Členové Denního věštce – „Poprvé v redakci“

Občas mohou být začátky v každém směru těžké. Jindy je ten start snadný a naprosto přirozený. Ať už je ale jakýkoliv, vždy nám do života přinese novou zkušenost, která nás někam posune a budeme na ni jednou vzpomínat. Ať už získáme, nebo ztratíme.

A že v oblasti novinařiny může člověk získat opravdu hodně. Ano, za jistou cenu času, v šéfredaktorském křesle mnohdy i nervů, ale ty plusy převažují. Ať už jde o udržení si kondice v psaní, předání informací budoucím generacím, inspirování ostatních, nebo prostřednictvím věštecké redakce i mezikolejní spolupráci. A mnoho dalšího. Ač jste s psaním začali v kruhu kolejním, nikdy není pozdě jej rozšířit o kruh barevnější. Obavy, nervozitu či cokoliv dalšího, co by vám v psaní, korektuře nebo grafice bránilo, hoďte stranou a spojte se s námi. I my nějak začínali… 

Těžko uvěřit, když někteří členové jsou v redakci jako doma, že ano. Každý člen redakce má svůj příběh – začátek, jak se ocitl v redakci, ať kolejní či té Denního věštce. Všechny osoby, jejichž příběhy si budete moci přečíst, ale nakonec pojí ta celohradní novinařina, protože v současnosti či minulosti přispěli svým dílem do fungování našeho mezikolejního periodika. 

Netřeba dlouhých úvodů ode mě, své vám nejlépe sdělí část členů věštecké redakce, která se zamyslela nad svými začátky a odhalila je i vám čtenářům.

~

Meningitida Epidemica 

„Začátky v redakci? V paměti lovím…
– je to jak včera!“ – začne jak kmet –
a milí čtenáři, něco vám povím,
dnes je to bezmála sto patnáct let!

 – na chvíli ustane – Že by snad smrt?
Ba ne, jen zdá se, že bolí ji přemýšlet.
Tohle chce rýmovat? Ozve se *ŠKRT!*
„…dnes je to bezmála sto patnáct let!“

 „A lidé drazí, tolik radosti
– začátky vždycky jsou obrovským vzrušením!
I když jsem zjevně zde pozbyla mladosti,
člověk to překousne, když žije uměním.“

 Vždyť je tu od léta, myslí si redaktor,
co tu ta stařena mele?
„No, milá paní, my děkujem za názor!
Tohle nám stačí, bylo to skvělé!“

~

Princess Star

„Pojď k nám do redakce, Prin, bude to sranda,“ říkali. A hned jsem vyfasovala report z famfrpálového utkání, které se ukázalo nejdelším zápasem tehdejšího školního famfrpálového mistrovství a určitě i některých jiných! Výkřiky z tribuny typu: „Který chudák vlastně píše dneska report? Nechtěla bych!“ rozhodně nepomáhaly a já se poprvé v životě přistihla, že je mi úplně jedno, jestli Nebelvír zvítězí, hlavně ať už to skončí. Takže začátky byly krušné, ale zocelující, a i když to dnes ještě někdy stále těžké je, už mě to nedostává do tak zoufalých stavů. A vlastně je to opravdu sranda, zvlášť s takovou boží partou, jaká v redakci je. S Týdou a Olivečkou se totiž víceméně jenom smějete. Ale v těch vzácných chvílích, kdy se musíme nadýchnout a promnout bolavá břicha, i něco napíšeme. To zase jo.

Takže jestli někdy dostanete nápad, že byste se do Denního věštce chtěli přidat, nebo jestli vás do něj někdo bude lanařit, neváhejte, chyťte příležitost za pačesy a přijďte. Slibuju, že nebudete litovat. 

~

Enola Gatito 

Mé novinářské začátky? Hned po vstupu na hrad jsem si všímala obrovského zájmu některých mých vrstevníků o psaní do školních časopisů. Nepovažuji se zrovna za pisatele, proto jsem tuto ambici s nimi nesdílela. V koleji jsem pak ale rychle pochopila, že příležitost psát tu má každý. A tak když mě tehdejší šéfredaktorka Christi Meadows oslovila, souhlasila jsem, že to mohu zkusit. Ovšem potřebovala jsem téma. Christi naštěstí měla námět, tak jsem se ho chopila. Co následovalo, překvapilo i mě. Během tří dnů jsem měla hotový sáhodlouhý článek, který obsahoval rozhovor s několika hradními osobnostmi včetně ilustrací a fotografií. A to nejhlavnější? Strašně moc mě to bavilo! Mé další články pak byly ve spolupráci se spolužačkou Fej Sejdžisů, a to teprve začala jízda! Společné psaní do sdíleného dokumentu, mnohdy současně v jednu chvíli, při tvorbě článků plných fake news, hezky po zmijozelsku, to bylo to nejlepší, co jsem zatím v hradní novinařině zažila. Takže zkrátka a dobře, na hradě vůbec nejde o to, zda psát umíte. Ale jen a pouze o to, zda psát chcete. A to je na tom celém to nejkrásnější!

~

Rebecca Werde

Moje úplně první začátky byly ještě ve starém školním časopisu Lví tlapou. Šéfredaktorkou byla tehdy Marina Liquett Charette. Byla jsem v prvním ročníku, psal se rok 2016 a já byla celá natěšená, že mám tu příležitost podílet se na psaní nebelvírského kolejního časopisu. Skákala jsem radostí! Na psaní do Lví tlapy jsem se podílela pár měsíců, dokud jsem nezastala post kolejního prefekta a správce obrazárny. Tehdy ještě fungovala Školní obrazárna a tyto dva posty mě vytížily více, než jsem si myslela. Vedlejší zájmové činnosti šly tedy stranou. 

Po pár letech mého hradního působení jsem odešla za tučňáky k ledu, kde jsem pěkně zestárla. Až v roce 2024 jsem se nechala rozmrazit a nechala se znovu přijmout do školy. Na základě jedné soutěže mě pak kontaktovala slečna Mandy s nabídkou grafické práce pro DV. Nabídku jsem popadla všemi deseti a brzy jsem zavítala do redakce. Všichni byli tak milí a krásně mě mezi sebe přijali! Je to moc krásné a přívětivé prostředí a pokud někdo váhá, jestli se k nám přidat, věřte, že na vás čekají moc milí lidé.

~

Amanda Wright

Ocitám se zpátky v roce 2016, kdy má hradní postava byla sotva o chlup mladší než mé mudlovské já, které neumělo psát slohové práce a neumělo se psaným slovem vůbec vyjádřit. Hrad mne tehdy nadchnul a já si chtěla vyzkoušet všechno! Včetně psaní. Na(ne)štěstí šéfredaktor kolejního Žlutého Trimela tehdy vydal snad vše, takže mé děsuplné prvotiny, které by se spíš daly označit za hororovou snahu o… no, Merlin ví o co, spatřily světlo světa. Po dvou… říkejme tomu snahách o články jsem psát přestala. Jednak jsem měla šikovnější spolužačky, které získávaly více pozornosti, jednak to úplně nebylo něco, co by mě naplňovalo.

Ještě před začátkem třetího ročníku jsem se však dostala do merku šéfredaktorky Denního věštce Niane z Libelusie. Nenesla nabídku na psaní, ovšem jak sama říkala, viděla ve mně potenciál a aktivitu, tudíž mě upíchla v blocích. A to si vůbec nemyslete. S prominutím dneska do Věštce píše každý hejhula, včetně hejhulové na postu nejvyšším. V překladu tedy je Denní věštec velmi otevřený. Dříve? Dříve to byla pocta. Proč? Protože na hradě bylo mnohonásobně víc lidí, mnohonásobně víc redaktorů a ve Věštci se opravdu shlukovala novinářská elita – tak to minimálně mé náctileté já vnímalo. Nabídku jsem tedy s obrovskou vděčností přijala a začala se pohybovat ve vysněné redakci. V Denním věštci si mě piplali. A za pár let jsem vydala i první článek a začalo mě psaní bavit.

Pokud vás tedy psaní nebaví teď, pokud se cítíte nejistí, nebojte se a zkuste to. Možná to nebude ono, ale možná zapadnete mezi novináře, kteří jsou často vstřícní a tvoří skvělou komunitu. Kteří jsou nápomocní a hlavně vás nesoudí, ba naopak podpoří. A jak se to dozvíte, když to sami nezkusíte? 

~

Addie Hazel

Původním plánem jedenáctileté Addie bylo prozkoumat hrad a všechna jeho zákoutí, kouknout, jak se hraje famfrpál, projít se po pozemcích hradu a tak. Co se týče článků, chtěla zůstat v roli čtenáře. Jenže pak přišlo zařazení do koleje, kde na ni dýchl ten kolejní život a pospolitost. Zároveň se objevila nadšená šéfredaktorka Ayuš a Addie zjistila, že chce prostě vyzkoušet psát i články pro kolejní časopis. Psala různé články týkající se famfrpálu, kolejního dění,… Zjistila, že i když je to někdy náročné, tak ji to vlastně baví. Nemluvě o té radosti, která přijde potom, když si čtenáři přečtou její článek. Sama přišla s „taktikou“ psaní závěru až po týdnu. Je jedno, jak byl článek dlouhý, ale ty myšlenky se lépe vstřebají.  Pamatuju si, že už v této chvíli Addie pokukovala trochu i po článcích v Denním věštci, ale nikdy nesebrala tu odvahu se do něj přidat.

V loňském roce mi přiletěla sova od slečny Amandy s tím, že jí chybí člověk na jeden report z famfrpálového zápasu. Po krátkém (ale hodně krátkém) přemýšlení jsem do toho skočila po hlavě. Chtěla jsem využít tu příležitost, kterou mi sl. Mandy dala. A tak nějak jsem se dostala do Denního věštce. 

Obě redakce jsou jiné, ale každá je svým způsobem inspirativní, najdete v nich pomoc, podporu, ale i vtipy a zábavu! Kdy do ní vstoupíte vy?

~

Lilien Emity Watfar (Rozená: Meissed) 

Z ledu a sněhu

Jémine, to už je tak dávno, že to snad ani není možné. – zasměje se, ale její smích přeruší zakuckání, když si uvědomí, jak je na hradě vlastně dlouho –

Ptáte se, jaké byly mé první kroky vedoucí do redakce? Pokud si dobře vzpomínám, tak roztomile neomalené, těžkopádné a plné nevědomosti. Ale také plné touhy po poznání redakčního života. 

Jsem registrace léto 2009 a mé první prokazatelné redaktorské krůčky v Corvinu Declaratio jsou ze Zimy 2010 pod šéfredaktorkou Theresou Leagwitovou, kterou krátce na to vystřídala Larrie Larstonová. Od Larrie jsem se toho opravdu hodně naučila, a nejen od ní, ale i od tehdejších redaktorů. Byla radost v té redakci psát. Motivace přicházela ze všech stran. A proto mě ta redakční činnost tak pohltila. Měla jsem proč psát a bavilo mě to. – usměje se – Dokonce jsem hned v létě uspořádala svoji první redakční soutěž: Na křídlech havranů. Když se na ni dívám s odstupem, samozřejmě si povšimnu mnoha začátečnických krůčků. Ale i tak na ni ráda vzpomínám. 

Hodně mi toho dal i Šemík (Šéfredaktorské minimum), který vyučovala a pořád vyučuje Niane z Libelusie. Bylo to období plné novinařiny a talentovaných redaktorů, od kterých jsem se měla co učit. Netrvalo to dlouho a dostala jsem se i do redakce Denního věštce, aktivněji to bylo právě pod Niane z Libelusie. Ona pro tu redakci v podstatě dýchala, dávala jí a svým redaktorům opravdu hodně. Vždy mě bavily tehdejší porady, plánování… tuším, že to korespondovalo právě s mým studiem Šemíka. 

Když jsem se stala šéfredaktorkou Corvina, začala jsem se sbližovat se svým budoucím manželem Jamesem. Oba nás práce pro Havraspár, a hlavně pro modrý časopis naplňovala. 

Tehdy, když Niane opouštěla šéfredaktorský post, poprosila mě, zda bych neusedla místo ní, než nová šéfredaktorka dokončí zkoušky OVCE. Byla jsem tehdy už redakčně unavená, ale i tak jsem s tím nakonec souhlasila. A málem mi zůstal na hrbu. – směje se –

A aby toho nebylo málo, na chvíli jsem usedla i do nejvyššího proutěného křesílka čítárny Sub Salix. Všechny tyhle první krůčky byly vždy křehké, našlapovala jsem zlehka, abych dostala pevnou půdu pod nohama, aby mé písmo nebylo roztřesené, aby má slova nezněla kostrbatě… a pořád se v tomhle mám co učit. 

Když si vzpomenu na své první kroky na Hogwarts, nikdy bych neřekla, že mé kroky povedou po všemožných redakcích, že mě ta práce bude naplňovat… a vlastně že tomu nebudu říkat práce, ale radost.

~

Ashley Watfar

– na sucho polkne, když vidí ten výčet nad sebou –  Jsem suchar!

Ehm, no… moje rodina je redaktorsky založená. A tak nebylo divu, že jsem do redakce Corvina Declaratio zavítala vcelku rychle. Tehdejší šéfredaktorka Aya Watanabe neměla problém s tím, že napíšu pár článků z pohledu (ne)nováčka a pár dalších. – směje se – Když jsem pak na chvilku vlezla do ledu místo Lilien, nějak jsem tam zůstala déle, než bylo v plánu. Zpátky mě přivedla až nabídka kolejní ředitelky Arietty, zda bych převzala post šéfredaktorky Corvina Declaratio. A pokud jste Watfar (nebo Meissed!), tak víte, že tahle nabídka se neodmítá. A tak jsem tady, v modré redakci, a snažím se, aby mé první nejisté krůčky přerostly v kroky hodné našeho rodu. – směje se – Řekla bych, že jsem stejně jako Lilien redaktorkou Denního věštce, a taky že jsem… jenom velmi občasnou. Tam jsou ty krůčky pomalé, protože se snažím balancovat s časem právě v modré redakci. Doufám, že budu i já potkávat v redakci skvělé redaktory i nadále a budu mít tak jako Lilien na co vzpomínat. – usměje se –

~

Olivia Wines

Já se přiznám, že u mě to začalo ostudou. Já si tak jako poklidně házela nějaké šuplíkárny do SS, protože peníze se hodí, že jo, kolem jakékoliv práce navíc jsem chodila velkým obloukem. Jenomže jsem netušila, že Mandelína, v té době šéfredaktorka kolejního časopisu, je v podstatě stalkerka, která to všechno čekuje a loví duše do redakce. Takže mi tak najednou přijde sova, že zda bych nenapsala něco na silvestra do ŽT – a já, že jo, není problém. Až na to, že problém byl – a to ten, že požadavek byl zadán víc jak měsíc dopředu, takže mé prokrastinátorské já to absolutně zazdilo. Vzpomněla jsem si u toho, jak hezky létaly ohňostroje. No tak s máslem na hlavě a omluvou jsem cosi posílala na Nový rok – a ani to Mandelínu pořádně nevyděsilo, takže jsme, kde jsme.

No a do DV jsem došla prostě a jednoduše s tím, že „já pomůžu tobě a ty mi neutečeš úplně ze ŽT“. Každopádně jsem za to ale ráda – člověk se dostane ke spolupráci s lidma, co by jinak asi nepoznal. A to se co? Vyplatí!

~

Felicitas Frobisherová

Poprvé v redakci? Vážně? Víte, kolik mi je? Vlastně nevíte, protože já to tajím! Proto vám neřeknu, kdy jsem byla úplně poprvé v redakci Trimela, protože byste si ještě odvodili, jak stará ve skutečnosti jsem. A taky proto, že si to prostě nepamatuju. On tedy Trimeles tehdy vypadal stejně úplně jinak, takže je to vlastně jedno. Ale pamatuji si, jak jsem byla poprvé v redakci současného Trimela. To jsem byla čerstvě rozmražená (a plánovala, že tam po prázdninách zalezu zase) a prostě nadšená, že máme krásně fungující kolejní časopis. Dokonce jsem i postřehla, že se Oliva stala šéfredaktorkou… No, byla jmenovaná asi 5 vteřin a už mi na okno bušila neodbytná sova, jestli bych nechtěla psát do Trimela… a tak jsem se ocitla v redakci poprvé. Vypadalo to nějak takto:

A nebo možná taky takhle:

~

Aya Watanabe

Já jsem na novinařinu příliš nebyla, hledala jsem si k ní cestu opravdu dlouho, dokonce jsem ani moc nečetla náš kolejní časopis, natož ty ostatní. Do redakce Corvina Declaratio mě ale naverboval tehdejší šéfredaktor Dunstan Merryweather již v mém prvním ročníku, zhruba tak měsíc po zařazení, to se psal školní rok Zima 2016. Vstoupit tam a něco tam tvořit jsem se ale odhodlala až ve svém 4. ročníku, kdy jsem napsala pár patrol, avšak pouze tolik, kolik bylo potřeba na někdejší vnitrokolejní soutěž. Stále mě totiž novinařina nebrala a byla jsem zapálená jen do famfrpálu. Ten mě nakonec k té novinařině přivedl.

Mým prvním článkem bylo (velice stručné) shrnutí famfrpálové sezony Zima 2019, tehdy jsem byla v 7. ročníku. A tak jsem se až na konci studia odhodlala napsat první článek pro Corvina, do kterého jsem byla přijata již na začátku toho studia. – trochu provinile se ušklíbne a posílá p. Dundovi pozdrav do Prasinek – Pak se ta moje redaktorská kariéra nějak nečekaně rozjela – psala jsem jeden článek za druhým a prokládala to patrolami. Připadalo mi to vcelku jednoduché, šlo mi to hezky od ruky, bavilo mě to, a než jsem se nadála, byl ze mě dokonce Redaktor roku 2019 (pořád nechápu, jak se to stalo, ale za sošku jsem moc vděčná!). V létě následujícího roku jsem začala psát do Denního věštce, to už jsem byla ale o něco starší, už 3 roky jsem studovala rozšiřující studium. Na redaktorskou činnost není nikdy pozdě! – mrkne – Tehdy jsem odehrála svůj poslední zápas studentské ligy a přešla do ligy profesionální, noční můry každého nadšeného famfrpálového hráče. Shodou okolností tehdy Denní věštec sháněl reportéry pro články z famfrpálových zápasů. Já se naprosto nečekaně nechala přemluvit nabídkou od Nebelbracha Mechachy, jehož reportáže jsem tehdy velice ráda četla. Brzy poté jsem už napsala svoji první i já. Začátky ve věštecké redakci byly určitě náročnější než ty v corvinovské. Tamní admin mě často uměl opravdu potrápit. – zasměje se – Vůbec jsem se tam nevyznala a stále si pamatuji, jak ztracená jsem byla, když jsem musela někam (nevěděla jsem kam) vložit článek a poslat ho ke schválení tehdejší šéfredaktorce, slečně Therese Veilin Brendi. Naštěstí mi k ruce byla slečna Nerys Heliabel Ghostfieldová, která mi vše trpělivě po sovách vysvětlila a já byla ztracená o něco méně. Další rok už to šlo o trochu lépe a ten následující už jsem na své zmatené začátky skoro zapomněla. Na závěr, když mluvím o těch začátcích, na které jsem zapomněla, vám prozradím, že svůj úplně první článek jsem vlastně napsala již v 1. ročníku. Šlo o report z celohradní aukce, který jsem tehdy sepsala pro spolek Pra-se-kou-mág založený Zpytlehněvem Zďáblíkovem (tuším dokonce tak rychle, že jsme vydali dřív než Věštec, Zpýťa z toho měl Vánoce – zasměje se –), ale já na to opravdu raději zapomínám a nepočítám to. – zasměje se –

Začít psát jak do Corvina, tak do Denního věštce vlastně bylo jenom o tom sebrat tu odvahu a zkusit to. Zpětně mi připadá, že jsem to mohla udělat mnohem dříve, ale to se mi to říká po tolika letech redaktorské kariéry, co? Každopádně vy to určitě zkuste! Opravdu se není čeho bát, každá redakce bude ráda za jakýkoli článek, a hlavně za nadšeného redaktora. Redaktorské řemeslo se totiž dá naučit a vypilovat za pochodu, ale nadšení vás nenaučí nikdo. Pokud ho máte, nebojte se. Není čeho. – usměje se a mrkne –

~

Michaell Colwin 

Oproti mým kolegům jsem nastoupil do redakce Věštce relativně nedávno, ale hned mě psaní pohltilo. Nebudu lhát, když řeknu, že se postupně snažím odbourat veškeré nedostatky, ale díky skvělému týmu kolem sebe mám stále možnost se zlepšovat.

První článek byl plný nervozity a obav, ale jsem rád, že i tak byl zveřejněn a nyní si ho můžete přečíst v novinách. Neznal jsem ještě skoro nikoho zde na hradě a strach z reakce byl obrovský. Jsem ovšem rád, že člověk poznal lidi, kteří jsou tak správní, že jakékoliv obavy velmi rychle zmizely. 

Pevně doufám, že s dostatkem času budu moci obohatit vás všechny čtenáře dalšími články, a věřte, že v plánu toho mám požehnaně.

Děkuji kolegům za vřelé přivítání mezi nimi a i v dalším školním roce se těším na redaktorskou spolupráci.

~

Faye Sages

Bum! Hlava mi nepříjemně zaduní a snažím se zrak přizpůsobit dvěma malým otvorům, které se staly jediným zdrojem světla. Trvá mi pár okamžiků, než si uvědomím, že na krku mi sedí slizká dýně. „Kdo to byl!“ rozhlížím se kolem a snažím se najít viníka, což mi jako aktuálně poloslepé moc nejde. „Tohle šikanování prváků, to si vypro…“ BUM! Znova! Opět nemám páru o identitě pachatele, ale škodolibý smích mi napověděl aspoň směr. Rozběhla jsem se za tou neznámou drzounkou a stěny sprostě narážely do mé oranžové helmice.

Zastavujeme v podivně páchnoucí místnosti, kde panuje absolutní ticho. Až teda na fakt divný škrábání, ze kterého se mi ježí chlupy na zádech. „Tak to je můj konec,“ pomalu se loučím se svým krátkým životem.

Dýně se pod vlivem kouzla rozpadne a přede mnou stojí šéfredaktorka Hadího krále, nějaká Christina Meadýňa Meadows. „Tak, když mám konečně tvoji pozornost… Tady máš stůl, trochu pokřivenej, ale stále funkční brk a koukej něco naškrábat.“

Nechápavě se rozhlížím kolem. Dívám se na redaktory, kteří mají šílený výraz v očích a zuřivě vrzají husími pery sem a tam. Povšimnu si i podivínů, jak líčí pasti na zákeřné tvory, kteří inkoustem przní díla psavců. A pak ještě kdosi graffituje něco uměleckého na zeď.

Celá zaražená nakonec odevzdaně pokrčím rameny, přikývnu hlavou a možná spíš sama pro sebe si řeknu „No tak jo, proč ne.“ 

~

Eilonwy Ellesméry

Jako čerstvý prvák jsem moc dobře věděla, co chci, a proto jsem dveře do redakce rozrazila sama. Sfoukla jsem prach z nejbližší židle, přitáhla si hromadu pergamenů a pustila se do sepisování vzácných magíků.

Madam Theresa Veilin Brendi tehdy naznala, že teda asi budu aktivní novinář a dala mi od redakce i klíče, abych si mohla chodit, jak je třeba. První témata jsem si ještě nechala schvalovat, ale pak už to jelo. V redakci se se mnou dveře netrhly, madam Maya mi totiž dala vědět o magickém sloupečku s názvem Bloky a mě tyhle malé zprávičky hrozně bavily a stále baví. Nejednou jsem lokty odstrkovala svou novou nadřízenou madam Mandy, abych se k sepsání horké novinky dostala první.

A s madam Mandy se najednou objevila záplava nových kolegů. Abych si někdy odpočinula, vezmu foťák a jdu si někoho vyblejsknout do Módní patroly. Hlavně aby Ashley nemohla říkat, že pro kolejní plátek nenapíšu ani písmenko. Obvykle je to kolem devadesáti.

Moje první kroky byly tedy… rázné!

~

Nicolette Marique Leroy 

Jelikož mi paměť už tolik neslouží, musela jsem se vydat na patřičné místo do kolejní redakce, abych zjistila, kdy onen první článek vznikl. Bylo to v roce 2011, kdy jsem byla v koleji více aktivní, tak jsem se snažila kolej podpořit všude, kde to šlo. A tak vznikl jeden a čtvrt článku z mého brku (jeden velký rozhovor = celý článek a Perličky = čtvrt článku). Pár let ticho po pěšině, návrat z ledových krajin a nový start nejen v koleji, ale také v časopise, kdy těch pár článků bylo napsáno v průběhu několika dlouhých měsíců. A pak… dlouhých šest reálných let hrobové ticho. Nevím, jak se to stalo, že jsem zabloudila zrovna do končin havraspárské redakce, ale… volné téma ke zpracování – Rychlé vánoční cukroví nastartovalo moje nadšení do psaní článků. Věřit se mi tomu nechce. Skoro to vypadá, že u mě platí do třetice všeho dobrého, jelikož jsem za ta dlouhá léta začínala několikrát. 

A jelikož aktuálně nestraším pouze v kolejní redakci, kdo by to byl čekal… Živě si pamatuji, když jsem od tehdejší šéfredaktorky Corvina Ayuš vyzvídala, jak to probíhá v redakci DV (protože magíci), ale skálopevně jsem trvala na tom, že já a Věštec nejdeme dohromady. Co bych do něj asi tak psala, jedině sem tam nějaký drb… Vydrželo mi to vlastně do té doby, než do šéfredaktorského křesla usedla madam Amanda. Skálopevné přesvědčení vzalo za své po jedné obdržené sově. Takže jak mě tehdy přitáhlo do havraspárské redakce nějaké kouzlo, které vysílala Aya, tak nějaké podobné mě pravděpodobně přitáhlo i k té věštecké. A já jsem za tu příležitost opravdu vděčná. 

Nikdy jsem sebe samu jako redaktorku neviděla, veřejnému psaní jsem se vyhýbala jak čert kříži, ale cesty osudu jsou zdá se nevyzpytatelné. A do cesty nám v pravý čas strčí to, co pravděpodobně potřebujeme. Pak už je jen na nás, zda se dané výzvy či šance chopíme. A tak jsem se do toho s nadšením vrhla po hlavě. 

~

Přesvědčil vás některý z příspěvků člena naší redakce k tomu začít psát? Nebo se jinak podílet na fungování Denního věštce? Neváhejte kontaktovat jakéhokoliv člena redakce, na kterého zrovna narazíte, protože kdokoliv z nás váš zájem předá výš!

 

Pro Denní věštec
členové redakce