jsem moc a moc smutný. Nikdo si se mnou nechce povídat…
To takhle přijdu k paní na autobusové zastávce, chci se jenom zeptat, v kolik to jede do Bristolu, a ona ti sahá po hůlce a žene mne pryč. Nebo jsem si chtěl v obchodě koupit rohlíky. Přijdu tam, bez problémů předběhnu celou frontu, a paní prodavačka hned začala brečet a nabízet mi koblihu, jen ať už proboha vypadnu. Nebo včera. To jsem si chtěl vyjít se slečnou z květinářství. Vždycky se tak krásně usmívá… Tedy do té doby, než mne uvidí. A já bych jí tak strašně rád dal pusu, víš? A ona nechce.
To se mi stává pokaždé, deníčku. Lidé se mne bojí a já bych jenom chtěl trochu toho lidského tepla. Dokonce jsem kvůli tomu šel i na terapii, jenže ten doktor začal hned brečet a mlít něco o nevyřešeném konfliktu s matkou, tak jsem mu radši dal čokoládu a šel pryč.
Připadám si na světě tak strašně sám, opuštěný, nemilovaný, nepochopený… A k tomu všemu musím nosit pořád ty samý hadry. Jednou jsem zkoušel plášť s růžovými lebečkami, ale vypadal jsem v tom jako idiot. Ale víš ty co, deníčku? Je tu Halloween. A já můžu nerušeně vyjít ven mezi normální lidi a být prostě sám sebou. A kdo ví? Třeba dojde i na nějakou tu pusu.
Drž mi palce, deníčku.