Cestománie: Srí Lanka

Zapadnout mezi mudlovské turisty nakonec nebylo tak těžké, jak jsem si myslela. Zázračně jsem přežila let v plechové krabici a na letišti se úspěšně setkala se svým parťákem na tenhle experiment, který dorazil až od protinožců. Jediné, co máme, je ubytování na první noc a na mapě vyznačené tipy na výlety. Kouzla mi zatím nechybí a využívám pouze kouzlo přítomného okamžiku.

Jako správný cestovatel navštěvuju a poznávám památky v blízkém i vzdálenějším okolí, ochutnávám lahodné pokrmy a pomalu se sžívám s povahou místních. Na mapě si každý večer vybíráme, kam se vydáme následující den, a ubytování sháníme vždy až na místě těsně před setměním. Vypadá to, že tahle dovolená bude naprostá idylka a pohodička. Třetí den však začíná pršet. A nepřestává. Nepřestane ani dalších 10 dní.

Všude jsou krásné vodopády. Je to tak kouzelně romantické, že ani místní neodolávají si tu nádheru vyfotit. Další romantika pokračuje na hotelu – koupel při svíčce, prostě intimčo, relax. Večer završí očekávaná světelná show. Program dokonce tvrdí, že by toto představení mělo trvat celé tři dny! Prší tak moc, že se po kopcích valí proudy vody. Ani místní nevěří svým očím a musí si to dokumentovat do rodinných alb, neboť tento jev se prý uskuteční jednou za sto let. Na hotelu, stejně jako všude jinde, nefunguje elektřina. Zase. V koupelně rozsvěcím jednu z posledních dvou svíček v celém městě a modlím se, ať teče aspoň trochu teplé vody. Těšíme se na večer. Předpověď počasí ukazuje samé blesky. Bouřka má trvat tři dny.

Začíná mi pomalu chybět má kouzelnická hůlka, kterou jsem pro plnohodnotný zážitek schválně nechala v kolejní místnosti. Kdybych ji měla, okamžitě si vyčaruju troje tepláky, zimní bundu a kulicha, což by skvěle ladilo k aktuálním 12 °C. 

Deště na pár místech zapříčiní i lehké sesuvy půdy, samozřejmě na těch nejméně fajn místech pro otočení auta (které mimochodem bylo rozbité – nelétalo), takže jsme se snažili projet prostě skrz. Řach, škub, kchhhhrrrr… Ups, z vypůjčeného vozítka se cosi táhlo po silnici a nešlo to ani nandat zpátky, ani se vší agresivitou urvat. Po velmi úzké cestě dojíždíme k horské vesničce o dvou domech. Místní mudlové nám okamžitě naskáčou před auto a tahají nás ven. „Aha! Takže tady má cesta končí!“ pomyslím si. Jen je na tom divné to, že se usmívají od ucha k uchu a vůbec to nevypadá ďábelsky! Šikovný mladík umlátí nějakou cihlou z auta kus plastu, který skřípal o zem, a strká nám jej do kufru. Nejstarší člen kmene se sápe po mém dokumentujícím aparátu a posunky naznačuje, že se všichni moc touží po tom se s námi vyfotit. Očividně jsme tou nejlepší atrakcí za dlouhou dobu a vlastně oni pro nás taky. Peníze za pomoc odmítají, ale naopak jejich láska pro sladkosti se zapřít nedá.

V obrázkové krabičce zvané televize zrovna dávají zprávy o počasí. Na mapě ukazují dvě nejhůře zasažené oblasti. V jedné z nich jsme byli poslední dva dny, v té druhé právě teď. Na další den si naplánujeme výlet do deštného pralesa. Když už teda déšť, tak ať z toho vytřískáme maximum. Viděli jsme toho spoustu. Největší dojmy si však odnášíme z krvelačných pijavic, které byly díky rozlitým vodním plochám prostě všude. Prosím vás, jestli se k vám někdy nějaké přisají, nechte si je tam a nebuďte trdla jako my! Ty ranky se zahojí až tak po dnu či dvou a do té doby prostě vesele krvácíte. Outfit na večerní hledání ubytování byl jasné – všude obvazy à la mumie, abychom vůbec něco dokázali sehnat. 

Pomalu jsme tomu nemohli uvěřit, ale další den jsme viděli sluníčko! Neskutečné, nevídané! Poslední večer naší společné cesty jsme pozorovali západ slunce a dodnes je to asi díky všem těm zážitkům místo, na které moc ráda a často vzpomínám. 

Můj parťák do nepohody odjíždí a pro mě na intenzitě nabírá nejen dosavadní dobrodružství, ale hlavně pochybnosti, že to dalších 7 dní sama zvládnu. Ačkoli jsem od začátku počítala s týdenním cestováním na vlastní pěst, až teď jsem si to reálně uvědomovala. Každopádně, začalo to fantasticky. Stala se ze mě totiž celebrita! Dělala jsem rozhovor s nadějnými žáky pro zdejší školu. A to, že jsem se opravdu proslavila, posuzuji podle toho, že i po těch několika letech mi od nich stále chodí podezřelé a velmi divné zprávy. Seznamuji se i s klukem mého věku, který mě bere na fantastickou a naprosto autentickou snídani, kterou pro jeho rodinu a sousedy připravuje jeho babička. Jsem vděčná za takový zážitek a svým vnitřnostem za to, že to zvládly přežít. 

Na dalších pár dní jsem se rozhodla využít couchsurfing – zdarma se ubytujete u někoho doma a platíte tím, že s hostitelem sdílíte své zážitky, povídáte jim zajímavosti o vaší zemi a uvaříte jim nějaké vaše typické jídlo. Blbý je, když žádné zážitky pořádně ještě nemáte, nudné mudlovské informace o své zemi taháte kdesi z paty a vaření prostě není tak úplně vaše silná stránka, když jste zvyklí na hostiny od skřítků. Třeba hned první den jsem pro jistotu dvakrát rozlila mléko všude po lince a skříňkách, rozbila sklenici s džusem, který se rozlil pro změnu po celé podlaze, a ucpala záchod ubrousky, kterými jsem ten výbuch chtěla uklidit. Ve finále jsem se při vaření stejně musela řídit známou krásnou radou: A za stálého míchání lijeme do záchodu. V tuto chvíli opravdu doufám, že vyhraju ve srílanské loterii, do které jsem si jako útěchu koupila rovnou pět lístků. Výhru bych ráda věnovala sobě na kurzy vaření. A když by mi něco zbylo, nechala bych si udělat plastickou operaci jedné ze svých levých rukou, abych měla aspoň jednu pravou. 

Se svým hostitelem a jeho kamarády další den vyrážíme na výšlap zdejší hory, která kdysi posloužila jako úkryt srílanskému Robinu Hoodovi, Saradiellovi. Pozoruji krásný výhled a až později mi dochází, že jsem sama s třemi muži, se kterými se sotva domluvím, a čeká nás cesta džunglí z kopce dolů, a ještě k tomu po tmě. Jsem ráda, že informaci o hadech a počtu nešťastných uštknutí v této zemi jsem se dozvěděla až o pár let později na zmijozelském srazu. Naštěstí vše proběhlo v pohodě a večer jsem si vyzkoušela další lokální jídelní zážitek. Víte, jak se u nás kuře vykosťuje a tak? Tak tam ne. Jí se prostě všechno, ale z dobré vůle vám to nasekají aspoň na malé kousky. 

Svůj poslední den jsem strávila v hlavním městě. I zde jsem se seznámila a vyplatilo se to! Oproti díře, kterou jsem si zaplatila, jsem dostala naprosto luxusní pokoj, jako jedinému hostu mi byla připravena naprosto dokonalá místní snídaně, a hlavně nikdy nezapomenu na rozhovor, který mi dost změnil pohled na svět. Je však čas se vrátit.

Na letišti sleduji pohledy k mým nohám, na kterých mám ponožky v sandálech. Módní patrola by mi za to ukousla hlavu, ale moje tenisky se prostě staly pohřebištěm pijavic a já už je nikdy nevzala na sebe. Usedám do plechového ptáka, který se řítí po obloze asi tak milionkrát pomaleji než přenášedlo té nejnižší kvality, a v hlavě zhodnocuju svoje poslední tři týdny. Bylo to pryč jak lusknutím prstů, ale zároveň jsem toho snad za celý svůj život nezažila víc… 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pro Denní věštec
Faye Sages