Cestománie: Grónsko II

Jak pokračovalo mé poznávání Grónska? A přežila jsem to vůbec? Jaké bylo nejzajímavější místo, kde jsem přespala?  Že jste to vy, tak já vám to tedy všechno povyprávím!

 

Den sedmý

V chatce Eqalufaarniarfik nacházíme sprej proti medvědům a doufáme, že slouží pouze k dekorativním účelům. U snídaně jako obvykle listujeme návštěvní knihou, která se nachází v každé chatičce. Bavíme se zážitky ostatních, jak se pravidelně perou s komářím peklem a už poněkolikáté narážíme na legendu o skrytém mostu.

Naštěstí se nám podle návodu jednoho z kronikářů most opravdu podaří najít, díky čemuž se úspěšně vyhneme dalším mokřadům. V říčce se pak kocháme nádhernými velkými lososy a dumáme nad tím, zda by se nám je povedlo ulovit na trekový fofrklacek. Naštěstí jsme zůstali jen u teorie.

Druhá část cesty nám poskytla skutečně neskutečné výhledy a večer jsme se utábořili u jezera Tasersuaq. No, kdo to může říct, že stanoval na pláži v Grónsku!

 

Den osmý

Budíček, jídlo, batoh, cesta, hora, kopec, jezero, kopec, cesta, jezero… Kopec. Krajina nám už po týdnu putování trochu splývá, ačkoli je pořád nádherná.

Dnešní cesta vede k chatce, která je honosně pojmenovaná jako Canoe Center. Ano, jmenuje se tak podle toho, že jsou zde k dispozici kánoe, kterými je možné se dostat k další chatce místo 20 kilometrového výšlapu. Jenže se neví kolik těch kánoí vlastně je, a na jaké straně jezera se budou nacházet. Tenhle trek se dá totiž jít z obou stran a je to taková sázka do loterie, na jakou stranu se zrovna pádlovalo naposledy.

Byly tam! Hurá! Moje nohy jistě ocení jednodenní relax a přenechají práci rukám. Canoe Center není žádná malá chatička – má dokonce dvě místnosti! Do místního ubytování dnes dorazila i přibližně 60letá dáma. Prý byla doprovodit svou známou do Kangerlussuaqu a nyní jde zpátky. Jen aby bylo jasno, o jak moc věrnou přítelkyni se jedná – takhle cesta jí zabrala přibližně 320 kilometrů!

V noci se donutím vstát a jít ven. Užívám si chladnou chvilku bez komárů, naprosté ticho, jen slabý šum vody a užívám si pohled na půlnoční slunce.

 

Den devátý

K dispozici máme tři kánoe. Je nás ale o několik kousků víc, takže se musí rozhodnout, kdo posviští po vodě, a kdo to odťape. Mám kliku, že jsem slabší kus a zabírám si své místo v loďce.

Nevýhodou jsou pádla. Jedno naše pádlo jsou vlastně dvě těžká prkna přidělaná k sobě, a to druhé je kus plastového barelu přivázaného k násadě od koštěte. Dvacet kilometrů po nehnuté vodě s tímhle vybavením je opravdový zážitek!

Ale nevyměnila bych to ani za nic. Užívám si kombinaci nadšení z něčeho nového a nádherného výhledu a strachu, že je jezero fakt hluboké a ledové, a že jestli utopíme batohy všech členů výpravy, bude se mnou amen.

Do Kattfiku však dorážíme úspěšně a stáváme se hrdiny dne za to, že veškeré vybavení přežilo bez újmy.

Jen co se vylodíme, spěcháme rozložit stany. Blíží se bouřka. Do pár minut přišla a nebyla jediná. Pršelo, blýskalo se, padaly kroupy. Byla jsem vděčná za to, že nás tohle nepotkalo na jezeře. Ze stanů už nikdo z nás nevyjde – vaříme uvnitř a s food coma se rovnou ponoříme i do říše spánku.

 

Den desátý

Počasí se vyjasnilo, čeká nás předposlední den. Vyrážíme k takzvanému karavanu, který je naší poslední zastávkou. V poledne si nabíráme zásoby vody, protože až do dalšího dne před vstupem do civilizace nebudeme mít možnost vodu získat jinde. Další jezera jsou totiž slaná a nebo „mrtvá“.

Finální destinace pomalu vypadá jak z postapokalyptického světa. V rámci večerního společného programu se rozhodneme dojíst zásoby jídla, přičemž jako dezert se podávají pastilky na bolest v krku. Shodujeme se na tom, že to bylo nejlepší jídlo za posledních pár dní a sníme o tom, až si dáme máslový ležák, gumové medvídky a burger.

Všichni vybalujeme stany, někteří z nás se štítí do karavanu byť jen nahlédnout.

 

Poslední dny

Jdeme po prašné cestě bez jakýchkoli hezkých výhledů, je teplo, bolí nás celí člověci a už nás to nebaví. Místního vyděrače taxikáře odmítáme, protože na jeho sazbu nikdo z nás nemá. Po přibližně sedmi kilometrech nám však zastavuje dobrá duše s pick-upem, který nabere všechny naše batohy a půlku výpravy a odveze nás k našemu hostelu.

Než se však ubytujeme, zamíříme do místního obchůdku, ve kterém vykoupíme všechny máslové ležáky na skladě. Na večeři jdeme do jediné restaurace, kterou jsme našli a dávám si grónskou mraženou pizzu s pižmoněm.

Kdo má sílu, jede na 70kilometrový výlet na kole k ledovci. Při té představě se jen zasměju a raději si jdu projít centrum města. Dokud totiž nevidíte centrum, jako byste v tom městě vůbec nebyli!

Užívám si poslední chvíle na místě, o kterém mě ani nenapadlo, že bych ho vůbec kdy v životě navštívila. Svým sloním nateklým nohám, které přes puchýře sotva najdu, dopřávám zasloužený odpočinek.

 

Bonus na konec

Když své grónské dobrodružství někomu vypravím, dostává se mi spousta palčivých otázek, jako:

1. Mají tam záchody?
2. Jak dlouho ses nemyla, ty čuně?
3. Kolik spodního prádla a ponožek jsi s sebou měla?
4. Co všechno jsi táhla s sebou?
5. Vidělas ledního medvěda?
6. Byl tam signál?
7. Přestala jsi po tomhle zážitku pít hihňavou vodu?
8. Na kolik galeonů tě to vyšlo?
9. Jakou nejzbytečnější věc jsi měla s sebou?
10. Nenudila ses? Nad čím jsi většinu cesty přemýšlela?

A pokud ani vy bez odpovědí nedokážete žít, pošlete na konto Denního věštce finanční úplatek, a já vám to na sebe všechno prásknu!

V průběhu cesty jsem bojovala nejen s koleny, ale i s nemocí, nateklými nohami, které se mi sotva vešly do bot, a hlavně se svou hlavou. Zpětně tuhle svou cestu vnímám jako nejlepší, a zároveň nejblbější nápad a ačkoli jsem si prošla (nejen komářím) peklem, moc ráda se k tomuto výletu vracím. Každému z vás, kdo byste se chtěli do Grónska podívat, doporučím jediné – udělejte to. Pokud nejste lemry jako já a vaše rozhodnutí pro cestu nevyplyne z uhihňaného večera, bude se vám to líbit!

Pro Denního věštce
Faye Sages