Prastaré vlhké sklepení. Stěny pokrývá šedivá plíseň a z klenutého stropu skapávají kapky kalné tekutiny. Poměrně rozsáhlé sklepení je vesměs prázdné, pouze ve středu sálu je prostý stůl se židlí. Pokud přistoupíš ke stolu, všímáš si, že je na něm položen prázdný pergamen a brk. Do tohoto sklepení se dostanou studenti, kteří neodevzdali řádně školní tresty. Je zde dostatek času i ticha ku zdárnému dokončení a odevzdání.
Teprve pak se otevře mříž vedoucí ke schodišti…
Ano, je to tak. Stává se to i v lepších rodinách, jako je ta moje. Dostala jsem školní trest a byla jsem umístěna do sklepení. Ale za jakých skandálních okolností! A proto neváhám a píšu vám, drazí čtenáři, reportáž přímo z hradního sklepení.
Jak jistě všichni víte, už několik dní nás sužují hrozná vedra. Tak jsem si tak řekla (spolu s mojí nejmenovanou spolužačkou), že by to chtělo brouzdaliště. Už jsme byly obě svlečené a připravené do osvěžující vody vstoupit, jenže až v tu chvíli nám došlo, že nemáme bazének ani fontánu či rybník. Běhaly jsme po celém hradě, ale nikde žádný nebyl. Rozhodly jsme se proto, že si bazének vyčarujeme. Jenže jsme se neopovažovaly (co kdybychom nějak pokazily kouzlo a přítomná slečna Leen se naprosto nešťastnou náhodou proměnila v ropuchu a svedla to na nás) a tak jsme prosili o pomoc u výše zmíněné zmijozelské primusky.
Ta nás však radikálně odmítla. Prosily jsme u mrzimorské prefektky. Ta nás ovšem také odbyla (určitě se proti nám spikly). A tak jsme smutné přemýšlely, co dál. Jenže, jak jsme se zamyslely, uviděl nás pan ředitel (vládce náš, Slunce naše jasné). A tak jsme se k trestu dostaly.
Zde se odpojím od mé nejmenované spolužačky (ta totiž odběhla kamsi) a budu pokračovat sama ve svém příběhu.
Na tomto místě také musím poprosit p.p. Midara Kilahima (zvaného p.p. Kachnička) o shovívavost nebo přelistování na jiný článek .
Zahlédla jsem totiž u nejmenované žluté prefektky Kill-Psa, kterého měla svěřeného na hlídání. A bylo na něm jasně vidět, že se potřebuje vyvenčit. Tak jsem začala u jeho chůvy prosit, jestli by mi ho na chvilku nepůjčila. Po dlouhém přemlouvání mi ho tedy půjčila na „deset minut“.
Vyběhla jsem s ním ven, on vykonal své potřeby, chvilku jsem se s ním procházela a pak jsem se s dostatečnou časovou rezervou vracela do hradu. Jaké však bylo mé zděšení!
Jen co jsem vešla chytly mě asi tři páry svalnatých rukou i s psem a vláčely mě, nutno zdůraznit „velmi šetrně“, do sklepení. Tam se mnou praštily o zem a mříž se za mnou zaklapla. Celá vyjevená jsem koukala, co to. Potom jsem si všimla té tabule, kterou z nás zná skoro každý. Ach tak, sklepení, došlo mi. Rozmýšlela jsem se, co budu dělat. Měla bych napsat trest, říkala jsem si. Ale do toho se mi tak nechtělo.
Přeložila jsem si pár cizojazyčných nápisů ze zdí (viď, Sofie?), prozkoumala nápisy vyryté na stole a když už jsem se začala hodně nudit, vydala jsem se na průzkum temných zákoutí sklepení, kam (jak bylo dle četných pavučin vidět) nikdo moc často nechodí. Šmátrala jsem rukama ve tmě a kráčela jsem téměř absolutní tmou dál a dál. Tepla ubývalo, tmy přibývalo. Najednou jsem však o cosi zakopla a ležela jsem na zemi. Ohmatala jsem své okolí a bylo tam spousta předmětů, krátkých i dlouhých, kulatých i tyčovitých, tlustých i tenkých. Těch kulatých jsem napočítala asi sedmnáct, ale za přesnost neručím, přeci jenom tam byla tma a matematika mi nikdy nešla. Začínala jsem se bát a tak jsem se pomalu vracela. Ovšem, jeden ten kulatý předmět jsem si nesla s sebou, abych zjistila, co to vlastně je. Jaké bylo mé překvapení, když jsem vyšla na světlo! V ruce jsem držela (nejspíš) lidskou lebku!
Takže tady končí trestanci, co neodevzdají tresty včas. Tady tedy máte, vážení čtenáři, vysvětlení záhadných zmizení na hradě. Tady tedy jsou. A já asi skončím mezi nimi.
V tom Kill-Pes zakňučel a to mě vrátilo zpět pevně nohama na zem. Poprosila jsem vyšší síly o trochu vody, protože mě a psa přepadla velká žízeň. Ovšem nikdo se neozýval. Takže sem zavřou nebohé studenty, aby psali tresty. Do vlhka, tmy, zimy a ještě k tomu bez veškerého pití a jídla. Jistě si vzpomínáte, že na džbán vody měli nárok i ti nejbídnější trestanci středověku. Už se ani nedivím, že tady je tolik kostlivců.
A tak tady sedím, pergamen na trest popsaný tímto článkem, brk ztupený a roztřepený, kňučícího psa u nohy, trpím žízní a hladem a nevím, co bude dál. Dostala jsem se do stavu, kdy bych byla ochotna poctivě napsat svůj trest (samozřejmě jen kvůli utrpení toho zvířete a mrzimorské prefektky), kdybych měla čím a na co. Možná už nikdy nikoho z vás nespatřím a tak se s vámi touto cestou loučím. Mějte se žlutě…
Pro DV napsala a vytrpěla Iris Habibi (ve spolupráci s Kill-Psem).