Něco málo o pravdě a o tom, jak je relativní. Netvrdím samozřejmě, že mám pravdu 🙂
Rád bych teď krátce řekl něco o pravdě a rozhodování, o správnosti, oprávněnosti lidských rozhodnutí. A jak už to tak bývá, taková rozhodnutí, která jsou nejvděčnějším podkladem pro úvahy, jsou většinou rozhodnutími mocných lidí. Mnoho takových lidí je často médii a běžnou populací démonizováno. Proto když chceme někoho soudit, musíme si nejprve uvědomit, že každý člověk se chová především lidsky. A to ne ve smyslu humánnosti, ale jakési nejednostrannosti charakterových vlastností.
Na nás je, abychom rozhodli o tom, která „strana“ (snad dobrá nebo zlá, pokud to tak lze nazvat) při jeho rozhodování převládá. A protože lidem nevidíme do duše, musíme se při rozhodování spolehnout na racionální a věcné argumenty. Nikdo nám samozřejmě nikdy nezaručí správnost soudu. To však především proto, že pravda je pro každého člověka někde jinde. Pravda je lidský pojem a každý člověk je unikátem. Pravda se (pro každého člověka) zakládá na morálních a kulturních normách a ty jsou často velice odlišné. Já zde můžu ventilovat jen názory, které jsou pro mě pravdou. Možná se mnou někdo bude souhlasit, ale je dost nepravděpodobné, že se shodneme ve všem.
Můžu tvrdit, že to či ono je pravda. Ve skutečnosti ale musím vědět, že nic nevím jistě. Musím vědět, že pro někoho, kdo je vychován zcela jinak, nemusí být moje pravda jeho pravdou. Pravda je snad ten nejrelativnější pojem. A když něco konstatuji asi bych si měl uvědomit, že to co je pro mě neotřesitelné, může být pro jiného lží. A já s tím nic neudělám.
Ale je to doopravdy jen má pravda? Já si samozřejmě myslím, že by neměla být. A asi ji se mnou sdílí ještě někdo, ale už jsem si zvykl na to, že má „ pravda“ není příliš populární. To ale neznamená, že bych se jí vzdal.
Jistě, svými názory si také nejsem zcela jist. Snad v každém člověku dřímá nějaký vnitřní protiargument, který mu nedá spát, nutí ho o svou pravdu neustále bojovat sám se sebou. A to je dobře.
Věřím, že snad existuje nějaká „vyšší pravda“, která určuje co je skutečně správné a co špatné. Jak by taková pravda byla definovaná? Statisticky určené řešení, které by bylo výhodné pro co nejvyšší počet lidí? Nebo by se snad určovala podle nějakých naprosto vyvážených morálních zásad?
Žádný tvor v tomto trojrozměrném světě ale nikdy nedosáhne této „vyšší pravdy“. Jeho pohled bude vždy zkreslen přirozenou snahou přežít, výchovou a okolní společností. Jeho pohled vlastně bude zkreslen jím samým.
Absolutní pravdu vnímám jako čtvrtý rozměr. Rozměr pro nás nepochopitelný a neuchopitelný.
Přesto v jeho existenci musím věřit a myslím, že v ní ve skutečnosti musí věřit každý. Vždyť, proč bychom se snažili obhajovat své názory, když by naše pravda byla skutečně jen naší. S vědomím existence absolutní pravdy se každý člověk snaží přiblížit se jí. A tak, ať už je absolutní pravda jakákoli, lidé v diskuzích a úvahách utvrzují své „pravdy“ a jsou nuceni dívat se na problém ze všech stran.
A to myslím stojí za to. Ať obhajujete cokoliv.
Co je to pravda? – K tomuto článku si neodpustím malý komentář… Než se do autora pustím, chci předeslat, že s ním v mnoha ohledech souhlasím a jeho pohled na věc mi je blízký. Možná právě proto chci autorův pohled doplnit o několik dalších úvah.
Tento článek se mi zdá být především zmatečný. Není mi zcela jasné, co autor onou „absolutní pravdou“ a „mou pravdou“ myslí. S pojmem absolutní pravda se lze setkat především v teologických kruzích, kde je jím popisovám Bůh. Toto autor ale očividně na mysli neměl.
Nejprve bychom si tedy měli vymezit co označujeme slovem pravda. Toto slovo obvykle nestojí osamoceně, ale vztahuje se k nějaké tezi. Označíme-li tezi za pravdivou, říkáme, že odpovídá skutečnosti. Tedy pravda = shoda se skutečností.
Slovní spojení má pravda je tedy dle mého názoru nešikovné (popírá výše uvedenou definici pravdy). Lépe by bylo mluvit o mém názoru.
Vycházím z předpokladu, že je skutečnost jediná a lze ji alespoň dílčím způsobem poznávat. Považuji za nepřesnou větu, že je pro každého pravde jinde. Lépe by to šlo vystihnout slovy že na skutečnost má každý jiný pohled – přičemž ten každý může být částečně pravdivý, ale také zcela nepravdivý.
Vyjadřuje-li autor přesvědčení, že existuje nějaká vyšší pravda, chce tím asi říci, že existuje skutečnost – tedy měřítko pravdivosti. Což ale odpovídá na otázku, zda lze za pravdu označit to, na čem se shodne většina – nelze.
Myslí tedy autor absolutní pravdou skutečnost? Skutečnost opravdu vždy vnímáme pouze dílčím, kulturně podmíněným způsobem, a tedy je pro nás ve své úplnosti neuchopitelná.
Dalším problémem na který autor narazil je otázka pravdy v morálce. Existují morální zákony, které by šlo poznávat? Zákony nezávislé na lidských názorech? Nebo je morálka pouhou společenskou smlouvou? Máme-li morální zákony poznávat, jakým způsobem? Protože odpovědi na tyto otázky nemohu opřít o nic jiného než o svou (ryze subjektivní) naději, považuji mluvit o pravdě v otázce morálních zákonů za dost problematické.
Re: Co je to pravda? – Opovážím si hájit slovní spojení „má pravda“. Pokud hájím svůj názor, snažím se dokázat, že mé tvrzení je správné. Zdůrazňuji „mé tvrzení“. Tedy je-li mé tvrzení (pro mě) pravdivé, je tedy pro mě můj názor „mojí pravdou“.
Poměrně razantně bych se ale ohradil vůči vašemu názoru, že si musíme nejdříve říci, jaká je definice slova pravda. Podle mého názoru na to vaše definice zdaleka nestačí. Pravda je natolik široký pojem, že pouhá shoda se skutečností ji zdaleka nevystihuje. Můžu říci že tento předmět je hranatý, ale nemůžu jednoduše říci že se tento člověk rozhodnul správně. Shoduje se jeho rozhodnutí se skutečností? Právě to jsem se snažil vystihnout relativizujícím pojmem „má pravda“, který jste tak s jistotou vyloučil.
Neodsuzoval bych také slovní spojení „absolutní pravda“ jen pro to, že se v jistém prostředí používá pro vyjádření něčeho. To mi přijde příliš akademické. Slovo absolutní jednoduše plně vystihuje to co jsem potřeboval vyjádřit.
Je důležité uvědomit si, že můj článek je především o relativitě a psaný poměrně zapřísáhlým relativistou.
Snad ještě na závěr bych obhájil samotnou „absolutní pravdu“. Nemluvil jsem zde o samotné existenci tohoto „principu“, ale o víře v něj/ji.
To, že tu s vámi polemizuji znamená, že se snažím dokázat „pravdivost“ mého názoru. Věřím, že se tak blížím tomu co je skutečně správné a tak jsem nucen zkoumat svoje názory z mnoha úhlů pohledu, ale nikdy nemůžu říci, že jsem si tím zcela jist. Nebo vy snad ano?
Pravdivost X správnost – Domnívám se, že se nelze obejít alespoň bez přibližné definice významu slov. Co je na slovu podstatné je právě jeho význam. Pokusil jsem se nabídnout definici, která nejlépe odpovídá tomu o čem se domnívám, že většina lidí rozumí pod slovem pravda. Stále nejsem moudrý z toho, co tímto pojmem rozumíte Vy. Myslím si, že slova pravdivost (pravda) a správnost nemají stejný význam a u Vás mi jejich významy splývají. To, zda-li mohu o nějakém rozhodnutí říci že je správné nepovažuji za dobrý příklad. Nenapadá mě, jak by šlo nějaké rozhodnutí hodnotit pojmem pravdivost – a i Váš jazykový cit asi napoví, že slovní spojení pravdivé rozhodnutí nedává smysl. Pojem správnost odkazuje nikoli ke skutečnosti, ale k morálním hodnotám o nichž jsem se na konci svého komentáře také zmínil. Zřejmě tedy pracuji s mnohem užším významem slova pravda než Vy. Leč vaše pojetí směšuje dvě oblasti které spolu podle mě logicky nesouvisejí (když už jsem se jednou zmínil o těch teolozích – Bůh je dle nich absolutní pravdou a absolutním dobrem, ale asi i teologové by souhlasili, že toto spojení pravdy a morálky nelze myslet mimo Boha). Rozhodně jsem svou první zmínkou o teolozích nechtěl pojem „absolutní pravda“ dikvalifikovat, pouze jsem ve snaze dobrat se jeho významu uvedl význam v němž se obvykle užívá.
Mnohem lepším příkladem problematičnosti mého vymezení pravdy by byla tato diskuze. Co ve skutečnosti znamená slovo pravda? Jsou významy slov skutečné, nebo jde o společenskou smlouvu? Mluvil-li jsem o logické souvislosti – jsou souvislosti skutečné? Jestli ne, lze potom určit pravdivost mého či Vašeho názoru? Dle jakého měřítka?
Dle toho jak často opakuji slovní spojení „dle mého názoru“, je zřejmé že si jeho pravdivostí nejsem jist – zde jsem dokonce větším relativistou než Vy, jelikož pochybuji, zda lze o jeho pravdivosti dokonce uvažovat. Přesto se za relativistu nepovažuji. Svůj pohled bych popsal spíše jako multispektralismus, tedy přesvědčení, že skutečnost lze vnímat pouze dílčím způsobem a úsilí spojovat co nejvíce různých dílčích pohledů dohromady. Na relativismu mi nejvíce vadí to, že se dostává do fáze, kdy se nikdo nezastaví nad slovním spojením „má pravda“. Toto spojení totiž předpokládá existenci mnoha pravd, vzájemně zcela rovnocenných (nejsou totiž ničím poměřovatelné). Logický důsledek? Pravda je nepoznatelná, není tedy se o čem bavit. A skutečnost zcela vypadla ze hry.
Naproti tomu můj multispektralismus mi přiznává schopnost alespoň dílčím způsobem skutečnost poznávat a tedy i důvod uslilovat o to, co nejvíce se skutečnosti, tedy i pravdě, přiblížit. Cestou k tomuto přiblížení je kritické spojování různých pohledů na základě logiky, což se děje mimo jiné v diskuzi. Jelikož logika pracuje s významy pojmů, vrací nás to k začátku mého příspěvku. Nutnosti vymezit si významy pojmů se nelze vyhnout.
Děkuji… – Ačkoli s vámi stále v mnohém nesouhlasím musím konstatovat, že si vaší kritiky vážím.
Naše rozpory jsou dle mého způsobeny jiným pohledem na svět a dle toho mého se nikdy nemůžeme dobrat skutečného potvrzení či vyvrácení „našich pravd“ 🙂
Zde je to jasnější než kdekoli jinde…
Stále si ve většině bodech „obžaloby“ stojím za svým, ale uznávám váši znatelnou intelektuální převahu…