Kouzlo Severu: Povídání se Skylar Blair Anderson

Kdo by si pomyslel, že láska k ovocným sorbetům, metalové hudbě a finské kultuře může propojit jeden čarodějnický svět? Skylar Blair Anderson, dříve energická studentka Nebelvíru a dnes profesorka Kouzelnické finštiny, vypráví o své cestě od famfrpálového hřiště přes tajné chodby koleje až do sborovny. Jak se proměnil její každodenní život, co ji fascinuje na chladném Severu a jak se stalo, že v jejím srdci našli čestné místo kočky a holubi? Pojďte s námi nahlédnout do nového dobrodružství jedné z nejvýraznějších nebelvírských osobností.

S madam Skylar jsme dlouho přemýšlely, na jakém místě bychom náš rozhovor mohly uskutečnit. Obě dvě nás totiž napadla nějaká mudlovská chřipka. Pokašlávajíce a posmrkávajíce jsme nakonec na to nejlepší místo přišly – Zmrzlinářství Floreana Fortescuea!

Denní věštec: Krásný den, madam Sky, tak jsme se tu pěkně sešly s krky jako v ohni, viďte? – zasměje se a okamžitě se rozkašle – Jakou příchutí začneme? Kterou máte nejraději? – zasípá –

Skylar Blair Anderson: – uvelebí se na židli a upraví si šátek na krku – Zdravím vás i čtenáře!
Ano, je to tak – nicméně zmrzlina je zmrzlina a bolest v krku musí jít stranou. A která je moje nejoblíbenější? Inu, hodně záleží na náladě, ale většinou vyhledávám ovocné sorbety. Malinový, melounový, jablečný… – zasní se – Anebo vanilková zmrzlina s horkými malinami, to je teprve bájo…

Denní věštec: Zmrzlina je na krk výborná! Tak začneme tedy malinovou. – usměje se a pantomimou naznačí panu Floreanovi malinu – Viděla jste? Dobré, že? – pyšně se zavrtí na židli –
Tak z naší Sky je madam Sky! Já tomu pořád nemohu uvěřit! Povězte mi, jak vypadá váš typický den jako profesorky Kouzelnické finštiny? Jak se liší od vašeho života, když jste byla ještě studentkou?

Skylar Blair Anderson: – obdivuje způsob, jak slečna se zmrzlinářem komunikuje beze slov – Teď lituji, že jsem si nedala slaný karamel, to by byla podívaná! – uculí se –
No, víte, já sama jsem si na to ještě tak úplně nezvykla, ale vlastně se toho zas tolik nezměnilo. Svým způsobem jsem pořád v kontaktu s kolejí stejně jako doposud, jen svým někdejším spolužákům vykám. A do kolejní místnosti mě to už nechce pustit, a tak stále narážím do zdi. Pořád jsem si na to nezvykla a své úkoly či truhličky s výzvou chodím neustále hledat do kolejní místnosti místo do sborovny.
Další výraznější rozdíl spočívá v tom, že nemohu na kolejní tréninky a neřeším kolejní výzvy. Taky se mi daří více šetřit, protože neplním soutěže na body – nejde to, zkoušela jsem. Takže asi nejviditelnější změna je, že mám plnější konto a že si nemusím uvolňovat večery kvůli kolejním tréninkům ani jiným akcím.
Jako profesorka Kouzelnické finštiny samozřejmě vstávám ještě za tmy, piji zásadně černou kávu a snídám karelské pirožky, pak se většinou na hodinu zdekuju do sauny… Ale ne, teď vážně. Ani tady se těch změn moc nekonalo. Stále jsem tak nějak rozlítaná mezi mudly, sem tam létám či visím na hřišti a ve volných chvílích nepíšu, nýbrž opravuji úkoly. Dokonce jsem si ještě nestihla ani pořádně zařídit kabinet!

Denní věštec: – vyžene z hlavy představu tolika truhliček ve sborovně a přestane přemýšlet nad tím, kam se tam všichni ti fialoví ještě vejdou – Vy že jste si ještě nestačila zařídit kabinet?! Tomu se mi snad ani nechce věřit! Takže nikde žádné obrázky holubů, plyšové kočky ani netopýří girlandy? – zalapá po dechu –
Nu a proč vlastně finština? Máte k tomuto jazyku nějak blízko? Co vás na něm fascinuje? Je dobře, že se mezi vyučovanými předměty objevil tak neobvyklý jazyk. – usměje se –

Skylar Blair Anderson: Eee, ne. – trošku zrudne – To víte, já jsem si s tím chtěla pěkně vyhrát, přizpůsobit si to tam, aby každičký koutek měl svůj dobře promyšlený účel… A dopadlo to tak, že mě pořád nenapadlo nic dostatečně funkčního a osobitého. Tak je kabinet takový prázdný. – nervózně se uchechtne –
A ano, k finštině mám blízko, vystudovala jsem ji totiž na mudlovské univerzitě. Ve Finsku jsem pak několikrát byla, a ačkoli se dnes již věnuji spíše jiným jazykům, právě Finsko – resp. finské metalové kapely – mohou za to, že jsem se o evropský Sever začala zajímat.
Finština je tradičně vnímána jako nesrozumitelný, obtížný jazyk, který je nemožné se naučit. Není to tak úplně pravda. Přesto má finština v porovnání s jinými evropskými jazyky jistá specifika, jež ji dělají atraktivní. A očividně nejen pro mě. – mrkne – Učebna se zaplnila velmi, velmi rychle. Nad očekávání!

Denní věštec: Já jsem to tedy čekala! A také si to moc přála. – uculí se – 
Liší se v něčem výuka finštiny tak, jak jste ji zažila vy sama, s výukou ve vašem podání u nás na hradě?

Skylar Blair Anderson: – zrudne ještě víc – Při koncipování svého předmětu jsem samozřejmě hodně vycházela z toho, co sama znám a co jsem zažila. Takže v mnohém se podobá tomu, jak jsem se finsky učila já sama. Existují však dva velmi podstatné rozdíly – ten první je, že hradní výuka není plně schopna nahradit skutečnou mudlovskou lekci. Chybí přímý kontakt s vyučujícím, což je u výuky jazyka velmi důležité. Druhým rozdílem jsou pak hodiny zaměřené na kulturu, kterými jsem se rozhodla výuku trochu ozvláštnit. U mudlů jsme samozřejmě nic takového neměli a historii či literaturu jsme probírali na samostatných přednáškách, nikoli v rámci hodin. Říkala jsem si ale, že bych chtěla svůj předmět zpřístupnit i těm, kteří o Finsku zatím nic nevědí, a prostřednictvím těchto nejazykových hodin je pro tuto zemi trochu nadchnout.

Denní věštec: Myslím, že zaměření se na finskou kulturu bylo rozhodně tah na branku. Takové vyučování musí snad bavit i studenty, kteří jinak jazykům příliš neholdují.
Je něco, co vás v roli profesorky na našem hradě překvapilo? Něco, co jste nečekala?

Skylar Blair Anderson: – spokojeně do sebe hází zmrzlinu po lžících a nenápadně vyhlíží obsluhu pro druhou rundu – Nejvíce mě překvapila kreativita, originalita a kreslířské umění některých studentů, s nimiž jsem dosud neměla tu čest a netušila jsem, jaké schopnosti v nich dřímají. Jako profesorka se pořád učím – zrovna teď mě nemile překvapilo zjištění, že nemohu za jeden termín pro jednu třídu navrhnout do archivu více než dvě vypracování, což jsem pochopitelně zjistila až ve chvíli, kdy jsem zkoušela navrhnout to třetí. To se mi zrovna sešly tři krásné Nokie.

Denní věštec: – zírá na profesorku ládující se zmrzlinou – Inu, Sever se nezapře… – zamumlá si pro sebe a nahlas pokračuje –
Musí být nádhera dostávat všechny ty krásné obrázky. Úplně se vidím, jak bych vypisovala kreslicí soutěže a pak bych si obrázky zdobila pokoj. – zasní se – 
Kdybyste měla možnost vést výměnný pobyt mezi kouzelnickými školami, kam byste naše studenty poslala a proč?

Skylar Blair Anderson: – polkne pořádný kus zmrzliny – No, soutěž jsem tedy ještě nevypsala žádnou. – trochu nejistě se ošije a pak se zamyslí –
A víte, že ta otázka na výměnné pobyty je moc zajímavá? Kdybych měla na starosti nějaký výměnný program, nejspíš bych se pokusila navázat spolupráci se všemi většími školami. Studenti by si tak mohli vybrat, kam se chtějí vydat – ať už je jejich motivací tamní kuchyně, jazyk, nebo třeba praktikovaný druh magie. Mě osobně by totiž lákalo podívat se do Kruvalu kdesi na Severu nebo navštívit od nás tak odlišnou školu Mahótokoro v Japonsku. Ale ne každý má tyto preference a myslím, že ať už preferujete jakékoli zákoutí zeměkoule, cestování, poznávání nových kultur a rozšiřování si obzorů je moc a moc důležité. Ať už cestujete jen prostřednictvím životních příběhů jiných lidí, či se sama vydáte do divokých končin planety.

Denní věštec: – vytrhne se z myšlenek, ve kterých je ona sama návštěvnicí kouzelnické školy kdesi v tropech – Dle svých preferencí zní moc fajn. Někde na pláži by se mi moc líbilo.
Jak vlastně po dlouhém dni nejraději odpočíváte? – objedná si u pana Fortescuea kokosový pohár –

Skylar Blair Anderson: – objedná si pro změnu horké maliny, aby do sebe dostala i nějaké to ovoce – Uff… Celkově hradní pobyt je pro mě momentálně takový odpočinek. Mám toho docela dost u mudlů, takže si vždycky užiju únik od mudlovské reality. Baví mě hodnocení úkolů, plnění soutěží či poflakování se po hřišti. Jinak mě velmi uklidňuje povídání si s kamarády u sklenice něčeho dobrého, tulení mých koček nebo poslech hudby.

Denní věštec: Mazlení se s kočkami je nejlepší relax vůbec, naprosto souhlasím. – směje se –
Do nebelvírské historie jste se nesmazatelně zapsala jako velmi schopná a oblíbená primuska a také jako talentovaná chytačka. Jak vás tyto role připravily na kariéru profesorky?

Skylar Blair Anderson: Zrovna vy mi něco říkejte o schopné a oblíbené primusce, slečno. – zasměje se a dlouze se zamyslí – 
Ať přemýšlím, jak přemýšlím, asi nenalézám moc spojitostí mezi chytačem a profesorováním. Chytač vyžaduje hbitost, dobrý zrak a trpělivost, což já naštěstí ve fialovém hábitu moc nepotřebuji. Studenti se mi do učebny nahrnuli sami, nikoho jsem nemusela nahánět a trpělivost zatím taky nikdo nepokoušel. – pokrčí rameny – Ale jako chytač umím skvěle počítat do dvanácti, takže si dokážu velmi rychle spočítat, kolik studentů mám celkem na seminářích i v učebně!
A co se primusky týče, tahle role mě asi připravila na to, že někdy je nápadů i času hodně, někdy je jednoho dostatek, ale druhé chybí a někdy je to celé tak nějak na houby a nemáte mentální ani časovou kapacitu na nic. A že je to normální.

Denní věštec: Počítání studentů je ale úžasně praktická věc! Můžete jít v klidu s třídou na procházku a spočítat si, jestli jste zpátky dorazili ve stejném počtu! – směje se a zastrčí si za ucho paraplíčko z poháru –
Ještě zůstanu chvilku u famfrpálu. Máte nějakou oblíbenou vzpomínku, která se týká vaší působnosti v týmu?

Skylar Blair Anderson: – na dlouhou chvíli se zamyslí – Jedna oblíbená vzpomínka se opravdu vypíchnout nedá. Speciální pro mě jistě byla první chycená zlatonka, vlastně každý zápas ukončený naším polapením zlaté pro mě byl tak nějak magický. Potom je tu hattrick, kdy náš tým vyhrál famfrpálovou trofej třikrát v řadě.
Spíš než na jeden konkrétní okamžik budu ale navždy vzpomínat na atmosféru, která při tréninku i zápasech v týmu panovala. Hovořit tu o soudržnosti, zábavě i podpoře mezi hráči by působilo jen jako otřepaná fráze, tak jen řeknu, že mi členství v kolejním mužstvu moc chybí. Kdykoli Nebelvír trénuje, pořád mě to na hřiště táhne a chvíli mi trvá, než si uvědomím, že se ke svým kamarádům, k patrončeti i prapatrončatům a dalším skvělým lidem už přidat nemohu.
Nejsilnější vzpomínkou pak zůstává můj úplně poslední zápas a následný odchod do profiligy, který pro mě znamenal konec famfrpálu tak, jak jsem ho znala a měla ráda. Ale to je život, všichni stárneme a já věřím, že se s některými svými bývalými spoluhráči setkám znovu v profilize!

Denní věštec: Naprosto s vámi souhlasím. A v profiligu budu doufat společně s vámi!
Když se ohlédnete za vašimi roky v Nebelvíru, jaké hodnoty nebo dovednosti, které jste si odtamtud odnesla, vám dnes pomáhají ve vašem životě?

Skylar Blair Anderson: Hodnoty a dovednosti? Určitě mě ty roky naučily pokoře a trpělivosti, respektu k jiným. Hned vzápětí však dodám, že to nebylo specificky kvůli Nebelvíru. – usměje se – Tyhle dovednosti si podle mého musí osvojit každý, kdo chce nějakým způsobem vycházet s lidmi. Střety názorů mohou být nepříjemné a zvláště v užším vedení může nastat menší ponorka – a nebudu lhát, že mi nikdy nervy neujely. Je důležité si to ale nějak srovnat a jít dál. Roky v Nebelvíru tak byly velice příjemné a spíš si myslím, že mi toho hodně daly. Přátelství, inspirace, motivace, a hlavně plno zajímavých zkušeností.

Denní věštec: Děkuju za krásnou a upřímnou odpověď. – usměje se a na otázku pana Fortescuea odpoví, že má vše –
Je o vás známo, že jste velkou milovnicí zvířat, kterým ještě navíc aktivně pomáháte. Existují nějaké konkrétní projekty, které byste ráda zmínila?

Skylar Blair Anderson: Kdo to na mě práskl?! – zděsí se – Každopádně ráda pomůžu, pokud na to mám prostředky. Tady na hradě si většinou volím brigády obnášející péči o mazlíčky, u mudlů pak všemožnou havěť podporuji finančně. To víte, naše kočky se moc rozmazlovat nenechají, nad pamlsky a luxusními konzervami ohrnují nos, nové škrabadlo je netankuje… – pokrčí rameny – Dvakrát do roka tedy netrpělivě vyhlížím Kočičí přání, jehož prostřednictvím kupuji dárky konkrétním kočkám. Z několika virtuálních adopcí zmíním například ukrajinskou stránku Happy Paws, tam mám několik adoptivních svěřenců z válečných oblastí. Fandím také organizaci Soi Dog, která se snaží zlepšit podmínky toulavých koček i psů v Asii. – uculí se –
Ale abych se tu jen neplácala po rameni, úplně nezištně to nedělám. Některé projekty vám totiž jako poděkování posílají fotky těch, které jste podpořili. – rozzáří se jí očka – Kromě dobrého pocitu se tak těším například i na fotografie koček s jejich vánočními dárečky, které mi budou zpříjemňovat dny minimálně do konce ledna.

Denní věštec: Já vůbec nevím, kdo to na vás prásknul! Nevím, kdo to byl! – lomí rukama a snaží se vypadat překvapeně a že by ji to také zajímalo – Fotky koček s dárky… Ano, madam Sky, děláte to nezištně. A to je boží! – dojatě se usměje –
Uvažovala jste někdy nad tím, že byste založila vlastní projekt na ochranu zvířat?

Skylar Blair Anderson: – povzdechne si a na chvíli zazírá do zbytku své zmrzliny, která naštěstí netaje – Ne, nemyslím si, že jsem na to dost organizovaná. Na podobné projekty je dle mého potřeba spoustu času, energie, pevné vůle, sebezapření a mnoha dalších věcí, kterých se mi momentálně nedostává. Budu pomáhat po troškách tak, jak zrovna dokážu, ale jen na projektech, které vymyslí jiní.

Denní věštec: Ještě že na světě takové dobré duše jako vy jsou. 
– obrací stránky svých poznámek sem a tam – A tím jsme se dostaly na konec našeho rozhovoru. Už bych se chtěla jen zeptat, jaké rady byste dala současným studentům, kteří by chtěli jít ve vašich stopách. – usměje se, s brkem připraveným k zapsání poslední odpovědi –

Skylar Blair Anderson: – zašklebí se – V mých stopách bych raději nechodila. Jsem notoricky známá tím, že nekoukám, kam šlapu, a pořád do něčeho vrážím či zakopávám. – zasměje se – Kdybych měla počítat, kolikrát jsem zakopla o výmol na famfrpálovém hřišti nebo uvolněnou dlaždičku v umývárně, nevystačí mi ani prsty celého Nebelvíru. Nechá-li někdo mírně pootevřené dveře nebo si na chvíli něco odloží, můžete si být jistá, že se o to kopnu malíčkem nebo narazím nějakou částí těla. Mudla se mi neustále směje.
– na chvíli zvážní – Já nevím, asi nejsem moc dobrý člověk na dávání rad. Tak snad jen, ať k sobě všichni přistupujeme s respektem a empatií, ale ať přitom nezapomínáme být sami sebou. To většinou fungovalo mně.

Denní věštec: Mockrát děkuju za milá a poučná slova na závěr. Děkuju také za to, že jste s rozhovorem souhlasila a našla si na něj čas. Kéž se Vám ve všem daří a jste šťastná, madam Sky.

Skylar Blair Anderson: Není zač. – usměje se –

Pro Denní věštec
Princess Star