriánovy knihovny, která ve své době sloužila také jako akademie, ale i lázně a zápasiště a která je pojmenována po římském císaři Hadriánovi, velkému milovníkovi řecké kultury. V kouzelnicky rekonstruovaných prostorách si pak dopřáli služeb římských lázní, obdivovali nádherné mozaiky, dali si pár kol kouzelnických soubojů proti oživlým figurínám minotaura, chiméry, sfingy, trojhlavého psa, lernské hydry, stymfálských ptáků, korintského býka, nemejského lva a dalších bytostí z antických bájí, rozvinuli několik starých svitků a navštívili krámky se suvenýry – římská agora, kde Hadriánova knihovna kdysi stála, byla přeci především tržištěm.
Na závěr se všichni účastníci společně vyfotili, aby měli kromě hory zážitků a suvenýrů na památku také snímek z dovolené.
Pro Denní věštec
Hekatea Centaurix