Profesor Velien z pohledu studentky

Jak jistě všichni víte, vrátila jsem se nedávno ze srazu v Lipníku nad Bečvou a nemůžu si nechat ujít tu příležitost a napsat svůj názor na našeho ctihodného profesora Démonologie, Carwina Malina Veliena. Důvod je jednoduchý, upoutal mě již tu první noc. Chcete vědět proč? Čtěte dále něco jako můj deníček…

Byla půlnoc z 8. na 9.5. a jen tak seděla v Lipníku na pohovce vedle mé drahé babičky Alismy Bailly Fistové. Což o to, nebylo by na tom nic zajímavého, kdyby se někdo nepokoušel dostat do budovy. Můžete hádat kdo a myslím, že to nebude ani tak těžké. Byl to Veldrin Midgard a Tatsu, kteří se vraceli ze svých „rituálů,“ kde vypili většinu láhví s alkoholem už první noc. Spolu s nimi přišla i madam Tarí s Carwinem, o níž dodnes nevím, co vlastně venku dělala.
Momentálně pro nás je podstatné, že přišel idol dívčích srdcí a můj bratránek Carwin, se kterým jsem se vlastně ještě nikdy nebavila, ale poznala jej díky fotografiím z předešlých srazů. 😉 Jeho oči se leskly v měsíčním světle (i když nevím, kde by se tam to světlo vzalo), jeho vlasy vlály po směru větru (i když nevím, kde by se tam ten vítr vzal) a jeho úsměv byl tak neodolatelný.

Později: Všichni leželi na svých matracích a on se mě zeptal, zdali jsem Nefrit. Okamžitě jsem se musela začít červenat. (Chápete to? On se mě zeptal, jestli jsem Nefrit!) Jeden z první zážitků a já hrdě mohla říct, že jsem Opálová.

Další den: S Carwinem jsem se nějak moc nebavila, ale zpátky z Helfštýna nastal onen zlomový okamžik. Já jakožto jeden z nejmladších členů naší družiny jsem na sobě měla oblečenou pouze sukni a mou extra výbavu pro magiče. Všechno se zdálo v pohodě, ale náhle začalo pršet. Když jsem se narodila, byla mi zima, když jsem poprvé balila řapky pod Vánočním stromečkem, byla mi zima a i teď mi byla…zima. Bratránek Carwin se velmi ochotně nabídl a ač byl sám nemocný, umíral na zápal plic a tuberu, půjčil mi svůj plášť. S tím umíráním to bylo velice vážné, viděl světlo všude a nevěděl, jestli je osvícený nebo radioaktivní.
Jeho plášť byl velice pohodlný a na mě i dlouhý, takže jsem mu ho tahala po zemi. Později jsem mu jej vrátila zpět, abychom v něm šli oba vedle sebe. Šlo se nám dobře, byla jsem šťastná jak babka na důchodě, protože se mi s ním povídalo velice příjemně. Dokonce jsem vedle Carwina seděla i v hospodě.

Neděle se táhla v celku pohodovém duchu. Kromě toho, že jsem vedle svého bratránka ležela pod jednou dekou, vysloužila jsem si přezdívku „Kulíšku,“ která je velice milá, ale Carwinovi a jeho úsměvu se nevyrovná. Při odjezdu jsem malinko brečela a dodnes se mi hrozně stýská. =)

Extra pro DV o Carwinu M. Velienovi – Ňufí J. Opálová

Pokud chcete přispět jakýmkoli finančním příspěvkem či darem, posílejte sovičky do Gringottovy banky, trezor číslo 1016. Děkuji.

P.S.: Byla jsem donucena tento článek napsat, ale píšu ho ráda.