Kočičí vzpoura aneb jaká tajemství skrývá Paní Norrisová?

Včerejší den se ničím nelišil od ostatních. Ve Velké síni se ještě tu a tam povalovala tříska z přetahování o koště slečny Amandy se zběsilým hafoněm, jídla na stolech aby pohledal a několik studentů hladově trávilo čas nad novými úkoly, aby se vyvarovali psaní na poslední chvíli v termínovou neděli. Kdyby tímto způsobem však den pokračoval, tento článek by neexistoval…

I přes zdánlivý příchod jara za zdmi hradu se počasí v síni opět začalo vzpouzet. Máme za sebou již sněžení, mlhu… a tak nebylo překvapením, když síň zahalila tma, teplota klesla a na zemi se objevilo mokré listí. Zkušení už věděli, že večer stráví ve společnosti očkování proti vzteklině na ošetřovně. Napadané listí dlouho na zemi neleželo, začal se zvedat pořádný vítr, který rozdmýchal nejen nepořádek v síni, ale i pergameny pilných studentů. Inu, za dobrotu na úkolovou žebrotu, a z toho plyne poučení: neplňte úkoly na první chvíli!

Slečna Suzzy cítila, že studentstvo může být divokou zvěří ohroženo, a podnikla pro jeho ochranu preventivní kroky. Dveře Velké síně se zavřely a zaklapnutím uklidnily studenty, kteří se domnívali, že jim nic nehrozí. O to víc všechny vylekal zvuk jejich otevření. Ve dveřích se k překvapení všech objevila drobná silueta. Byť ji mnozí z nás nevidíme rádi, tak nás uklidnilo, že tam stojí ta naše známá Paní Norrisová. Většina přítomných v její přítomnosti pookřála a snažila se ukrást trošku její pozornosti všemožným lákáním na hračky, šantu a mlsky. Paní Norrisové očividně dělala pozornost dobře a náramně si užívala hlazení a drbání za uchem.

Jako divoká voda se ozval dusot tlapek z chodby před Velkou síní. To, co je pro milovníky koček snem, bylo pro ostatní noční můrou. Do síně vtrhlo přímo hejno koček a maguárů z celého hradu. Šelmy začaly řádit jako utržené ze řetězu a síň se za několik chvil proměnila v bojiště. Někteří studenti se snažili z místnosti utéct, někteří se pokoušeli kočky a maguáry nalákat a užít si kočičince! Vzduchem však poletovaly drobné papírky, kterým nikdo nevěnoval přílišnou pozornost  s ohledem na celý ten armagedon. Všímavému oku slečny Suzzy ale neušlo, že se nejedná o ledajaké papírky či útržky pergamenu. Jedná se o kousky knihovny! Chudinka propadla v okamžitý pláč, neboť místo, které je pro ni domovem, je rozcupované na cimprcampr. Všichni jsme se ji snažili utěšit, leč marně. Vše bylo ztraceno.

Paní Norrisová však nenechala svou opatrovatelku ve štychu, seskočila z náručí slečny Suzzy a vzala iniciativu do vlastních tlapek.

Její proslov se mi bohužel přeložit nepovedlo. Vypadá to ale, že všichni přítomní kočičsky mluvící jasné sdělení pochopili.

A tak se všichni vydali na pomoc do knihovny. Naděje na záchranu spisů přece jen existuje. A jak je na tom nyní slečna Suzzy? I to jsme pro vás zjistili!

Denní věštec: Máme tu slečnu Suzzy, knihovnici, která utrpěla kočičí vzpourou nejen materiální újmu, ale především emocionální. Slečno Suzzy, děkuji, že jste si na mě našla čas. Prvně bych se vás ráda zeptala na vztah s Paní Norrisovou. Tu a tam je možné vás potkat ve Velké síni s kočkou po vašem boku. Přitom v mnoha studentech, ale i dospělých vzbuzuje nervozitu a mnozí se jí i trochu bojí. Jak jste si k ní našla cestu? A jak ji vnímá váš Pan Norris?

Suzzy Blackwood: Milá slečno, mně je samozřejmě ctí a potěšením, ač tedy pokud chcete objektivní pohled, dnes vám ho žel nedokážu poskytnout. Na to byl děj příliš emocionálně náročný. – při zmínce o Paní Norrisové pookřeje – No, víte, když jeden tráví s tím druhým tolik času, jako my dvě samy spolu v knihovně, nějak si tu cestu najde. Pamatuji si, jak na mě vztekle prskala a skoro mě nechtěla pustit do kanceláře prvních pár dní, co jsem byla nově ve funkci. Já osobně jsem byla taky předpojatá, a tak jsem na ni syčela nazpátek. Ovšem po určité době nám došlo, že spolu zkrátka musíme nějak vycházet, a tak nastalo období neochotného příměří. Tou dobou jsem byla zahrnuta novými povinnostmi a Paní Norrisová se zase zabývala problematikou myší v knihovně, takže jsme si sebe navzájem vlastně nevšímaly. Pak ovšem nastal okamžik, kdy jsem viděla, jak nějaký nejmenovaný student zahnal koštětem Paní Norrisovou do kouta a ošklivě na ni pokřikoval. To jsem nemohla nechat jen tak. Ač jsme si ještě nerozuměly tak jako nyní, zželelo se mi jí a studenta jsem vyhubovala a vyhnala z knihovny… Od té doby občas Paní Norrisová přišla do kanceláře za mnou a buď přinesla ulovenou myš či si jen tak líně lehla na parapet a pozorovala mě při práci. Já byla vděčná za společnost, protože studenti obvykle navštíví knihovnu tak jednou do roka, a to jen kvůli výzvě, v kanceláři se nezastaví ani pozdravit. Postupně jsme si na sebe zvykaly a Paní Norrisová za mnou chodila čím dál častěji, já zase začala ve velkém nakupovat hračky, pamlsky, kapsičky a tak nějak vše, co jsem potřebovala k vytvoření jejího osobního pelíšku v rohu kanclu.
Čím dál tím víc jsme se sbližovaly, postupně jsme došly až ke krásné přátelské symbióze. Já přesně vím, kdy se ráda sluní, kdy má chuť na nějaký mls a kdy má něco za lubem. Ona zas ví, kdy potřebuji potěšit, kdy uklidnit a kdy nechat na pokoji. Tak nějak si rozumíme, dle jejích mňouků už i dokážu celkem přesně usoudit, co se snaží říct. A ona zas rozumí mně, aspoň myslím. Někdy mám pocit, že ovšem naschvál dělá, že netuší, co se snažím dát najevo. Tohle naše porozumění dosáhlo nové mety, když jsme jednou společně procházely chodbami knihovny a potkaly v jednom ze zastrčených koutů zatoulaného kocoura. Paní Norrisové se hned zalíbil, to bylo na první pohled jasné, a naprosto jsme se v tom shodly, i když tedy já si Pana Norrise zamilovala z jiných důvodů než ona. Pan Norris se tak stal nedílnou součástí našeho života. Baví mě je pozorovat spolu, jak se nahánějí po kanceláři, driblují s hračkami a jak pak také spolu odpočívají. Momentálně jsme však trochu v úzkých, Pan Norris se spolu s ostatními mazlíčky proměnil a ač jej Paní Norrisová drží celkem na uzdě, naše společné soužití to činí složitějším. Doufám proto, že se brzy zjistí, co tuto proměnu způsobilo a jak můžeme vše navrátit do původních kolejí. Milé mňoukání a vrnění Pana Norrise mi chybí, jen to nesmím dát moc najevo před Paní Norrisovou, ještě by ho k tomu pak silou vůle donutila. Je to kočka s vlastní hlavou, ale hlavně s obrovským srdcem, které bije pro knihovnu, pro náš hrad a pořádek v něm a aspoň kouskem bije i pro mě, za což jsem neskutečně vděčná a plně to opětuji.

Denní věštec: To je ale krásný příběh! Pravá kočičí láska. Zmiňovala jste, že Pan Norris zdivočel, vlastně stejně jako všichni mazlíčci. Ovšem vypadá to, že je Paní Norrisová odolná – tušíte proč?

Suzzy Blackwood: Jistá si být žel nemohu, jelikož neznáme příčinu zdivočení, ač tedy ležím v knihách dnem i nocí a snažím se dopátrat nějaké odpovědi. Ale sama celou knihovnu projdu tak leda za sto let… Pokud bych si měla tipnout, řekla bych, že je to pravděpodobně tím, že je Paní Norrisová nějak magicky chráněna. Nejpravděpodobněji asi díky tomu, že se stala takovou strážkyní hradu a především tedy knihovny. Hrad sám, jak víme, je chráněn přemocnými kouzly, jež jej obklopují odedávna a tvoří magickou bariéru mezi ním a vším nechtěným zvenčí. Myslím, že pokud se určitá bytost, věc či osoba stane dostatečně podstatnou součástí hradu, aplikují se tato kouzla i na ně. Vysvětlovalo by to také neskutečnou dlouhověkost Paní Norrisové, vždyť pamatuje i doby před nástupem slavného Harryho Pottera! Jsem přesvědčená, že mi o nich občas také mňouká a přede na dobrou noc. – zavzpomíná – To ovšem lehce odbíhám od tématu… Hypotéz mám samozřejmě více, částečně proto, že jsem z nastalého stavu dosti zoufalá, hlavně tedy po událostech dnešního dne. Co když příště do knihovny vrazí hromada šneků a celou ji zaslizí?! Ty už by asi Paní Norrisová neovlivnila, minimálně ne tolik. Doufám však, že se nejedná pouze o opožděný případ a že se z Paní Norrisové brzy také nestane divá zvěř. Zůstala bych pak v knihovně úplně sama. Abych to tedy nějak shrnula, jistá si nejsem, zač vděčím, že Paní Norrisová nezdivočela, jen doufám, že se to nikdy nestane, a děkuji všemu svatému, že je stále se mnou.

Denní věštec: – souhlasně pokýve hlavou – Je pravda, že podle jistých spisů se Paní Norrisová pohybuje na našem hradě minimálně od roku 1984, což by znamenalo, že jí je minimálně čtyřicet let. Úctyhodný věk! – zasní se – Bohužel události dnešního dne pro vás musely být nesmírně těžké, přece jen knihovnou žijete! Ovšem věřím, že brzy se podaří dát vše do pořádku. Prozraďte nám, prosím, v jakém stavu je nyní knihovna? Můžeme vám nabídnout pomocnou ruku?

Suzzy Blackwood: No, to jste moc hodná, slečno… – zčervená rozpaky – Dnešní den byl opravdu náročný. Když jsem viděla Paní Norrisovou ve Velké síni tulit se i k víceméně pro ni cizím lidem, dostala jsem neblahé tušení, že v knihovně něco není v pořádku. Ovšem když pak přiběhlo nepřeberné množství koček a maguárů a snad každý měl alespoň jeden kousek pergamenu v tlamě či za drápem, myslela jsem, že můj svět skončil. Snažila jsem se myslet na studenty, snažila jsem se je varovat, aby se raději divé zvěři klidili z cesty… Ale sama jako bych ztratila vůli čemukoli se vzpěčovat, má knihovna byla v koncích, moje životní poslání, tedy předávat moudrost skrz psaný text, roztrháno a rozžvýkáno, mé živobytí ztraceno. Dokud nezasáhla Paní Norrisová a nedala můj život zase zpátky do kupy. A ač je to jedna velká kupa útržků, je to víc, než v co jsem mohla doufat. Momentálně jsme tedy s Paní Norrisovou zhruba nakupily a napočítaly asi 86 384 kousíčků různých pergamenů. Většina knih byla alespoň nějak poškozena, úplně rozbitých knih jsem našla několik a naštěstí se všechny daly nahradit jinými výtisky. Ovšem jsou i velmi vzácné knihy, ze kterých toho zbylo pramálo v jednom kuse, ty bude teď nutné složit zpátky kousíček po kousíčku dohromady. Už nyní pracujeme na rozdělení útržků alespoň dle společných jmenovatelů k určitým sekcím knih v knihovně. Práce je to ovšem zdlouhavá a velmi náročná. Rozhodla jsem se tedy požádat o pomoc skrz soutěže, kde budu moci toto dobrodiní alespoň nějak finančně ocenit. Snad bude tedy brzy příležitost podílet se na znovuzvelebení knihovny. Ta momentálně funguje, ač nemohu ručit za kvalitu výtisků, které se čtenářům dostanou do ruky. Doufám však, že brzy bude vše při starém a knihy budou moci vyprávět vedle svých moudrostí i příběh dnešního dne, příběh o rozzuřených šelmách a statečné Paní Norrisové. Příběh o tom, že když se člověk odváží nesoudit knihu podle obalu či spíše kočku dle její reputace, může mu to změnit život.

Denní věštec: Můj ty Merline kolejnatej! To je šílené číslo. Určitě vám všichni rádi napomůžeme dát knihovnu do pořádku – nemusíte se bát, že byste na to byla sama. Moc vám přeji, aby se to stalo co nejdříve, a děkuji vám za rozhovor. Přeji hodně štěstí v návratu do starých kolejí!

Pro Denní věštec
Rebecca Werde