V minulých dílech jste se pravidelně dozvídali, jaké (a jak mocné) artefakty vlastní význační veřejní činitelé našeho kouzelnického světa. Nyní si také povíme něco o jejich vzniku.
Magické artefakty se dělí především podle druhu použití (mag.meče…, mag.svitky… apod. jsou nejčastější očarované předměty – vyžadují také méně „magenergie“ než jiné předměty), podle síly či původu. A na ten se zaměříme my.
První skupinou jsou artefakty zděděné nebo nalezené (tj.ukradené) – ty ovšem vynecháme. Málokdy se totiž poštěstí zdědit v kouzelnické rodině něco jiného než dluhy…
Další skupinu tvoří dary od mocných kouzelných bytostí, které je zpravidla předtím třeba vysekat (někdy i doslova) z nějaké nesnáze. Když si však k tomu přimyslíme všechno to nepohodlí a ústrky s tím spojené, zjistíme, že opravdu není o co stát. Koneckonců – do nějaké té šlamastyky se dovedeme docela dobře dostat i sami.
Do třetí skupiny pak můžeme zahrnout ony artefakty, jež jsme sami zhotovili, neb předmět obyčejný magickou silou nadali. Ovšem magickým artefaktem lze nazvat jen takový předmět, jehož magická energie je trvalého charakteru a na předmět plně vázána. Z toho je patrné, že pořádný artefakt svede vyrobit jen opravdu mocný magič a takový artefakt je potom zkouškou jeho magické způsobilosti. Nezdar se totiž může promítnout i do podoby takzvaného vcucnutí čaroděje do předmětu.
Podrobně si takový případ můžete prostudovat na skarabeovi profesora Nekra. Mág, který se projeví takto neschopným, je nucen poté nadále přebývat v dotyčném předmětu, který se pokoušel očarovat. Nemá přitom více moci nežli nějaký nízký džin a jediný způsob záchrany z tohoto stavu je lstí přimět nového majitele předmětu, aby zaujal jeho místo. Pokud tak nějaký neopatrný hlupák učiní, zavazuje se tím artefaktu na věčnost…
Přeji vám mnoho zdaru při výrobě!