Ráda bych Vás prostřednictvím tohoto pergamenu vzala na cestu po Normandii a Bretani. Společně pronikneme do tajů magické části Evropy, kde se každý kouzelník cítí jako doma. Nakoukneme pod pokličku francouzské kouzelné kuchyně, ukážeme si skrytá magická místa, která si mudlové díky matoucím kouzlům nespojují s kouzelnickým světem a nabídneme Vám další praktické tipy. Vše formou mého cestovatelského deníku, který jsem si pečlivě po dobu dvou týdnů psala. Pojďme tedy na to.
„Už jsi to někdy řídila?“ zeptala se mě má matka, když mne viděla nasedat do mudlovského stroje zvaného dodávka. Chtěla jsem totiž cestovat tajně, a navíc mému jezevčeti cesty přenášedlem nedělaly moc dobře.
„Ne,“ řekla jsem suše a dobrodružství mohlo začít. Proto mne ještě na cestu počastovala ochrannými kouzly.
Přiznávám, že jsem měla ze začátku jisté problémy, ale po pár kilometrech jsem situaci stabilizovala a zdálo se, že již nepůsobím na mudlovské cestě tak nápadně. Opravdu nechápu, jak mudlům toto cestování může vyhovovat. Ano, mají ty okřídlené stroje, ale i tak je to strašně zdlouhavé. To nikdy nepřemýšleli o něčem jako je letax? Nebo přemisťování? Určitě by si hodně usnadnili život, vážně.
Nebudu Vás dál zatěžovat podrobnostmi naší cesty a rovnou přejdu k Remeši, která jsme navštivili jako první. Ač jsem psala, že můj cestovatelský deník bude plný doporučení, tak před tímto místem vás musím spíše varovat. A pokud neholdujete výrobě mudlovského bublinkatého pití plného alkoholu, pak tu opravdu není nic k vidění. Člověk by až řekl, že mudlové podplatili všechny obyvatele, aby se někam přestěhovali. Kromě pár okýnek s pokrmem zvaným kebab bylo město prázdné, vylidněné. Měla jsem podezření na epidemii dračích spalniček, než mi došlo, že tuto nemoc mudlové neznají. Zklamaní jsme tedy zamířili do dalšího města – Amiens.
No, to už bylo mnohem lepší! Jen co jsme zaparkovali auto, dýchla na mě magie. Ano, ano. Zde bydlí jeden vyhlášený kouzelník, který prodává ty nejkvalitnější přísady do lektvarů. Nedá se nic dělat, musíme ho navštívit. Ještě před tím ale usedáme před katedrálou Notre Dame na mudlovskou svačinu.
Chtěla jsem ochutnat místní palačinku, a tak si objednáváme z místního menu. Bohužel francouzština je mi vzdálená. Kromě pár lekcí, které jsem absolvovala jako studentka na hradě, s tímto jazykem nemám zkušenost. Slečna v úzkém topíku a sukni (proboha, ta by ani neměla tu hůlku kam zastrčit) nám nese talíř s dobrotou. Zdá se, že v palačince se nachází jakási hnědá táhnoucí se hmota, připomínající rozteklou čokoládovou žabku. Není to špatné, vlastně je to výtečné! Ve vaku hledám mudlovské peníze a snažím se přijít na to, kolik se po nás vlastně chce a jak bankovky vypadají.
Není na co čekat, proto hned po jídle vyrážíme objevovat úzké uličky, kde se mezi domy dá zaslechnout i zurčení vody. Amiens jsou totiž Benátky severu a tyto kanály zde vznikly už v době, kdy zemi obývali Keltové. Magie vody, která kdysi sloužila k očistným rituálům, tady na mne mluví z každého pramene. Chvíli bloudíme uličkami, než najdeme ten správný dům.
Dveře na první pohled vypadají jako každé jiné, ale jen kouzelník dokáže vzít za kliku. Kdyby se o to pokusil mudla, dveře by zůstaly zavřeny. To samozřejmě nebyl náš případ, a tak jsme se bez problémů ocitli ve větší, ale zato temnější místnosti plné různých poliček, skleněných baněk, otlučených kotlíků a pískajících kouzelných tvorů. Přesně pro tento případ jsem se vybavila váčkem s galeony, protože jsem si hodlala odvézt pár přísad, které se u nás v Česku špatně shánějí. Netrvalo dlouho a už jsme opouštěli kouzelnický obchod s plným batohem zboží.
Den nám utíkal jako voda, a tak nezbývalo nic jiného, než se vrátit k mudlovskému vozítku a vyrazit na první plánovanou zastávku na místo, kde jsme měli strávit noc. Bohužel kouzelník míní, Merlin mění, a tak na prvním stanovišti nebylo k hnutí. Proto jsme se museli posunout ještě o pár kilometrů dál. Měli jsme ale štěstí, místo číslo dvě bylo o moc krásnější a klidnější než to původní.
A tak jsme již s větším řidičským uměním zaparkovali dodávku. Parkoviště se nacházelo hned u moře mezi vysokými útesy, kde stál jeden malý skromný stánek s palačinkami a mudlovským pitím. S limonádou v ruce jsme sledovali, jak zapadá slunce a vytváří svými paprsky nepopsatelnou barevnou nádheru. Padla noc a my šli připravit mudlovské auto na spaní. Auto jsme očarovali ochrannými kouzli, abychom vevnitř mohli hůlkou vytvořit útulný pokojíček vhodný ke spánku. První noc byla klidná, teplá a přívětivá.
A jak se naše putování vyvíjelo dál? To se dozvíte v dalším díle našeho francouzského cestopisu!
Pro Denní věštec,
Helen Miltonová