Jidáš Hlavolam a Dors Venabili si pro vás připravili halloweenský speciál. Máte před sebou let na koštěti, logické hádanky i nečekané shledání s hradní ikonou.
Povím ti něco o tobě. Něco, co se ti stalo někde úplně jinde a úplně jindy, a přece tak trochu tady a teď. Tvá odvaha tváří v tvář neznámému a vytrvalost tváří v tvář překážkám totiž, věř nevěř, zachránily samotný chod času. Psalo se dnešní datum…
Tvé grande entrée provází ozvěna tisíce střepů. Proč to vlastně nešlo dveřmi? Protože ty začínáš – na truc klišé – na vrcholku věže.
Rychlá diagnóza problému: podlaha zdá se být zakletá. Pachuť krve v ústech servíruje vzpomínku na zaklínadlo, které ti má dnes ztížit práci. Dentes decima, zubatý trik, lidově známý jako kluzká podlaha. Ten, kdo podlahu zaklel, tě tu nechce, což znamená, že jsi správně. Připomínáš mi rusalku tančící na stříbrné hladině klidného rybníka, když tak ladně kloužeš z pokoje do pokoje. První pokoj, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, a už vidíš svůj cíl. Malá padací dvířka vedoucí z podkroví do jakési studovny…
Studovna je barevně chladná místnost. Přes svou strohost maluje nepěkný obrázek o svém majiteli. Zanedbaný zimní úklid by byl snad ještě prominut. Nevraživost hraničící s nenávistí k víle Amálce? Na pováženou. Ale mít doma stoliček jak ve školním kumbále, to už polechtá i tvůj žaludek.
Z podlahy se derou vlnoplochy nízkých frekvencí hrozivého chrapotu. Chceš sejít o patro níže, v kvapné otočce však špičkou klobouku nešikovně zavadíš o lampu. Na mihnutí světla odpoví záblesk v rohu místnosti. Klíč! Už, už se po něm natahuješ, když vtom… fíííii. Vystartuje rychlostí zlatonky a vcucne se do podlahy.
Nasbíráš kuráž třemi údery pěstí do hrudi a vyrazíš ke schodišti prohledávat spodní patra věže. Na konci jedné z chodeb spatříš štěrbinu ve zdi, ze které ti jako bludička mává jemné modré světlo. Tam na tebe čeká onen malý bronzový klíč. Chvíli štěrbinu zkoumáš, když vtom se zeď před tebou rozestoupí.
Výjev se tvým tělem šíří rychlostí požáru. Amygdala nutí chodidla k úprku, draze nabyté reflexy vystřelí paži s hůlkou do pohotovosti, žaludek se stočí do klubíčka. Celá plejáda emocí a pohybů, než si vědomí roztřídí, na co vlastně kouká, a převezme vedení. Fleutýnka v kómatu je připoutaná k lehátku koženými řemeny. Přístroj, mechanický mozkomor ukradený z ministerstva, spokojeně přede. Z Fleutýnky vysál všechno vánoční štěstí. Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá, která… pššt, dědo, musím se soustředit.
Implikace této situace je jasná. Nešťastná Fleutýnka = žádné Vánoce = tok času zastaven. A stojatý čas je časem nebezpečnější než stojatá voda. Míchat se do záležitostí tisíciletých hypermagických stvoření, to je nad tvoji platovou třídu, ale co naplat.
Vybavíš si manuál mechanického mozkomora: k resuscitaci je třeba invertovat tok emocí. Klíčem zařízení odemkneš a v jeho útrobách nahmatáš pět kabelů. Každý musíš dostat do správné pozice a upevnit na Fleutýnce (inženýři klasicky kabely ustřihli úplně na těsňáka).
V momentě, kdy upevníš na její tvář poslední kabel, mechanický mozkomor zařve a oslňující záblesk oslepí snad celý svět. Fleutýnka roztrhne kožené řemeny, jako by to byla niť, a samým štěstím začne tančit.
Co ti Fleutýnka prozradí o své únoskyni? Jaký měla motiv? To krátce sepiš do zprávy pro ministerstvo. Povedená hlášení budou ohodnocena podle adekvátní platové třídy.
Jupí, Vánoce jsou zachráněny!
Až do 7.11. zasílejte splněné úkoly prostřednictvím formuláře. Sovička se vám po skončení soutěže vrátí s drobnou odměnou!
Pro Denní věštec,
Jidáš Hlavolam a Dors Venabili