Máte slovo: Felicitas Frobisherová

Sadomasochistické období Denního věštce je za námi a noviny prochází  opět obdobím klidu – tedy než začnou zápasy. A tak konečně můžeme s klidnou duší vydat zase pár rozhovorů s jedinečnými členy naší redakce. Dneska se podíváme do historie, neboť jsem měla možnost posedět s osobou, o které se jako o pamětníkovi mluvilo už v roce 2010. A možná i dřív.

Denní věštec: Milá slečno Felisko, přeji vám krásný večer. Začneme hezky zlehka. – usměje se – Jak se při začátku nového roku máte?

Felicitas Frobisherová: Dobrý večer. – usměje se – Mám se dobře. Daří se mi plnit svoje předsevzetí odpočívat, takže jsem pro tento termín vynechala semináře, zato předmětů mám dvakrát tolik než loni. – směje se –

Denní věštec: A tomu říkáte odpočinek? – zubí se –

Felicitas Frobisherová: Jistě, letos nebudu dělat žádné zkoušky. – horlivě přikyvuje –

Denní věštec: No jo vlastně! Velká gratulace k vašemu novému osvědčení KOZA! – praští se do čela – Hupsneme rovnou do novinářské sekce otázek, neboť vy jste novinářka s docela velkým N – působiště máte už nějaký ten pátek v Trimelovi, krapet kratší dobu v Denním věštci. Nedávno se zrovna konalo Udílení novinářských cen, jak vnímáte tuto soutěž, jak se vám líbilo a co říkáte na výsledky?

Felicitas Frobisherová: Děkuji, děkuji, pak vám někdy ukážu kouzlo, chcete? – mrká – Novinářka s velkým N, jo? – usměje se – Tak děkuji!
Nedávné Udílení se mi moc líbilo, naše jedenáctiletá já byla zajímavým zpestřením. I když někdy uměla být pěkně otravná. Co se týče výsledků, jsem moc ráda, že se změnilo hlasování, letos mi to přišlo odpovídající tomu, jak hradní novinařina vypadá. A to i když jsem já nic nevyhrála a Trimeles byl „až“ druhý. – mírně se zamračí – Každopádně všem oceněným moc gratuluju.

Denní věštec: – usměje se – Tak to jsme rádi. A co vlastně nejraději čtěte? Nemyslím jako periodikum, ale spíš druh článků? Popřípadě třeba i druh knih, pokud k nim máte blízko? – zapíše si odpověď –

Felicitas Frobisherová: Já čtu skoro všechno, co má písmenka. – směje se – Nejradši mám takové ty humorné články, třeba co jsme teď vydali v Trimelovi s tipy na Valentýna a letákovou kampaň a pak články popisující události, u kterých jsem byla. Když mám špatnou náladu, čtu si článek o almaře a i po několikátém čtení u toho brečím smíchy. – směje se –
A knížky taky všechny. Hodně detektivky a romantické příběhy, někdy fantasy, někdy historické romány… Mívala jsem hodně ráda i literaturu faktu nebo populárně naučnou, ale teď už vyhledávám spíš něco oddychového.

Denní věštec: – směje se – Tak ten almarový pobaví i mě jakožto autorku. Pamatuju si, jak jsem to sepisovala a přes slzy neviděla na písmenka. Vy jste na hradě každopádně už nějaký ten pátek – zajímala se i malá Feliska o novinařinu? Nebo to přišlo až se stářím? A co vám novinařina přináší? – zvídavě mrkne –

Felicitas Frobisherová: Já jsem pořád mladá! Už nějaký ten pátek. – směje se – Malá Feliska se o nic moc nezajímala a nejradši si povídala ve Velké síni, ale pak se hrad nějak začal zajímat o ni. – vzpomíná – Jasně, že jsem četla články a tak, ale nenapadlo mě, že bych taky něco psala… Trimeles tehdy bohužel moc nefungoval, i když měl krásný vzhled na stránkách ukaplicky. Takže o novinařinu se nejvíc zajímám teď, ale nařčení ze stáří odmítám!
Co mi novinařina přináší? Určitě uspokojení, když mi vyjde článek, a ještě větší, když se líbí, zábavu, když vymýšlíme další akce v Trimelovi, protože tam je to prostě velmi živelné, skoro jako almara. – směje se – Rozhodně i poznávání dalších lidí, se kterými bych se třeba nikdy nepoznala, to hlavně skrz redakci ve Věštci. – vzpomíná na nedávný noční teambuilding – A peníze!

Denní věštec: Odvolávám, co jsem řekla! – zhrozí se –

Felicitas Frobisherová: Co konkrétně? – diví se –

Denní věštec: To stáří přece! – zasměje se – Ale přijde mi, že jste teď moc pěkné shrnula přednosti novinařiny. O vás je známo, že jste taková sběratelka postů, co šéfredaktor? Troufla byste si? – zasměje se – Nebo by to byl už moc velký šálek kávy?

Felicitas Frobisherová: Jako šéfredaktor Trimela? Po Olivce? To by byl hodně těžký úkol! Ale je to poslední post, co mi chybí. no. – culí se – Když nepočítám zástupce kapitána. Ale já doufám, že tam pěkně zůstane Olivka, protože to dělá skvěle.

Denní věštec: – směje se – A z těch postů, co už jste vyzkoušela, který vám nejvíc sedl jako na míru? A který naopak nejméně?

Felicitas Frobisherová: Až takhle mám zavzpomínat, jo? Já myslím, že se moc nedají srovnávat moje minulé posty a ten současný. Když jsem byla primuska, nebylo na hradě zdaleka tolik možností jako teď, žádní kagíci, mám takový dojem, že si pamatuju i vznik kolejních kumbálů, takže třeba famfrpálovou výbavu mělo u sebe pár lidí a pak se to různě přeposílalo a všichni jsme tak nějak dělali všechno, protože nás bylo málo. Takže jsem měla na starosti částečně i Trimela, i famfrpál, i pokladnu, prostě co bylo potřeba. Dneska je to podle mě mnohem víc rozdělené, že jeden člověk toho nemá na sobě tolik. Takže tím chci říct, že mě to asi víc baví teď. Ale možná to bude i tou dlouhou pauzou, co jsem nejdřív od funkcí a pak i od hradu měla.

Denní věštec: Co byste pro naše čtenáře neudělala – a když už jsme mimochodem v tom vzpomínání… – musí se smát – Jsem ráda, že to takto popisujete. Až si bude nějaké péčko stěžovat, že toho má moc, odkážu ho na vás! – řehní se – Hrozně ráda pokládám otázku, co se změnilo v novinařině, na redaktorech, periodikách v průběhu let? Co berete jako největší posun a je nějaká oblast, kde třeba ta novinařina v minulosti byla lepší? Lze to nějak porovnat, alespoň trošku?

Felicitas Frobisherová: Myslím, že je profesionálnější. Já si pamatuju, když ještě běžel Trimeles prozatímně na blogu, to je ale pravěk, tak prostě kdo měl přístup, ten si vydal článek, nějaké korektury nebo schvalování, to moc nefungovalo. Budu se opakovat, ale nebyli lidi. – směje se – Ale hlavně, asi nás to tehdy ani nenapadlo. Nevím, jak to fungovalo jinde, ale v Mrzimoru to bylo všechno dost na koleně. – směje se –
Moc se líbí i všemožné akce, které časopisy pořádají, i když někdy jich je trochu moc.
A jak se ptáte na ten posun, tak zrovna na těch akcích je to hodně vidět, a nemusíme porovnávat ani s dalekou minulostí, jak je ten posun velký. Když jsem naposledy vylezla z mrazáku, běžela zrovna v Trimelovi Vesmírná odysea, kterou jsem tedy vnímala jen okrajově, ale když to srovnám s loňským Tenkrát na Západě, tak ten posun prostě vidím. V technickém zpracování, v nápadu, ve všem. A tak je to u všech periodik. Každá další akce přinese něco nového, je propracovanější a náročnější. Neumím si vůbec představit, kam to povede. – směje se –

Denní věštec: – přikyvuje – To je pravda. Za mého mládí byl vrchol nováčkovský turnaj úplně v té nejběžnější možné podobě. Teď už pryč od novinařiny. Jak se vám daří v koleji? KOZA za vámi. Co další mezníky? Máte nějaké, nebo prostě si chcete jen užívat každého momentu a spokojeně si s důchodem odpočívat?

Felicitas Frobisherová: Daří se mi snad dobře, akorát se nám v koleji pořád povalují nějaké hlávky zelí a kozí bobky. Asi si to tam někdo plete s chlívkem. No ale jen začne sezona, tak já už jezevce proženu, zatím je jenom naháním na IT. – směje se –
Mezníky, no, do profiligy mi chybí asi 1 500 zkušeností, takže uvidíme, kdy to přijde, to je tak asi nejbližší mezník.
Ale jinak, jak říkáte, užívám si každého momentu a fascinovaně zírám na to, k čemu všemu jsme schopni se vybičovat.

Denní věštec: No vidíte, když o tom mluvíte. Co ta prďolata? Poslouchají na tom hřišti, nezlobí? Jak to s nimi zvládáte? Jako po másle? – vyzvídá – Já jak už nemohu na kolejní tréninky, nic nevím.

Felicitas Frobisherová: Zlobí, furt říkají něco o tom, že jsem stará skleróza! Ale naštěstí mám tlačítko na sundání z koštěte. A teď i kozokouzlo. Disciplína musí bejt! Ale jinak jsou hodní, chodí na tréninky i na zápasy a poctivě trénují.

Denní věštec: Je to tak, to já znám! To mi nemusíte říkat! – horlivě přikyvuje – Vy jste vlastně byla zmražená, proč jste se rozhodla vrátit zpět?

Felicitas Frobisherová: Já jsem se vždycky vracela na léto, protože jak víme, když jste moc dlouho v mrazáku, pan ředitel, vládce náš, slunce naše jasné, vás smaže a to jsem nechtěla. No a naposled, když jsem vylezla, tak mě odchytla Olivka, vtáhla mě do dění v koleji, ukázala mi kolejní Discord, prozradila mi, kdo je Mandelína a tak. Další důvod byl, že jsem chtěla víc propagovat Letní výjezdní seminář, protože nám trochu klesala účast pod úroveň, na které má smysl dělat nějaký program. Tak jsem chtěla být na hradě zase trochu známější a třeba nalákat nové účastníky. A v neposlední řadě jsem zrovna kvůli dění u mudlů potřebovala podpůrnou síť, a jak moc pěkně řekl pan ředitel na zařazovací slavnosti, v Bradavicích nejste nikdy sami.

Denní věštec: Zkrátka všechny zvete na Letní výjezdní seminář! – shrne to – Né, chápu. To všechno dává opravdu smysl. Tak snad tu s námi budete spokojená i nadále. Kdybyste měla něco vzkázat svému nastupujícímu já a svému hradnímu já za pět let, co byste jim řekla? – odškrtává si otázky –

Felicitas Frobisherová: Rozhodně! Jak říká madam Ansí, Letňák je super! Co bych vzkázala svým já? Tomu mladšímu bych asi vzkázala, že jednou bude taky takový dinosaurus jako ti, co jsou teď na hradě taaaak moc dlouho, celé dva roky. – směje se – A tomu za pět let? To je jasné, pokud to bude hradní já, tedy že bude stále na hradě, tak by to muselo být jedině: „Jako furt?“ – směje se – V sofistikovanější verzi pak: „I po takové době?“ A moje hradní já za pět let by odpovědělo: „Navždycky.“

Denní věštec: Tímto by se úplně krásně zakončil celý rozhovor, ale k vaší smůle tu mám poslední tři rychlootázky k zamyšlení. – usměje se – Jaký je váš oblíbený film a proč?

Felicitas Frobisherová: To je těžká otázka! – protestuje – Saturnin. Protože mám ráda ten humor a tu atmosféru.

Denní věštec: – přikývne – Kdyby vám teď oznámili, že se musíte někam vystěhovat za země, kam byste jela a proč?

Felicitas Frobisherová: Do Dánska, protože tam všechno vypadá jako z lega a nemají tam kopce.

Denní věštec: – vykulí oči – A nejtěžší na závěr. Čeho si myslíte, že si na vás lidé nejvíce váží, slečno Felisko?

Felicitas Frobisherová: Vy mi dáváte! – hluboce se zamyslí – Já doufám, že je to smysl pro humor.

Denní věštec: – usměje se – Tímto jsme u konce rozhovoru, chtěla byste něco vzkázat čtenářům?

Felicitas Frobisherová: Ať čtou hradní periodika! Ono to sice někdy vypadá, že se tím vydáváním bavíme hlavně my v redakcích, ale my to děláme pro čtenáře. Tedy většinou.

Denní věštec: Většinou to tak opravdu je! – usměje se a podá slečně ruku – Moc vám děkuji za váš čas, bylo mi ctí!

Pro Denní věštec
Amanda Wright