Angard

| Vydáno:

Angard…neznáš? Seznam se…královský špión…První díl.
Autor: Phosgen Crestfall

Stál bez pohnutí. Opíral se o zábradlí a bystré oči měl ztracené kdesi v nenávratnu. Jeho postava byla skrytá v záhybech černého pláště. Protože měl na rukou tmavé rukavice, ostré rysy jeho dravčího obličeje byly jedinou částí pokožky, která na něm mohla být v tu chvíli sledována. Vítr nepřestával ledovou silou útočit na dozadu sčesané vlasy. Byla krutá zima. Celé noční město ozářené stovkami světel, nacházející se pod věží, na které stál, přikrýval sníh. Jemu však zdá se nepřízeň počasí nevadila. Zcela ji ignoroval jako všechno ostatní. Byl ponořen pouze do svých myšlenek. Do jakých, to však nebylo v nejmenším znát.

Po pár minutách vystoupil po schodech druhý muž. Ve srovnání s prvním působil směšně malý. Měl kolem sebe oblek z husté kožešiny, který musel stál celé jmění. Napjatý obličej napovídal o jeho moudrosti a zkušenostech. Příchozí se opřel o zábradlí hned vedle muže v plášti a chvíli si měřil město nepřítomným pohledem.
„Angarde, rozhodl jsi se?“ zeptal se nakonec.
Odpovědi se však nedočkal. Angard stále zůstával ve stejné pozici. Muž, který položil otázku, monarcha zdejší říše, se o něco více skrčil do svého pláště, aby tak lépe čelil mrazivému vzduchu.
„Angarde?“
„Nevíme nic, můj pane,“ pronesl nakonec, jeho hlas byl pevný, nevypovídal o žádných emocích.
„Já vím, právě proto.“
„Vždycky jsem vám věrně sloužil, můj pane, dosáhl jsem toho nejlepšího výcviku. Udělám cokoliv budete chtít.“
„To právě nechci,“ zamračil se vládce a podíval se na Angarda, „nejsi jenom můj voják, stal jsi se i mým přítelem…“
„Pane…“
„Ne – nic neříkej. Je to tak. Proto opakuji, že se nejedná o rozkaz. Chci, aby ses rozhodl sám. Pokud se domníváš, že máš šanci a chceš to riziko podstoupit, pomoz. Pomoz mně,“ významně se odmlčel, „a tak celé říši.“
„Nedokáži zvážit rizika, když nic nevíme, můj pane.“
„Přestaň s tím věčným můj pane. Mám toho dost.“
„Ano, pa…“
zastavil se uprostřed slova. Monarcha se tomu pousmál, ale Angard zůstal naprosto vážný.
„Chápu, že toho nevíme moc. Prostě povstalci. Ty jako jediný muž, ten nejlepší, kterého mám, máš velkou šanci dostat se až do jejich středu.“
„Máte své zvědy,“
jako by chtěl dodat můj pane, ale včas si to rozmyslel.
„Angarde, tady nejde o výzvědy a ty to víš. Nikdo z nich nepřišel s ničím pořádným. Tady jde o zničení. Zabij jejich vůdce, a tak je řádně destabilizuj. Čím víc jich zvládneš, tím lépe.“
„Mám bojovat až do smrti?“
„Ach ne! Pokud se rozhodneš tam jít, způsob prostě co největší škodu v jejich vedení, zbytek nechávám na tobě.“
„Nevíme, kdo je v jejich vedení.“
„A rád bych se to ani nikdy nedozvěděl,“
podotkl monarcha. „Sbírají nesmírné síly. Nechápu, proč se k nim lidé přidávají. Vlastně ani nevíme odkud. Snad si podrobují ty divochy z pustin. Jisté však je, že chystají agresi. Chtějí naše města, protože jsou dostatečně vyvinutá, dostatečně vybavená. Zaútočit a podrobit si. To je jejich smysl života. Nemají pramalou úctu k tomu, co jsme stovky let budovali. Konečně nadešla delší doba míru a takoví barbaři,“ udeřil pěstí do zábradlí, „takoví barbaři to chtějí všechno zničit.“
„Pane, je to zvláštní, jak je možné, že jsem se o jejich útocích nedozvěděl dříve?“
„Tajil jsem to,“ na okamžik bylo ticho, „nikdo neměl dovoleno o tom promluvit, nechtěl jsem šířit paniku. A stále nechci. Angarde,“ vládce zvýšil o něco hlas. Angard se nyní konečně otočil a pohlédli si do očí, „zastav to, dokud je čas. Nechci tady válku.“
„Potřebuji víc informací o těch útocích. Chci být připraven.“
„Víc informací?“
monarcha se zasmál. „Víš všechno. Žádné vystřelovače ostnů, žádné otravné plyny, pouze obyčejné zbraně. A to tedy velmi obyčejné. Se zbraněmi, jaké používáme my, se nedají srovnávat. Ti barbaři ani nevědí, co je vznášedlo. Neznají nic. Ale chtějí si podrobovat.“
„Půjdu tam,“
zašeptal bojovník.
„Angarde?“
„Půjdu tam,“
zopakoval hlasitěji.
Potom se otočil a pohyby, z nichž šla znát mrštnost a neustálá připravenost, se rychle vydal dolů.

Vládce se opět opřel o zábradlí. Nevěděl, co vlastně cítí. Úlevu? Strach? Naději? Nemohl říct Angardovi všechno. Skutečnosti byla příliš krutá. Nepřátelé si nějakým tajemným způsobem dokázali podrobit oheň. Pravda, neznali sice jejich vznášedla, nerozuměli vystřelovačům ostnů, ale měli jiné zbraně. Zbraně střílející oheň. Zbraně přeřezávající lidi v půlce. Zbraně zapalující domy. Monarchovi přeběhl po zádech stín strachu. On je zastaví. Kdo jiný?

„Děkuji, Angarde,“ vyslovil do tmy a také se začal vracet.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *