Věštecká letní stáž – vyhodnocení

V prvních dvou týdnech léta jste mohli navštívit Krásnohůlky – stačilo uvařit lektvar dle zadaných pokynů. Recept na svůj oblíbený dryák nám zaslaly hned tři dámy – a teď si je podle jejich receptů můžete zkusit připravit i vy!

Eillen McFir Elat

Nessa Naiadés

Lektvar krásnohůlský

• prášek z Provence
• sušený květ měsíčku lékařského
• křehké plátky ryzího zlata
• čerstvé kapky rosy sesbírané během letního rána
• tinktura z medu z jižní Francie
• výtažek z hlasu sirény

Saiph Lacaille

Květinové opojení

• pískový prášek (cca dvě hrsti)
• 12 kapek ranní rosy
• třetina unce jahodového čaje s medem (vychladlého, připraveného dopředu)
• 7 žlutých květů
• 4 snítky levandule lékařské
• 5 okvětních lístků růžové růže
• 5 okvětních lístků bílé růže
• 3 červené bobule
• 2 gramy čerstvého kapradí
• …a jakékoliv další květy, neboť lektvar není limitován jejich počtem nebo druhy

Postup je jednoduchý – nejprve je třeba smíchat pískový prášek s kapkami ranní rosy (ty je třeba přesně nakapat a nesplést jejich počet), následně obojí dobře promíchat. Do lektvaru se posléze přidávají květy, dokud lektvarista není zcela opojen, a následně se vše zalije čajem s medem a pořádně promíchá. Je možné jej slít do jakékoliv nádoby, doporučuju ale třeba do uzavíratelného skla po svíčce.

Lektvar se neužívá vnitřně, jen se k němu čichá – navozuje příjemné pocity a pomáhá léčit nejen kouzelnickou a sennou rýmu, nýbrž i alergické reakce na všechny existující alergeny (i ty kouzelnické).

 

Všechny lektvary jsou skutečně nadmíru povedené – při nejbližší příležitosti vyzkouším všechny tři, snad se mi započítají i do týdenní výzvy!

***

V druhém kole jste měli možnost navštívit japonskou školu Mahókotoro. Jelikož je známá svými šikovnými hráči famfrpálu, zajímalo nás, v čem přesně jejich umění vězí. A co naše účastnice zjistily?

Eillen McFir Elat

Kuidiči

Tréninkem famrpálu se Japonci zabývají již od útlého věku. Od pátého roku absolvují celkem dvouletý obecný kurz (tzv. přípravnou fázi džunbi kikan), který se zaobírá převážně rozvojem motorických vlastností hráčů a jejich výdrže. Malí účastníci se po celou dobu drží na hřišti, stejně tak jejich cvičitelé. Vše se zatím řeší formou zábavných her – přetahovaná, skok do dálky, překážkový běh – či jakousi šermovou variaci, nazývanou kido čanbara, při které se pomocí gumových mečů snaží zlepšit a zrychlit reakce dětí.
Po této fázi dochází k prvnímu sítu, kterým projdou pouze ti, u kterých cvičitelé vypozorují talent či nadšení pro hru. Mahókotoro povoluje účast na tréninku famfrpálu dětem od sedmi let i přesto, že se zatím nestaly studenty školy. Jejich povinnosti jsou zatím spíše výpomocné – pomáhají hráčům při trénincích či utkáních, starají se o hrací plochu a přitom jsou průběžně zkoušeni svými cvičiteli ve znalostech tohoto sportu. Učí se nejenom historii, známé hráče a pravidla hry, ale sledují také záznamy nejznámějších utkání a nadále trénují svou fyzickou zdatnost. Ačkoliv nejsou ještě právoplatnými členy Tojohaši tengu, postupně se stávají jeho součástí.
Teprve jedenáctým rokem začíná pořádný trénink, kterým je Mahókotoro ve světě proslaveno. Asi žádná jiná škola kouzel nemá tak těžký famfrpálový trénink jako ta japonská.
Základní průprava je stejná jako na ostatních kouzelnických školách. Základy létání se probírají na samostatné výuce, u famfrpálového výcviku se už studenti učí používat přesné úhybné manévry, obranné a útočné prvky. V průběhu prvního roku již dokáží trenéři zjistit klady a zápory jednotlivých žáků a přiřadí jim pozice, na kterých se nejlépe uplatní.
Pro některé z nich jsou postaveny vlastní tréninkové prostory. Například pro chytače najdeme v areálu tzv. kjačča meiro – bludiště, které trenér mění podle svého uvážení. Žák se v něm učí orientovat a projít ho v co nejrychlejším čase. Naučí se pohotově reagovat, znenadání měnit směr letu a vyhýbat se překážkám.
Zbylí hráči trénují pouze společně. Obránci se zocelují například pomocí peinsutorito, kdy se vzájemně mlátí dřevěnými palicemi. Stejně tak musí čas od času absolvovat hodinovou hru na hřišti a mají zakázáno se před potlouky jakkoliv bránit či jim uhýbat. Někdy to odnášejí s různými zlomeninami a hodně často v bezvědomí a s poraněnou lebkou po pádu z koštětě.
Je však jedna věc, kterou se tato škola proslavila po celém kouzelnickém světě a vlastně nikde jinde podobnou výuku nepraktikují. Jedná se o tradiční létání nad rozbouřeným mořem (džigoku no araši), jehož sílu vyučující ještě navyšují, aby to pro studenty byla opravdová fyzická i psychická zátěž. Poryvy větru, co neustále mění směr, silný déšť a špatná viditelnost, to je jen část celého výcviku. K tomu nucené průlety těsně nad burácející hladinou, potlouky, kam se jen podíváte, a dokonce se párkrát stalo, že se studenti střetli i s mudlovskými letadly. V průběhu několika staletí došlo při tomto cvičení k několika ošklivým úmrtím a téměř každý rok dochází k pěkným pár zraněním. Jenže zkuste si podobné metody vyzkoušet několikrát za rok, potom se už nikdo nemůže divit, že když nastoupí japonský tým na hřiště, jde z něho respekt.

Nessa Naiadés

Byla jsem hodně zvědavá, jak to funguje na famfrpálových trénincích v Japonsku především proto, že se tam musejí vyhýbat i mudlovským letadlům z nedalekého letiště! Své poznatky jsem shrnula v bodech:

• Japonští studenti opravdu trénují za každého počasí! Od prváku se tam každý student musí učit kouzla ovládající počasí, jako jsou třeba ochranné vzdušné bubliny pro případ, že by hrozil výbuch sopky nebo cunami. Do bouřky si nad hlavu vyčarují jisté deštníkové kouzlo, díky kterému se jim kapky vody vyhýbají.
• Preferují volnější famfrpálové dresy než my. Teda jestli se tomu ještě dá říkat dres… vršek připomíná kimono s pásem obi a s volnými širšími rukávy. Kalhoty mají též volné nohavice a končí nad kotníky. Vespod kalhot nosí vysoké ponožky a vysoké pevné boty. Zajímavé! Aspoň že chrániče a přilba vypadají stejně jako u nás.
• Před každým tréninkem a po něm si hráči spolu se svými kapitány dopřejí šálek čaje mačča. Na chuť mačči byste si tu museli zvyknout, jelikož vás bez tohoto čajového rituálu na koště ani nepustí! Prý se stejný rituál s pitím čaje odehrává i před oficiálními zápasy. Že se letadlům a potloukům vyhýbají tak bravurně právě díky němu?
• Hráči musí po každém tréninku uklízet nejen na hřišti, ale i své vybavení. Není to jak u nás, kde se jen nahází košťata do kumbálu a nazdar. Kdepak, tady si každý musí sám za sebe vyčistit a vyleštit koště, očistit chrániče, přilbu a boty, vyprat, vysušit a složit dresy… je jedno, jak moc jsou vyřízení, bez toho do pokojů odejít nemůžou!

To jsou ty nejzajímavější poznatky, které jsem sesbírala, ale kdybych tam byla déle, určitě bych toho nasbírala mnohem víc! A jestli bych chtěla na stáž do Japonska? Rozhodně ano! Nejen kvůli nekonečnému přísunu mačči.

 

Naši kapitáni z těchto poznatků jistě získali mnoho inspirace, jak kolejní tréninky vylepšit, aby se hráči vyrovnali světové špičce!

***

Ve třetím kole jsme se vydali do afrického Uagadou. V Uagadou nepoužívají hůlky, takže nás přirozeně zajímalo, jak tam probíhají souboje. A co jsme se od stážistek dozvěděli?

Eillen McFir Elat

Čarodějové pocházející ze školy Uagadou musí prokázat svoje magické nadání již v den nástupu do školy. Každý budoucí student je přivezen na jiné místo a jejich úkolem je najít školu. Cestou je čekají nebezpečí africké přírody, kde však najdou dva předměty, díky kterým nakonec mohou praktikovat kouzla.
Jako první se jedná o trn či osten rostliny, který, dle slov ředitelky magické školy, „pronikne do kůže a první odhalí magickou krev“. Tento trn pak musí budoucí student donést do školy. Trn jim pomáhá vládnout léčivé magii. Právě to jim poslouží k získání druhého předmětu. Každý student totiž do školy dorazí se zubem některé z afrických šelem. Nikdo však nikdy neprozradil, jak k zubu přišel. Legenda ovšem tvrdí, že právě pomocí nevědomého použití léčivé magie za pomoci trnu vyléčí zranění šelmy, která na znamení díků upustí jeden ze svých zubů. Zub pak slouží k praktikování útočné magie.
Obojí – trn i zub – jsou posléze upraveny tak, aby je jejich majitel mohl nosit na špičkách ukazováčků. Na levé ruce je umístěn trn, neboť se nachází blízko srdce, ve kterém sídlí soucit potřebný pro léčbu. Útočný zub je pak umístěn na ruce pravé – útok je považován za nedostatek soucitu a nemá v blízkosti srdce místo.

Nessa Naiadés

Souboje bez hůlek v Uagadou jsou jako bojový tanec. Byla jsem tím naprosto okouzlená! Protivníci se navzájem fyzicky ani nedotknou. A přesto jejich prsty, dlaně a paže kouzlí jak s klasickými hůlkami v Evropě. Nevyslovují žádná kouzla nahlas, slova formulují bezhlasně pomocí pohybů.
Souboj začíná klasickým úklonem obou soupeřů. Kvůli spalujícímu africkému slunci na sobě mají jenom lehký vzdušný hábit. Ten při pohybu čarodějům lehce víří kolem těla a vytváří neuvěřitelné vizuální efekty. Celý souboj je jako tichý tanec a soupeři kolem sebe krouží v kruhu. Rukama formulují magii a snaží se o blokace i útoky. Je to neuvěřitelně působivé a vypadá to o dost elegantněji než to vykřikování kouzel a máchání hůlkami, jak to známe my. Neskutečně zajímavé a skutečně dechberoucí.
Tahle dovednost se učí od útlého věku dítěte, takže jako starší studenti nebo dospělí z ciziny nemáme skoro vůbec šanci se to naučit dodatečně. Ale co jsem pochopila, tak afričtí studenti z Uagadou nemají při koupi hůlky v pozdějším věku problém a můžou se ji naučit používat jako Evropané. No teda, ti jsou vážně talentovaní. Zajímalo by mě však, jak by se dostali na Příčnou ulici bez hůlky. Budou ťukat na ty správné cihly prsty? To mě zajímá!

***

V posledním čtvrtém kole jsme se vydali do brazilského Castelobruxo za flórou a faunou – a od stážistů si nechali nakreslit obrázky tamní variace na našeho ďábla v jámě.

Bertranda Hooki

Toto je príšera, ktorá stráži školu v dažďových pralesoch Castelobruxo – volá sa Aliatela.
Jej ruky vyzerajú ako zelené listy, hlava pripomína makovicu či puk rastlín a vyrastá z nej zeleň. Vďaka tomu sa dokonale maskuje v prostredí pralesa.
Pohybuje sa po hladkom masovitom masívnom spodku podobne ako slimák či húsenica. Na spodku sa nachádzajú malé nožičky s miniatúrnymi háčikmi, vďaka čomu sa vie veľmi rýchlo premiestňovať v každom teréne.
Aliatela je majsterka v maskovaní. Vchod do jaskyne stráži tak, že je schovaná v jeho blízkosti a snaží sa návštevníkov odhovoriť od toho, aby vstúpili, odohnať ich, prípadne vydesiť, aby utiekli. Dokáže totiž výborne imitovať rôzne zvuky vrátane zvukov divých zvierat, streľby, masívneho mužského, až diabolského hlasu, ale aj nevinný detský hlások, pokiaľ je to potrebné.
Má ešte jednu unikátnu vlastnosť – jej ruky dokážu vytvoriť iskry a drobný oheň. Dokáže tak účinne popáliť nepriateľa alebo vyvolať požiar. Túto vlastnosť ale využíva výhradne na sebaobranu v stave núdze alebo počas zimných mesiacov na zohriatie ľudí, ktorých chráni.

Eillen McFir Elat

Nessa Naiadés

 

Zdá se, že má náš ďábel ve světě pořádnou konkurenci! Myslíte, že i v Brazílii pořádají výzvy na ošálení děsočíči, Aliately a netopýřího ďábla?

***

A co že si tedy stážisti kromě hromady zážitků odnesli? Na všechny čeká potvrzení o absolvování stáže a drobná odměna v podobě perličky. Bertranda a Saiph se mohou těšit na letní obuv, Nessa a Eillen na slušivé francouzské plavky – a jako bonus čokoládovou žabku za to, že si v létě udělaly čas na všechny čtyři stáže!

Všem účastnicím děkujeme a doufáme, že je naše letní akce bavila. Těšíme se příště zase u nějaké jiné věštecké akce!

Pro Denní věštec
Maya Prinz