Denní věštec dnes obdržel jedno slavnostně pojaté psaní, které nám s elegancí a vynalézavostí sobě vlastní zaslal Albus Brumbál, žijící toho času povětšinou ve svém portrétu v ředitelně. Přečtěme si nyní jeho podnětné, Mikulášsky laděné nadělení.Moji milí,
tolik jsem se těšil, až k vám prostřednictvím Denního věštce promluvím, avšak jsem si bohužel jistý tím, že jsem většinu svých podnětů poztrácel na cestách po hradních zdech. Věřte, není snadné objevit obraz, na kterém je dostatek pergamenu, brk i inkoust. A také ochotný majitel, který se s vámi o ony věci laskavě podělí, popřípadě popere.
V tento slavnostní den si v postavách anděla a čerta připomínáme dobro a zlo, v osobě Mikuláše pak to, že věříme ve spravedlivou odměnu za naše skutky. Ta tradice se mi vždy líbila, stejně jako protáhlé obličeje těch studentů, kteří si od Mikuláše odnesli nadílku ve formě černého uhlí a brambor. Připadalo jim, že jejich odměna je poněkud chudší než sladkosti a cukrátka, jež někteří jiní obdrželi, a nevěděli, co si s tak obyčejnými a dle svého mínění nepotřebnými symboly mikulášské nadílky počít. Zkusme se na to ale podívat z trochu netradičního úhlu pohledu, jak by řekl našinec, skrze jiný rám.
Obdržíme-li sladké laskominy, většinou po nich za pár chvil zbudou už jen lesklé (a na pohled smutně prázdné) obaly. Jejich hodnota spočívá v zasloužené, avšak poněkud dychtivě likvidované odměně za slušné chování. Kdo by odolal čokoládovým bonbonům, bzučivým šumivkám a všem těm dobrotám od Medového ráje? (Netušíte, jaké prokletí je, když v hradě nemáme ani jeden obraz s výjevem právě z tohoto obchodu!)
Docela jinak se to ovšem má s oněmi nepotřebnými předměty, jakými bývá uhlí, brambory, seschlé ovoce a podobně, kterým nepřikládáme mnoho pozornosti a které v nás vzbuzují mírný pocit závisti k těm, kdo právě dojídají poslední andělsky sladkou dobrotu. Všechno je ale v naší hlavě, celý ten problém. Cožpak není legrační a snad po čertu zábavné vyměnit na vánočním stromku třpytivé ozdoby za sérii seschlé zeleniny? Cožpak si nepochutnáme na čerstvých hranolkách usmažených přímo v kolejní místnosti? A co teprve to množství zapadlých chodeb, kde můžeme dát průchod své fantazii a vyzdobit hrad různými ďábelsky veselými malůvkami? Věřím, že takové dary, které podněcují naši fantazii, jsou minimálně stejně cenné jako ty, které podnítí naše chuťové buňky. Stačí si to jen uvědomit a popustit uzdu tvořivé náladě.
Ať už jste tedy při včerejší nadílce dostali cokoliv, přeji vám velkou porci zábavy a radosti! (A kdyby se někomu z vás chtělo namalovat svoje laskominy do pěkného obrazu, ideálně s pohodlným ušákem, pletenými ponožkami a hřejivým krbem v liduprázdné místnosti, jsem si jistý, že to všechny portréty na hradě velice ocení.)
Krásnou adventní neděli
čtenářům Denního věštce přeje
Albus Brumbál, toho času v obraze Mrzutý alchymista píše elaborát