8:00 Studenti jsou děsný. Kdo jim dovolil za mnou lízt a na něco se ptát? Ale ono vedení je ještě horší. Copak toho chci tak moc? Moje zvířátka prostě občas potřebujou i to lidský masíčko – a dvouprocentních ztrát by si ve škole nikdo ani nevšim. Dvě procenta! To dělá přesně… No, to je jedno.
To bude zase dneska den… Pořádám další procházku po lese. A ani jednoho malýho, drzýho, čerstvýho, křupavoučkýho, slaďoučkýho, šťavnaťoučkýho…. Ehm studenta nemůžu nechat zabloudit! Nuda…
Kde je můj pracovní hábit?! Už vím, dal jsem si vyčistit ty skvrny od krve. Je u skřítků v kuchyni.
8:35 Tak, hezky natáhnout hábit…Ehm, nějak se tím praním srazil v pase. No, nevadí. Tam stejně přijde kudla. Takže, vlasy přilepit k hlavě, nejsem žádnej Potter, hada na rameno a jdeme! Nad mužným lovem nakonec zvítězila snídaně ve Velké síni, ale i tak se určitě dobře najím.
9:30 Není nad pořádnou snídani. Moje zakrslá mantichora to říkala taky, když jsem ji tajně krmil ve sklepení. Není nad přátelské vztahy s ředitelem Zmijozelu… Tak copak tu máme. Áha, seznam dnešních šťastlivců..! Tak se podívejme, kdo se nám to dnes bude plést pod nohy.
Lisa Abottová (ach nee, to budou zase poznámky… No, aspoň budu mít komu dát trest)
Ota Galad Felkerion (elf, skvělé, aspoň bude vědět, jak se po lese chodí..A ten jejich lembas je vážně lahůdka, zabavím mu svačinu )
Nefrit Jantar Opálová ( ta musí být taky všude, ona a ty její řapky)
Sandrik Vrizas ( ajaj, ten mě bude hlídat, to bych si o těch zvířatech měl něco zjistit)
Majdule Hafila ( ty se budou zase s Abottovou chichotat a všechno vyplaší)
No, to to zase dopadne. Už aby byl večer…
22:00 Ne, já to nedokážu. Nemůžu spát, musim se někomu svěřit. To prostě nejde. A protože se mě všichni bojí, zvlášť takhle v noci, zbýváš mi jen ty… Dnešní prohlídka byla fakt noční můra.
Všechno to začalo tím, že Galad neměl ke svačině lembas, ale nějaký podivný karbanátky, který vypadaly jako z hlíny – ty jsem si radši zabavit nedovolil. Jenže protože jsem na ten lembas měl vážně ohromnou chuť, rozhodli jsme se navštívit jednu takovou málo početnou a přátelskou skupinku temných elfů hluboko v lese. Operace „Poznáváme elfskou kulturu“, jak jsem ji nazval při zápisu do třídní knihy, mohla začít.
Putovali jsme několik hodin, ovšem šnečím tempem, protože jsem se musel zastavovat u kdejaký kytičky a všech možnejch potvor, abych jim o nich něco řekl. Sandrik vypadal spokojeně. Zatím.
Když jsme dorazili k táboru, uvítali nás přívětivě – aby taky ne, když tak trošku spolupracujem na černém trhu…
Vysvětlil jsem jim situaci, obdržel další zásilku dobrého kouřového listí a nechal studenty a profesora kochat se tou zvláštní civilizací, zatímco já a můj nejlepší přítel jsme se strategicky ztratili do skladu lembasů.
Jenže Galad to zdupal.
Chtěl všem přítomným předvýst, jak umí mluvit elfsky, ale nějak se mu to nepodařilo. Nevím sice přesně, co říkal, ale rozhodně se jim to nelíbilo. Když jsem se vrátil, řvali fakt děsivě a stačilo prohodit několik slov a můj dosavadní přítel mě začal mlátit koštětem po hlavě. „Tak, mládeži, je čas na strategický ústup! Ehm, promiňte, pane Vrizas. Ještě jsme si neprohlédli místní mutovanou formu skvorejšů!“
Běželi jsme, dělal jsem, že na skvorejší farmu. Pana Vrizase, který celý incident prošvihl kvůli poučné procházce po tamním sídlišti, jsem přesvědčil o tom, že běžíme proto, aby nám ji nezavřeli. Fakt hodně naštvaní elfové za námi se nás jen snaží předběhnout a získat tak první skupinovou slevu. Sandrik to naštěstí pochopil, protože má samozřejmě na srdci jen blaho naší školy atakdále, a tak běžel úplně nejrychleji.
Celou tu dobu jsem potichu doufal, že si budu moct ještě užít svého úžasného života průvodce a že nebudu patřit k těm dvěma procentům, který padnou lesní zvěři, jak jsem původně sám navrhoval. Nemůžu říct, že jsem se stával mírumilovnějším, ale rozhodně to už můj velkej smysl pro humor nezvládal. To nezvládal humor nikoho jinýho než těch čmoudlejch potvor. Řekl jsem si, že jestli se vrátim do hradu, udělám si nástavbu na něco pohodovýho… Třeba na kosmetičku.
Párkrát sem se zarazil a váhal se správnou cestou, ale hřála mě myšlenka na to, že Aragoga nejspíš nepotkáme. Ehm, minulej týden jsme se pohádali a já mu tak nějak poslal pár obálek s insekticidy, nebo jak se to jmenuje…
Naštěstí jsem už po chvíli rozlišil známej terén. Home Sweet Home. Opatrně jsem se otočil, abych zkontroloval, kolik účastníků zůstalo v lese. Naštěstí ani jeden – první dobrá zpráva tohodle dne. Ale vypadali dost utahaně a mně bylo jasný, že na prémie můžu zapomenout nejméně po dobu tří životů.
A stejně mi to bylo jedno. Prostě adrenalin =D
