Cestománie: Grónsko

Daleko na severu je grónská zem, žije tam Eskymačka s Eskymákem. My bychom umrzli, jim není zima, snídají nanuky a eskyma… V rámci svého bádání po mudlovském cestování jsem se rozhodla na vlastní kůži ověřit text této písně. Ale toho umrznutí jsem se nakonec tolik bála, že jsem se tam raději vydala v létě.

Jak to všechno začalo…

„Hihihi”, vypustila jsem ze sebe.
„Hahaha!“ bleskurychle odpověděla má mudlovská kamarádka.

„Páni, ta hihňavá voda má dneska ale grády,” zamyslím se a dám si další lok.

„Na nic se neptej a řekni, že pojedeš se mnou!“
„Cože? Kam? O čem to mluvíš?” vůbec se nechytám a skleničku začnu nervózně žmoulat v ruce.

„Nooo… jsem vymyslela takovej výlet, procházku, a nikdo se mnou nechce jet. A tak jsem si říkala, že když si dáš dost hihňavky, tak že tebe bych překecala,” hodí po mně nevinný kukuč.

„A víš co? Tak jo. Tak já s tebou pojedu!“ udělám nezávazně závazný slib. „Kdy a kam?“ zeptám se v domnění, že to bude třeba noční výstup na Sněžku na východ slunce.

„Do Grónska a jedeme už za dva měsíce!”

 

Ráno poté

Ráno jsem se probudila a… šok. Deprese. Panika. Strach. Třeštila jsem oči a koulela očima na strop. „No do kalamáře! Co jsem to zase provedla…” Chytám se za hlavu a přemlouvám svůj morální kompas, aby otočil ručičku na druhou stranu a na sliby nedbal. Nezabralo to. A byl čas pomalu začít balit kufry batoh.

To se jednoduše řekne – sbalit si batoh. Ale z faktu, že se mi do něj musí vejít úplně všechno, co budu potřebovat, a to všechno potáhnu několik dní na zádech, se mi orosilo čelo. Ale nakonec při balení na podobnou cestu beztak zjistíte, že se vlastně bez mnoha předmětů dokážete obejít, a zaměříte se jen na to pro život důležité (ano, skoro polovinu mého batohu zabralo jídlo).

 

Den první

Ranní budíček mi zacinká ve 2:30 ráno, dopřávám si svou poslední teplou sprchu a mířím na letiště. Zde se s mou kamarádkou poprvé setkáváme s lidmi, se kterými budeme následujících pár dní nonstop. (Teď zpětně mě ta představa děsí, je vidět, že mladická odvaha je už ta tam…) Průvodce naší expedice nám předává zapůjčený stan a my se modlíme, aby byl aspoň trochu funkční. Nasedáme do plechového monstra, které nás přenese do Kodaně, kde volně strávíme ještě celý den.

Ve večerních hodinách však konečně usedáváme opět do letadla směr Kangerlussuaq, Grónsko.

 

Den druhý

Přistáváme ve čtyři hodiny ráno. K zapamatování názvu si můžete na letišti zakoupit tričko s výslovností, ale beztak si pro to vymyslíte vlastní jméno, jako třeba K-city, Kangeršlusting, Kangerněco, a všichni vám budou rozumět.

Nenecháváme se zmást sluncem, které zde v červnu svítí nonstop, a jdeme se utábořit hned vedle runwaye. Jak se mi spí? Naprosto skvěle – vedle hlavy mi přistávají letadla, ostré světlo slunce mi vypaluje díru do očí a přes rozbitou moskytiéru máme ve stanu už tak 50 krvelačných komárů.

Naše přesuny však neskončily. Po „probuzení“ sbalíme stany a jdeme opět na letiště. Naštěstí to je doslova co by kamenem dohodil.

Letadlo do Sisimiutu, kde začínáme naši procházku, má kvůli špatnému počasí zpoždění. To mě nijak netrápí a při vstupu do letadla věnuju letušce obří úsměv. Kouzlo úsměvu jsem sice nestudovala, ale očividně mám k něho přirozené vlohy a skrytý talent. Před vzletem totiž za mnou tato žena přišla a povídá: „Pokud chcete, jste pro cestu vítaná se usadit v kabině s piloty. Berte to jako poděkování za to, že jste se na mě jako jediná usmála.“

Neváhám ani minutu a jdu se usadit na jedno z nejlepších míst, kde se seznamuji s piloty, jejichž jména nesmím neumím vyslovit. Veškeré historky, informace a celá situace mi dodá novou energii, o kterou jsem přišla nedostatkem spánku v posledních dvou dnech. Vděčností jen překypuju, a to i za to, že jsme díky špatnému počasí nemohli přistát, a já se tak v kokpitu mohla proletět ještě cestou zpátky.

Další spoj bohužel naši skupinu rozdělil. Dva lidé si tak mohli užívat plné penze v hotelu na náklady letecké společnosti a my ostatní jsme se utábořili poblíž města Sisimiut, kde ale tábořili i grónští hafani. Jejich štěkající sonáty opravdu stály za to.

 

Den třetí

Ráno je počasí krásné, celá výprava je zase pohromadě, a tak můžeme konečně vyjít. Škoda, že na místě nebyl zástupce Módní patroly, který by z nás měl opravdu radost – outfity doplňujeme o skvostné moskytiéry na hlavu. Vypadáme děsivě, ale je to očividně jediná možnost, jak se zde před komáry ubránit. Tato létající otravná stvoření totiž ovládají černou magii a české repelenty, kouzelnické dryáky ani místní jedy prostě nefungují.

Kvůli zdržení předcházejícího dne musíme ujít dvojnásobnou trasu, tedy necelých 30 kilometrů. Umírám, jen co to zaslechnu, a říkám si, jak moc by bylo trapné se teď vrátit…

Odpoledne dorazíme k chatičce Kangerluarsuk Tulleq. Má jednu místnost, pár zatuchlých matrací, jednu šňůru na prádlo a stůl. Ideálka!

Tento typ chatek nás provázel téměř po celém treku. Do některých jsme se vešli všichni, jinam jen pár vyvolených. Bylo to skvělé útočiště před větrem i mračny komárů a samozřejmě v nich bylo v nočních hodinách o pár stupňů více než ve stanu. Přístřešky jsou zdarma a volně přístupné všem kolemjdoucím, stačí po sobě před odchodem uklidit.

 

Den čtvrtý

Krajina je úchvatná. Horizont zdobí majestátní kopce, správný směr je značen sochami z kamenů, rostliny na zemi mají asi tak milion odstínů zelené a mohutné rozvodněné řeky pospíchají merlin-ví-kam. A safra, rozbouřené řeky! Právě teď mi dochází, že je bude třeba přebrodit. Běžný smrtelník nad tím jen zakroutí hlavou, kouzelník využije kouzla *portus*, ale takovému člověku na treku hned v mysli vyběhne několik vykřičníků:

• Ta voda se valí z dost nedávno roztátých ledovců. Má 2–5 °C.
• Člověk má na zádech o 15–25 kilogramů víc než běžně, což je u zkoušky rovnováhy a stability docela citelné.
• Sundání bot znamená, že zůstanou suché, ale brodit v botách zase pomůže nohám neklouzat a mít lepší grip. Do konce treku už ale pravděpodobně neuschnou.
• Spadnutí do vody a namočení batohu se všemi věcmi bude tak moc špatný, že k tomu netřeba víc dodávat.

Jen co jsem do řeky vlezla, z mých kolenou se stalo rosolovité želé a rozklinkaly se ze strany na stranu. Do toho jsem měla pocit, že se mi ledová voda snaží nohy uříznout. V hlavě mi jen běží zaseknutá hláška: „Fejoune, co tady u smradlavý kluběnky děláš!“

Dorazíme do chatky Nerumaq, vysomruju ortézu, bez které se až do konce treku ani nehnu, a jako hladový zvíře se vrhnu na dehydratovanou mňaminu, která stojí více než oběd v restauraci. Společný večer trávíme překvapivým konstatováním toho, že naše nosy vzdaly svůj účel a už ani necítíme to, jak moc smrdíme.

 

Den pátý

Rozbalím svůj obličej z nákrčníku, který mi pomáhá alespoň trochu ke tmě a lepšímu spánku, a vítám nový den. Čeká nás pohodinda, jen asi 17 kilometrů, na které jsme potkali nejen polárního zajíce, ale i sobíka!

Celá trasa se obešla bez dramat a večer se bavíme vzájemným počítáním štípanců. Vyhrávám s počtem 103 na jednom místě. Večer usínám s pocitem prožitého klidného dne a něco mi říká, že zítra to bude trochu jinak…

 

Den šestý

Jak řekl jeden z mých kolegů na cestě – chtěli jsme Grónsko, máme ho mít. Prší, sněží, i svítí slunce a teplota je pocitově kolem nuly.

Nejenže nás v tomhle nečase čeká opět brodění řekou, ale poslední 2 kilometry jdeme už asi hodinu a půl. Jsme totiž po kotníky zabořeni do močálů, ve kterých nás svými prackami drží bažináči, a ztěžují nám tak zvedání nohou.

Nevěřila jsem, že bych se někdy mohla těšit na cestu do kopce! Vyjít nahoru po pevném povrchu bylo ale rozhodně snazší než se plahočit bahnem.

Uchované záznamy dokazují, že jsem byla celý den šťastná, nabitá pozitivní energií a natěšená na další den.

 

A jak to bylo dál?

Jste zvědaví, co jsem na výpravě ještě zažila a co jsem viděla? Nebo se chcete jen škodolibě smát mému utrpení? Tak jako tak se můžete těšit na pokračování, které bude obsahovat i palčivé otázky, na které vám možná odpovím.

Pro Denní věštec
Faye Sages