Přátelé, nevím, jaké knihy a články preferujete vy, ale já jsem stoupencem krátkých textů. Možná je to způsobeno tím, že mám výrazné sklony k lenosti a nebaví mě číst dlouhé texty. To připouštím. Ale opravdu nesnáším, když musím číst osmisetstránkovou knihu, která je „o ničem“. Přijde mi to jako neúcta autora ke čtenářům. Nechápu, proč ty dvě myšlenky, které rozložil do stovek stran, nezpracoval do desetistránkového textu. Jistě by to pro mnoho čtenářů bylo mnohem přitažlivější. Snad se to dá vysvětlit tím, že byl možná placen za odvedený počet stran. Pokud ne, tak to byl jistě nějaký sadista, případně exhibicionista, který se vyžíval v pocitu vlastní důležitosti.
Říká se, že žijeme v uspěchané době. Nedokážu posoudit, do jaké míry je to pravdu a do jaké míry se jedná pouze o jakési prázdné klišé. Ale proč tomu současní autoři nepřizpůsobí svůj styl psaní? Proč stále vznikají odporně dlouhé texty? Nejvíc mi to vadí u učebnic a u skript. Proč autor takových skript nepřizpůsobí svůj text tomu, že ho studenti budou (navzdory všem svým závazkům z počátku semestru) číst během jedné noci před zkouškou? Proč musí číst i tu trapnou „omáčku“ kolem? Na ni se stejně nikdo ptát nebude a velmi to zdržuje…
Samozřejmě také nechci odsuzovat Homéra za to, že celé své dílo vzal tak zeširoka. Co by jeho současníci četli, kdyby tehdy napsal pětistránkový text? Ale už takový Tolstoj mohl své dílo výrazněji zestručnit. Vždyť v jeho době už bylo co číst! Na to, aby světu sdělil, že je zastáncem mírového řešení problémů, nemusel tak zbytečně plýtvat papírem. (Navíc to již dávno před ním sepsal Chelčický.)
Ale teď už budu končit, nerada bych byla příliš dlouhá. Snad jsem stihla říct vše, co jsem měla na srdci.