Sbírka motýlů

Krátká povídka, ze které vás zaručeně bude mrazit v zádech. Bojíte se rádi? Pak čtěte dále…

Černá kočka se prosmýkla dírou v laťkovém plotě a přeběhla přes květinovou zahrádku. Byla mimořádně temná noc, ale i přesto se zdálo, že tma se v bezprostředním okolí kočky se ještě více zhušťuje a tvoří obal z neprůhledných plátků stoprocentního stínu. Ozvalo se několikeré cvaknutí a tma pohltila i světla pouličních lamp v nedaleké ulici.

Kočka plavně přeskočila hliněné květináče, které se povalovaly na hliněné cestičce, a neméně elegantně zaplula mezi stromy v jabloňovém sadu. Jabloně kvetly, ale jakmile kolem nich kočka přeběhla, začaly květy opadávat jako by je naráz spálil mráz. Narůžovělé okvětní plátky se sypaly do trávy po tisících, lehoučké jako sněhové vločky.
Černá kočka se sama pro sebe spokojeně uchechtla.

Jabloňový sad sousedil se ztemnělou ulicí a v nejvzdálenějším koutku zahrady se u malé dřevěné kůlničky krčila shrbená postava ve vězeňském mundúru.
Kočka se pohybovala téměř neslyšně. Několikrát muže oběhla kolem dokola a očichala všechny pachy, které s sebou přinesl. Nakonec si přece jen si způsobně sedla, pár kroků od něj, a obtočila si ocásek kolem nohou. Důkladně si vězně prohlédla nemrkajícíma očima. Vězeň její pohled zřejmě ucítil, protože se otřásl. Snad zimou.

Teprve když se kočka ujistila, že dotyčný už tuší její přítomnost, začala s podivnou konverzací: „Tak co, jak bylo v Azkabanu, Motýlku?“
Muž ve vězeňském nadskočil leknutím. „Tfujtajxl! Spěšně za sebe oprašoval okvětní plátky jabloní, ale pravou ruku měl sevřenou v pěst a si ji stále tiskl k tělu. „Ledare, jsi to ty…Ledare?“ Pípal jako ptáče v hnízdě. A proti okolní temnotě se rýsoval jeho bledý obličej. Bledý jako porcelán. Jako porcelánová maska. Jako maska strachu.
Černý kocour pobaveně zastříhala ušima. „Jistě, jsem Ledar. Jack Ledar, řečený Rozparovač. Toť jméno mé. Ano, samozřejmě, že jsem to já, ty hlupáku! Kdo jiný by ti taky poslal zpáteční jízdenku z té díry plné mozkomorů!“ Kocour se drsně zasmál, až z toho muži naběhla husí kůže. Na krku. Po celém těle.
Možná nebylo tu noc až takové chladno…

Protože vězeň vycítil, že se něco není v pořádku, podvědomě ucukl a byl div, že svůj umolousaný balíček pravou ruku nerozdrtil, podle toho jakou silou ho sevřel. Bylo v něm to nejcennější, co měl.
„Tak máš to?!“ udeřil netrpělivě kocour na vězně.
„V-všechny jsem odkrágloval, jak jste nakázal,“ blekotal ubohý vězeň. „Nikdo nezůstal naživu. Jejich domácího skřítka jsem chtěl taky odkrouhnout, ale ten šmejd se někam zašil a šel mě prásknout…“ Jeho hlas se zlomil v půli věty.

Kocour se nepohnul ani o píď. Jen se díval. Nemrkal. Prostě se jen díval.
Hnusně se díval. Nedalo se to vydržet. Vždycky bylo jen otázkou času, kdy jeho protivník vyměkne…
„J-jo, toho motýla mám,“ vysoukal ze sebe s námahou uprchlý vězeň.
„Naval to.“
„T-Tady.“
„S-Slíbil jste, že mi pomůžete. Víte, já patrona ještě nikdy ne…netento-“
„Jistě. Pomůžu ti. Vždycky se dokážu lidem odvděčit způsobem…“
Černý kocour se napřímil a proměnil se v člověka.
Sakra, on je zvěromág, blesklo hlavou k smrti vystrašenému muži.
„…způsobem velmi milosrdným,“ dořekl mrazivým hlasem Jack Ledar, řečený Rozparovač.
Tmu prořízl výkřik a záblesk zeleného světla.
„Ty pako,“ utrousil Ledar k mrtvému tělu, “ příště si pamatuj, že já za sebou svědky nikdy nenechávám!“

Použil jednoduché zaklínadlo, aby odkryl zastírací kouzlo, které udržovalo bezednou skříň v podobě staré kůlničky, a odemkl ji. Bezedná skříň byla němým svědkem všech jeho hrůzných činů, které kdy spáchal… a vždy, když do sbírky jejího majitele přibyl nový motýl, se v ní objevilo jedno mrtvé tělo navíc.
Ledar se shýbl a zvedl drahocenného motýla, Pappillion Safira z Peru, zasazeného ve skleněné čočce ze země. Ledabyle si balíček nacpal do kabátu.
Z kapsy vytáhl pergamen se seznamem jmen a podíval se, jaký druh je další v pořadí.
Tak tentokrát to bude Pappillion Opalina…