Stále vzpomínáme na první rozbité piñaty a následnou oslavu plnou smíchu, tance a dobrého jídla i pití. Zábava se protáhla do pozdních hodin večerních, dokud ji zničehonic nevystřídal nečekaný zvrat, který vás poslal na dobrodružnou výpravu. Máte dost odvahy na to v ní pokračovat a dojít až do konce?
Vyběhli jste s parťákem z tepla budovy, ve které jste ještě před malou chvílí tančili, popíjeli a užívali si oslav. Nyní se ocitáš venku, začínáš pociťovat chlad, vítr ti žene vlasy do očí a je tak silný, že i když se ti podaří si vlasy na chvíli dát pryč z obličeje, moc dobře přes přivřené oči nevidíš. Také je tma. Lampiony a světlo z budovy, v níž pomalu utichají poslední známky oslav, jsou daleko za tebou. Běžíš do noci, oči upřené na místo, kde jste ještě před pár okamžiky viděli poletovat kousek roztržené fotografie.
Víš, že je nesmírně důležité přinést chybějící kousek i další části fotografie zpět a dát je dohromady. Hlavou ti běží slova Dámy: „Kdyby nebylo vzpomínek a fotky, ani po svíčkách nedorazí naši mrtví na tyto oslavy. Volání by nebylo tak silné. A pak? Pak by zanikl i jejich poslední kousek duše, který v tomto světě je.“ S jasným cílem se ženeš kupředu, aniž bys věděl nebo vůbec viděl kam. Nevíš, kudy se dát, nevidíš na krok a v tom zmatku tě až po hodné chvíli napadne použít hůlku. Respektive to napadne tvého parťáka, ty jsi až moc rozrušený ze ztráty kousku fotografie kolejních duchů. Co když ji nenajdeš a oni pak nikdy nenajdou cestu zpět?
Rozsvícenou hůlkou kroužíš před sebou a rozhlížíš se. Jasně, že nevíš, kde jsi, nikdy předtím jsi zde nebyl. A kdyby přece jen ano, pravděpodobně by ti to nedošlo, nacházíš se totiž na mýtině, která vypadá jako každá jiná. Není nijak zvláštní, ale ty se přesto nemůžeš zbavit pocitu, že na ní něco zvláštního je. Otřepeš se, snažíš se tím ze sebe setřást ten pocit a rozhlížíš se dál. Díky světlu z hůlky vidíš až na stromy lemující vchod do lesa. Tam vedou tvé kroky, chceš být totiž co nejdřív pryč z mýtiny a průzkum lesa si odůvodníš tak, že by se kus fotografie mohl zachytit ve stromech. Určitě tam bude!
…nebyl. Pročesal jsi celý les, každý jediný strom, na který jsi dohlédl, každé křoví, které ti stálo v cestě a potrhalo kalhoty, když ses jím prodíral a zkoumal jeho každičkou větvičku, nedrží-li náhodou onen chybějící kousek fotografie. Zklamaný a vyčerpaný, také prochladlý a s poškrábanýma rukama od ostružiní, se vracíš zpět na mýtinu. A vrací se i ten nepříjemný pocit, od kterého jsi předtím utekl do lesa. Tohle nebude ledajaká mýtina, pomyslíš si, zatneš zuby a navzdory nepříjemnému pocitu, který ti svírá hrdlo, se vydáváš prozkoumat i mýtinu a její okolí.
Celou dobu se držíš v blízkosti svého parťáka. Společně s hůlkami namířenými k zemi pečlivě zkoumáte každý centimetr travnaté země, zda se náhodou mezi vlhkými trsy trávy v měsíčním světle nerozsvítí kousek fotografie. Hledání nebere konce a začíná se dostavovat zoufalství a pocit beznaděje. S hlavou zabořenou v rukách sedíš na studeném a pravděpodobně vlhkém kameni, který ti potrhané kalhoty navíc promáčí. To ti je ale jedno – jediné, co tě zajímá, je to, kam vítr odnesl kousek té fotografie. Už už se ti zavírají oči, když tu ucítíš, jak se něco dotkne tvé nohy. Pohneš s ní a vykopneš ji do vzduchu, aby ses zbavil čehokoli, co po tobě leze. Z kamene tě to ale nezvedne. Je to letmý dotek něčeho velice chladného, výrazně chladnějšího než vítr, který tě stále šlehá do tváří a cuchá ti vlasy.
¿Qué fue? Odskočíš od kamene a přemýšlíš, co to bylo. Co se tě právě dotklo? Tvůj parťák to být nemohl, vidíš ho značný kus od sebe, jak zrovna zápasí s dalším křovím, ve kterém hledá fotografii. Nestihneš zpracovat tento traumatický zážitek a už se opakuje. Tentokrát cítíš chlad v zádech a překvapivě nemizí. Vítr to není, ten fouká na druhou stranu, do tvé tváře. Tenhle chlad ve tvých zádech se větru podobá, žene tě totiž kupředu. Mimoděk opravdu uděláš pár kroků vpřed a neustále se ohlížíš za sebe a snažíš se přijít na to, co tě tak pohání jít dál a proč je ti najednou taková zima.
Kroky tě zavedou až k tvému parťákovi, kterému se už už chceš svěřit, když tu najednou chlad rázem pomine a přestěhuje se do tvé pravé ruky. „Nezdá se ti, že mám nějakou studenou ruku?“ zeptáš se svého parťáka a podáš mu svou pravačku. Kouká na tebe jako na blázna, ale tvoji teorii nepotvrdí. Schováš si ruku do kapsy, ale nepomůže to. Je stále ledově studená. Mácháš s ní kolem sebe, abys do konečků prstů dostal krev, a poskočíš o pár kroků doprava. V ruce najednou ucítíš letmý hřejivý pocit. Posuneš se tedy ještě více vpravo a situace se opakuje. Pokračuješ doprava, druhou rukou si držíš svoji ledově studenou ruku s hůlkou, ve které čas od času zapulzuje onen příjemný hřejivý pocit. Najednou se rozleje po celé tvé paži. Přendáš si hůlku do druhé ruky a rozevřeš dlaň, aby sis protáhl prsty. Jakmile ji zase sevřeš, tvoje prsty se nedotýkají dlaně, ale kusu papíru. Dlaň opět rozevřeš a nevěříš svým očím. Právě se díváš na chybějící kousek fotografie.
„Tys to dokázal! Máme ji!“ raduje se tvůj parťák, který za tebou právě dorazil a spatřil fotografii. „Jak se ti to povedlo? Kde byla?“ zvědavě se vyptává a ty přemýšlíš, jak mu vysvětlit, že tě k ní dovedl ledově chladný pocit v tvém těle. Byl to opravdu jen pocit, nebo nějaká energie? Něčí energie?
A nyní krásné výtvory z kola minulého!
A něco pro pobavení z dílny prof. Cuthbert z kola současného i minulého.
Pro Denní věštec
Aya Watanabe a organizátores