Tento příběh je sice vymyšlený, ale myslím si, že se někdy něco podobného mohlo stát.
Moje kamarádka Jana, je tělesně postižená-nemůže chodit.
Ráda by se podívala na vrchol nějaké hory nebo kopce. Rozhodla jsem se, že jí její sen splním.
Bude to asi problém, protože je zima. Nevím jak bychom se dostaly dolů, když na lyžích to asi nepůjde.
Zabrouzdala jsem na internetu a už jsem to měla.
Její sen se uskuteční na speciálně upraveném vozíku, na kterém pak pojede dolů jako na lyžích.
Jak jsem si řekla, tak jsem také udělala. Za nějaký ten čas, jsme měly rezervovaný hotel.
Pro Janu to bylo samozřejmě překvapení a jak se to dověděla, byla strašně šťastná. Pomohla jsem jí sbalit se a mohly jsme vyrazit.
Jely jsme autobusem, až před hotel. Ubytovaly jsme se a těšili se na další den, protože se měl konat výstup na vrchol té hory.
Ráno, když jsem se probudila, Jana už byla připravená vyrazit. Oblékla jsem se a jely jsme skibusem až k lanovce.
Nahoru jsme jeli asi 15 minut. Viděla jsem na Janě, že je strašně šťastná.
Lidě se na nás dívali sice divně, ale nám to bylo naprosto jedno. Po čtrthodince jsme vyjely až nahoru. Janě svítilo štěstí z očí.
Vyrazily jsme dolů, všechno šlo podle plánu. Občas jsme si kvůli odpočinku zastavily.
Za chvíli jsme byly dole. Jana byla tak unavená, že jsme musely jít do hotelu. V hotelu mi poděkovala a řekla mi, že tohle byl její nejlepší okamžik v životě.
Z toho plyne ponaučení, že i 1 hodina může být nejlepší okamžik v životě.