Některé profese jsou poměrně nevděčné. A mezi ně patří i novináři a další lidé pracující v tisku. Ráda bych vám je tedy postupně představila. Nezvolím však tradiční formu rozhovoru či prostého životopisu, v dnešním krátkém příběhu pochopíme, jaké je to být novinářkou a …
Autor článku: Sofie z Arkádie
Setkaly jsme se U Tří košťat. Přišla jsem pozdě, v sále se něco odehrávalo, sedla jsem si tedy na nejbližší prázdnou židli. Program moc poutavý nebyl, několik studentů tu nacvičovalo populární písničky, začala jsem se tedy bavit se svou náhodnou sousedkou. Aby řeč nestála, a zeptala jsem se jí, zda už madam Rosmerta roznášela občerstvení. Řekla mi, že se zatím podával máslový ležák pro zájemce a řízek z baziliška je v programu hned po vystoupení kolejní kapely Mrzimoru. A pak se zeptala narážejíc na můj pozdní příchod:
„Ještě máš vysypaný písek ve svých přesýpačkách?“
Podivila jsem se, odkud to ví a ona se jen záhadně usmála: „O jé, já o tobě vím věcí…“
„Nu, co třeba například?“ začala jsem vyzvídat.
„Třeba to, že jsi měla patálie s famfrpálovými týmy a že jsi nemohla sehnat ty skvělé boty s červenou mašlí.“
„Ale, ale,“ divím se pobaveně, „jakpak to všechno víš?“
„Moment,“ povídá ona, „to ještě není všechno. V Bradavickém Expressu ses pohádala s průvodčí, u Děravého kotle ti polil hostinský šaty taraskou omáčkou a v originál francouzském víně jsi našla českého chrousta, je to tak?“
Tohle už mi začalo být podezřelé. Jakto, že ví o mých tajných návštěvách hospůdek. Najednou mi svitlo: „Nečetla jsi náhodou některé mé fejetonky?“
Ukázalo se, že je četla všechny. Pozvala jsem ji na máslový ležák a dmula se pýchou.
Jenže přiznala, že to číst musela. Je u nás korektorkou. Jmenuje se Majdule Hafila.
:-)) – Slečna Majdulka se nezdá. :-))