Zápisky z mudlympiády: Poprvé

Všechno to začalo 26. července 2024, kdy jsme se společně s Romanusem Světlonošem a Natálií Avolakjetou vypravili do hlavního města Francie, Paříže, prozkoumat, co to vlastně mudlové mají za manýry. Rozhodli jsme se, že budeme mudlům co nejblíže, abychom se zkusili naučit jejich zvyky a dozvěděli se co nejvíce drbů. Proto jsme využili létajícího stroje místo přenášedla.

Cesta byla příjemná, až na stísněná místa k sezení. To je více místa i ve starých holínkách ředitele Nimrandira, než co nám bylo dopřáno. Ale budiž, mělo to trvat (a také trvalo) jen hodinu a půl. Co horšího nás může cestou potkat?

Když jsme dorazili na místo, museli jsme se nějak dopravit na ubytování. To jsme si domluvili přes jednu místní kouzelnici, která nám nabídla celý svůj starý nepoužívaný byt. Na druhé straně Paříže. A tady jsme se už začali rozčilovat, že jsme si vymysleli takovou blbost, jako je „cestování s mudly“. Zlatý letax! Nejenže jsme půl hodiny na nádraží u jejich přistávací plochy čekali na autobus, ale ten nás navíc vezl další hodinu. Za trest. Ještě jednou poslechnu Romanuse s těmi jeho nápady.

(Zkušební cesta v podzemí s mudly)

Jakmile jsme se ubytovali a já si dal konečně něco k jídlu, už jsem se uklidnil. Vydali jsme se tedy, teď už letaxovou sítí, do víru velkoměsta. Tedy mudlympiády. Paříž jsem nenavštívil poprvé, ale aby byla tak prázdná, to jsem ještě nikdy nezažil. Když jsem šel po Champs-Élysées naposledy, bylo zde plno mudlovských plechových deštníků (takové ty věci, co jezdí na čtyřech kolech). A teď? Nic. Mudlové si kvůli mudlympiádě zavřeli půlku města.

(Champs-Élysées jako pěší zóna)

Když si vezmu, že my kouzelníci máme mistrovství světa ve famrfpálu vždycky na místech, kde nikoho nebudeme obtěžovat, ani mudly, tak zavřít půlku města jen kvůli čutalistům, nějakému divnému tanci a famfrpálu bez košťat? Tomu prostě nerozumím. Co jsme si vyslechli od mudlů, když jsme kolem nich procházeli, tak na to dost nadávali. Ani se jim nedivím.

Středem pozornosti v páteční den byla velká slavná zahajovací ceremonie. Někdo nám řekl, že prý je veřejnosti přístupná u řeky, tak jsme se k ní vydali. A zde další zklamání. Nejenže nám v cestě všude bránily zátarasy (ano, mohli jsme si je odčarovat, ale přeci jen naším prvotním cílem bylo splynout s mudly), ale navíc po nás chtěli místní ochránci pořádku s nějakými pistolkami v ruce jakési kjarů kódy. Zaprvé nevím, co to je, a zadruhé mě to uráží. Romanus na ně chtěl užuž vytahovat hůlku, ale Natálie ho naštěstí zastavila a rozhodli jsme se, že se tedy vydáme jinam.

(Všude samé zátarasy)

Ze zahajovací ceremonie jsme měli jen prošlapané boty a hladové krky a po dlouhém dni jsme byli zralí tak akorát na postel a kvalitní spánek (ne jak ten, co si pamatujete z článku o Letním výjezdním semináři z pera F. Frobisherové). Vrátili jsme se tedy na ubytování a ulehli ke spánku s nadějí, že den druhý bude o poznání lepší.

Následující den byl mnohem příjemnější. Až tedy na počasí. Stejně jako v pátek bylo i v sobotu pod mrakem, deštivo. Naštěstí to nebyl žádný nepříjemný déšť. Mudlové si to prostě neumí zařídit. Hrůza.

Po snídani, která byla vskutku honosná a o kterou se zasloužila Natálie, jsme se vydali opět do víru města. Vzhledem k tomu, že se v jistých ohledech chovám na zabití, zvláště když nemám kafe, rozhodli jsme se navštívit kavárnu, kde bychom doplnili dávku kofeinu. Při té příležitosti jsme zjistili, že existuje káva, která byla upražena přímo k pařížské mudlympiádě. No, museli jsme ji prostě hned vyzkoušet.

(Snídaně žampiónů)

Konečně probuzeni doplněným kofeinem jsme se mohli vydat na první z mnoha mudlovských sportů, které jsme se rozhodli navštívit. Tím bylo rugby 7. Co znamená ta sedmička, jsem vůbec netušil, ale vzhledem k tomu, že jsem si „nastudoval“ pravidla, budu dělat chytrého. Ale až za chvilku. Nejdříve k cestě.

Tento sport je ve Francii pravděpodobně velice oblíbený, protože cestou ke stadionu (opět jsme zvolili mudlovskou podzemní dopravu) jsme šli s davem, který měl na sobě samé francouzské symboly – drůbež na hlavě. Nechápu, jak si někdo může dát drůbež na hlavu, ale proti gustu…

Šli jsme… a šli… a šli… Jako mudlové to opravdu nemají vůbec vymakané jako my kouzelníci. Když někam chceme, doletíme na místo koštětem, letaxem nebo přenášedlem. Oni se přemístí podzemní dopravou a pak musí jít ještě 20 minut pěšky. Buďte rádi, že jste tam nemuseli a můžete se o mudlympiádě dozvědět jen takto prostřednictvím mých zápisků pěkně z pohodlí domova.

(Dav lidí před námi)

Když jsme konečně dorazili do cílové destinace, na stadion Stade de France, čekala nás rychlá kontrola místními strážci pořádku. Něco jako bystrozorové, jen místo hůlek mají pistolky. Dlouhé pistolky.

Teď ještě obejít celý stadion, vyhnout se rozhodčí, která udávala směr davu, a hurá na stadion. Jelikož jsme přišli chvilku po začátku prvního zápasu, stadion už bouřil jako na famfrpálu a chvíli poté byl konec prvního utkání. Měl jsem tak čas pomocí kouzel vyzpovídat jednoho mudlu a dozvědět se, co to vlastně to rugby 7 je. (Nebojte, pak jsem ho očaroval, že si nic nepamatoval. A ne, nebolelo ho to.)

(Rozhodčí udávající směr chůze)

Běžné rugby se hraje s 15 hráči, ale toto je se sedmi (Aha! Proto ta sedmička!). Hraje se na dva poločasy, kdy každý trvá 7 minut a 2 minuty pauza mezi nimi. Čistý čas – 16 minut. Chvilku jsem na mudlu nevěřícně zíral. Když si představím, že některá famfrpálová utkání trvají dny! Tady je do 20 minut hotovo. Ale pojďme v pravidlech dále. Ve hře je jeden míč (nuda) a úkolem týmu je dopravit ho do prostoru za bránou ve tvaru H. Ani dál, ani blíž. Tak získá soupeř 5 bodů. Pak dochází k tzv. potvrzení, to je za další 2 body. Pokud je to z trestného kopu, tak 3 body.

A tím základní pravidla končí. Musím říci, že to mají mudlové strašně jednoduché. Možná až moc a mohlo by to vypadat jako nuda. No, oproti famfrpálu to nuda byla, ale ne zase tak velká. Dalo se na to koukat. Dokonce jsem si zafandil – týmy Fidži, Jihoafrické republiky a Francie hrály nádherně! A fanoušci, opět s drůbeží na hlavě, to hlasitě ocenili.

(Fanoušci s drůbeží na hlavě)

Nebýt kouzelníkem a nemoct si kouzlem ochránit uši, tak jistě v té vřavě ohluchnu. Mudla vedle mě nutně musel svým křikem přijít o hlasivky. Ale to je naštěstí jeho problém. Co by to bylo za mudlympiádu, kdyby nevyhrálo místní mužstvo. A tak zlatou medaili vyhrála Francie. Stadion málem spadl.

Jelikož se už připozdívalo, já byl hladový jak vlk a to fandění všem týmům mě dost zmohlo, rozhodl jsem se odejít ze stadionu ještě před medailovým ceremoniálem. Možná to byl dobrý nápad. Nechtěl bych se tlačit s těmi tisíci mudly, kteří se v jednu chvíli vyhrnou ze stadionu. Cesta na ubytování pak již byla poklidná a já se mohl vrhnout do čtení.

Druhý den tak oproti pátku hodnotím devět z deseti. A těším se na neděli, kdy nás čeká oheň!

Třetí den začal tradičně královskou snídaní od Natálie. Co jiného od ní taky čekat než samé pochutiny. Je totiž potřeba nabrat síly na další den. Jelikož se nám krátí volné dny, které máme dneska a zítra, a pak nám začnou už jenom sportovní utkání, je potřeba využít každou chvíli dobitím energie do zásoby.

Jak už jsem zmínil včera – dneska nás čeká nejzajímavější program dne: olympijský oheň. Počasí se nám po dvou dnech deště a mrholení polepšilo a konečně vysvitlo slunko. Opět jsme se rozhodli využít mudlovské dopravy, a proto jsme si museli vzít převleky, aby nás nikdo nepoznal. Možná jsme byli moc extravagantní, protože čas od času nás někdo pozdravil „Hey, Czechoslovakia!,“ „Ahoj Ceska!,“ „Pavel Nedved!!!“ No nevím, co si o tom myslet. Asi zkusíme příště jiný oblek.

(Romanus s Natálií převlečení za mudly)

Jako tradičně jsme se dostali opět do davu. Dav má tu výhodu, že jde, dokud nenarazí. A vy ho můžete následovat, protože v 90 % případů jde přesně tam, kam potřebujete. Alespoň nám se to dneska potvrdilo. Vyrazili jsme si to kolem Opery k Louvru. V Tuilerijských zahradách na nás totiž čekal cíl naší cesty – obří balón s olympijským ohněm. Cesta k němu vedla opět přes kontroly, které nás už nevyvedly z míry, a dokonce jsme si někde sehnali i ty kjarů kódy, takže jsme nemuseli používat magii.

Chvilku jsem na hořící balón koukal a přemýšlel, k čemu to má vlastně sloužit. Proč by někdo zapaloval balón? To snad chtějí, aby jim uletěl a chrlil oheň všude kolem sebe? Jako chápu, že ho mají přivázaný lany, ale co jsme zaslechli, v noci se prý vznáší. Ještě že jsme přišli přes den, nechtěl bych riskovat, že by na nás začal pršet ohnivý déšť.

(Hořící olympijský oheň)

Když jsme se pokochali výhledem, domluvili jsme se, že si uděláme menší procházku po centru Paříže. Tedy, pokud nám to davy a mudlovští ochránci pořádku, kterých bylo všude pomalu více jak návštěvníků, dovolí.

(Jeden z mnoha mudlovských ochránců pořádku)

První zastávka byla v Louvru, tedy konkrétně venku. Dál jsme se nedostali. O Francouzích se říká, že jejich národním sportem jsou stávky. Myslím, že jim na paty šlape budoucí národní sport – fronty. Ty byly naprosto všude. Vzdali jsme to a vyrazili dále, kam nás nohy ponesou. A to nebylo nikam jinam než k dominantě Paříže – ano, hádáte správně. Eiffelova věž. Originál stojící kousek od řeky. Originál, na který se jezdí dívat miliony turistů. Originál, ke kterému jsme se nedostali, protože jsme neměli zase jiný zatracený kjarů kód. Já se z těch černých patvarů už zblázním. Ochránci pořádku řekli ne, že prý tam můžou jen ti, co jdou na plážový vojelbal. Nebo tak nějak. Já francouzštině opravdu nerozumím, takže nějaký vojelbal nebo co vůbec netuším, co je. A navíc – kde by se v centru Paříže vzala pláž? Vždyť tu není moře! No nedalo se nic dělat, otočili jsme se a rozhodli se jít jinam.

(Eiffelova věž)

A to opět na Champs-Élysées. Všechny cesty vedou do Říma, říká se. Tady podle mě všechny cesty vedou k Vítěznému oblouku nebo nevím, ale nebylo to poprvé, co jsme se tu objevili, tentokrát ale z jiného směru.

(Vítězný oblouk)

Tím naše putování třetího dne končí a my se, znaveni chozením po městě, rozhodli vrátit zpátky na ubytování. Navečeřet se, vyčůrat a spát.

Pokračování již brzy.

Pro Denní věštec
Midar Kilahim