Královský špión…. sedmá část…
Autor: Phosgen Crestfall
Co všechno víme?“ zeptal se monarcha. Seděl v čele dlouhého stolu, na jehož obvodu se nacházelo sedm dalších lidí.
„V podstatě nic,“ pokrčil rameny generál. „Několik misí, které jsme podnikli, skončilo vždycky nezdarem. Naše šance jsou velmi nízké.“
„Co znamená velmi nízké?“ otázal se monarcha poněkud hlasitějším hlasem.
„Velmi nízké… tedy… téměř nulové.“
„Nulové?!“ zakřičel král, i když něco takového předpokládal. Smířit se s tím však nedokázal.
„Obávám se, pane, že…“
„To stačí,“ zastavil monarcha generála a otočil se na dalšího muže, oblečeného v krátké kožešině: „Co navrhujete?“
„Jakožto správce země – nevím,“ odpověděl muž a chvíli se odmlčel. „Bojovat a nejspíše prohrát? Vzdát se, odevzdat polovinu území a čelit občanským nepokojům? Navíc si nikdy nebudeme jisti, že nebudou požadovat více.“
„Pokud máme zaútočit,“ začal mluvit opět generál, „jediná možnost je teď. Potom už budeme příliš slabí. Nabízí se hned několik lstí. Naoko opustit území, připravit pasti, skrýt vojáky, možností je spousta.“
„Ovšem,“ řekl jenom král.
„Ovšem naše šance jsou přesto minimální. Vzhledem k tomu, že nedokážeme v momentu překvapení zlikvidovat celého protivníka, můžeme se pravděpodobně smířit s porážkou. Paprskomety jsou velmi účinné.“
„Nějaké informace o vrchním špiónovi?“
„Ne, pane, Angard se zatím neozval.“
„A co ten případ dezerce?“
„Marson je taktéž stále pryč. Dostali jsme nepotvrzenou zprávu, že byl vidět blízko východních hranic říše, pane.“
„Hm, zvláštní. Co tedy budeme dělat?“
V místnosti zavládlo ticho. Nikdo neznal to správné řešení.
„Spackal jsi to! Mohl jsem s nimi klidně jednat,“ zabručel Marson. Seděl ve sklepení, sloužícímu dočasně jako vězení, opřený o stěnu, spoutané ruce přivázané ke zdi. Angard ležel zády k němu, oblečení měl potrhané a zdobily ho krvavé šrámy.
„Jak vidíš, v určitým chvílích ti je tvé umění na nic. Někdy přijde čas na poctivou diplomacii.“
„Řekl pravý voják,“ pousmál se Angard.
„Ono tě ta sranda přejde,“ pokračoval ve svém už několikahodinovém – téměř monologu – Marson.
„A to by mě zajímalo proč?“
„No tak to si povíme později, jenom doufám, že ne v nebi.“
„Dezertéři chodí do nebe?“
„Sklapni!“ zamračil se Marson. „Tak v pekle.“
„No,“ postavil se Angard, „tak si to tam užij, já už ale pomalu půjdu.“
„Jak jsi to udělal?“ vykulil Marson oči, když spatřil, že Angard má již volné ruce.
„Nekecám, pracuji. To víš, to je to neužitečné špiónské povolání.“
„A co chceš dělat?“
„Spát,“ odpověděl Angard a zase si zpátky lehl.
„Cože? Jsi cvok?“
„Klid, někdo jde…“
Někde vzadu nad schody zaskřípaly dveře a ozvala se dvojice kroků. Po chvíli se z příšeří vynořil voják doprovázející paní Sel-An.
„Tak jak je?“ zeptala se uštěpačně.
„Celkem to jde, akorát by se hodilo trochu více jídla,“ zareagoval Angard, „tedy aspoň nějaké jídlo, chci říct.“
„No, proč chodit okolo horké kaše, že?“ ignorovala jeho narážku Sel-An.
„Jo, třeba horkou kaši, to bych si klidně dal,“ utrousil Angard.
Změřila si ho přísným pohledem a pokračovala: „Jeden z vás zemře a ten druhý o tom půjde vyprávět svému vládci. Nesmí se ale také zapomenout zmínit o tom, jak jsme dobře vybavení a že podrobit se našim podmínkám, je to správné řešení.“
„Hm, dobrý,“ zamumlal Marson. „A kdo je kdo?“
„To si vyberte,“ nasadila Sel-An široký úsměv.
„To jste vymyslela sama? Nemyslel jsem, že jste tak krutá,“ řekl Angard.
„Tedy, ještě je tady druhá možnost. Oba dva vstoupíte do našich služeb.“
„Hm, dobrý,“ zopakoval Marson. „Tak ho zabijte a já půjdu.“
„Fajn, zrovna jsem to chtěl navrhnout,“ pokýval Angard hlavou.
„Prosím?“ podivila se Sel-An.
„Nebo ne, to je vlastně divný,“ zavrtěl Angard hlavou v přehnaně strojeném pochopení. „To se mi nelíbí, zabijte Marsona.“
„Mě?“
„Jistě, vždyť jsi stejně neschopný, nechal ses tady uvěznit!“
„To je pravda.“
„Myslíte si, že je to legrace?“ vstoupila do rozhovoru opět Sel-An. „Já myslím, že ne. Je to naprosto vážné. A mimochodem, uvěznit jste se nechali oba!“
„To jako i já?“ řekl Angard a prudce vyskočil. Než stačil strážce zvednout zbraň, potácel se omráčený k zemi. Angard se otočil na vládkyni: „Neřekl bych. Já se totiž dokážu poučit.“
Usmál se, mrknul na ní a jednou přesnou ranou ji poslal na zem hned vedle vojáka. Potom se vydal rychle osvobodit Marsona.
„Jak jste se vlastně dokázal osvobodit?“ zeptala se Sel-An.
Všichni tři postupovali těsně za sebou. Marson zkoumal terén vepředu, zatímco Angard se neustále ohlížel.
„Špiónské techniky. Umění těžit z minima. To vám nic neříká,“ ušklíbl se Angard. „Máte sice výkonné zbraně a další výborné technologie, ale právě kvůli nim jste velmi zpohodlněli. Tahle planeta pro vás není stvořená.“
„Ach! Teď jste mě opravdu vylekal,“ zasmála se Sel-An.
„To se mi nezdá, Angarde, někde se na nás určitě přichystají,“ řekl Marson.
„S tím počítám.“
„Počítat můžete…“ podotkla Sel-An, ale Angard ji zastavil.
„Zmizíme jim v lese. Jen málokdo za sebou dokáže zamést stopy tak dokonale jako já.“
„Velmi si věříte. Nebylo by lepší použít vašeho vznášedla, o kterém jste mluvil?“
„Všichni tři bychom se na něj nevešli. Teď musíme setřást ty chytráky za námi,“ řekl Angard.
„Těm chytrákům nezmizíte. Jsou to moji nejlepší vojáci. Opakuji, že se můžete vzdát a ušetřit si tak život. Ukončete tento nesmyslný útěk.“
„Milá dámo, rád bych, kdybyste už byla zticha!“ prohodil Angard nevrle. „Jako výstrahu jsem zastřelil toho vašeho vojáčka a jestli chcete, můžete ho následovat. Můžete být sice užitečná, ale můj úkol je spíše vás zneškodnit. Jste mi pouze přítěží!“
Sel-An na to nereagovala. Vzpomněla si, jak Angard chladnokrevně zastřelil vojáka, který s nimi ještě před pár minutami šel jako druhý rukojmí. Sel-Anini vojáci nedbali na výzvy a dostali se až příliš blízko ke skupině. Svým činem je Angard opět notně vystrašil a poslal dozadu. Život své paní nechtěli riskovat.
„Jsou tam stále?“ zeptal se Marson.
„Jistěže. Budeme pokračovat do lesa.“
Sel-An se náhle zastavila. Zbledla ve tváři a začala hledět do neznáma.
„Co je vám?“ zahřměl Angard.
Nereagovala. Stejný ledový výraz strašidelně zdobil její krásnou tvář.
„Ženská,“ vykřikl opět a napřáhl ruku, aby ji udeřil přes tvář. Něco mu v tom však zabránilo. Místo toho ji chytil za rameno a pořádně s ní zacloumal.
„Něco říká,“ upozornil ho Marson.
A opravdu. Sel-An sotva pozorovatelně hýbala rty. A stále bez mrknutí oka zírala daleko před sebe.
„Co to ksakru je?“ podivil se Angard a zkontroloval vzdálenost od vojáků.
„Angarde, to se mi nelíbí…“ zatřásl se z podivného důvodu Marson.
„Sel-An!“ zařval jí špión do ucha.
„To je telepatie… určitě se domlouvá s těmi vzadu…“
„Nesmysl! Co by jim tak říkala?“
„Zastav to!“
„Proboha jak?“ vyhrkl Angard a hlas už mu také znejistěl.
Oběma naráz sklouzl pohled na Angardův vystřelovač, který již před chvíli použil. Našel ho ve vězení, raději si vzal svoji starou dobrou zbraň, než aby zkoušel neznámé lasery.
Angard znovu pohlédl za sebe, aby spatřil vojáky, kteří se taktéž zastavili a zdálo se, že zaujali bojové postavení. Vytáhl zbraň a namířil s ní Sel-An na hlavu tak, aby si toho mohli ti vzadu všimnout.
Žádná změna. Sel-An pouze ustala v tajemném šeptání. Její postoj však zůstával strnulý.
Najednou se země sotva nepatrně zachvěla.
„Co je zase tohle?“ vytřeštil Marson oči.
Vzduch kolem nich se zavlnil, jako když horké páry opouštějí ohniště.
„Angarde, střílej!“ naléhal Marson.
Angardův ukazovák se pohnul, ale stále ještě nestiskl spoušť. Půda pod nohama jim opět zabrněla.
„Dělej! Zastav to!“
Špión bojoval sám se sebou. Cosi mu nedovolovalo vystřelit. Věděl, že by jim to v danou chvíli jistě pomohlo, ale když na tu mladou ženu hleděl, nedokázal se k tomu přinutit.
Nakonec sklopil vystřelovač a zavelel: „Utíkej! Rychle pryč odsud!“
Marson se tomu na malý okamžik podivil, ale neváhal a otočil se směrem k lesu, kam měli již předtím namířeno.
V tu chvíli sebou země škubla mnohem prudčeji a oči jim oslnil záblesk světla. Oba ztratili rovnováhu a spadli. Když se opět rozkoukali, nemohli tomu uvěřit.
Najednou stáli uprostřed močálu. Všude kolem nich se rozprostíral hustý les. Jediným společníkem jim byl jeho nehostinný šum.
„Co to má být?“ vykřikl Angard.
Sel-An jenom zírala kolem sebe.
„V tom máte prsty vy! Co jste to vyváděla?!“
„Já… já jenom…“ nemohla to pochopit, tohle se přece nemělo stát!
Marson namáhavě vstal ze země a snažil se alespoň trochu setřást bahno ze svých kalhot. Byla to však činnost intuitivní, ve skutečnosti o tom ani nevěděl. Myšlenky mu bloudily ztřeštěně sem a tam.
„Použila jste nějaký teleport?“ zamumlal.
„A-ano,“ vyhrkla.
„Kouzlo?“ zamračil se Angard. „Co jste si od toho slibovala, hodit nás doprostřed pralesa?“
Neodpověděla.
„Jste hluchá?“ zakřičel ji Angard do ucha, byl vzteky bez sebe. Jeho obličej byl rudý, na čele se perlil pot.
„Já chtěla jenom o pár desítek metrů zpět, mezi vojáky…“
„A?“ zeptal se Marson a chytil Angarda za rameno, aby ho alespoň trochu uklidnil.
„A… tedy…“ koktala Sel-An, „nevyšlo to.“
„To vidím, že to nevyšlo!“ neudržel se Angard, ale Marson ho hned zastavil.
„Jak to, že se to nepodařilo?“
„Nevím. Na této planetě jsem nikdy dřív nebyla, co já vím, jaké síly mi v tom zabránily!“
„Kde teď můžeme být?“ zeptal se jí Marson.
„Kdekoliv,“ vydechla a do očí se jí vedraly slzy.
Angard si toho všimnul, chtěl něco dodat, ale raději si to rozmyslel, otočil se k nim zády a prohlížel si okolí.
„Co to znamená, kdekoliv. Jaký je rozptyl?“ pokračoval Marson v otázkách.
„Možná pár kilometrů, možná druhý konec planety, možná…“
„Možná?“
„Možná jsme někde úplně jinde.“
„Úplně jinde?“ rozšířily se Marsonovi oči.
Kousla se do rtu a zmohla se pouze na zdrcené přikývnutí.
„Dokážete nás vrátit?“
„A kam? Nevím, kde jsme. Dokonce můžeme být…“
„Pokračujte.“
„V úplně jiném čase,“ řekla a zavřela oči.
„U všech ďáblů!“ ulevil si Angard a udeřil pěstí do nejbližšího stromu.
Sel-An se bezvládně sesunula podél kmenu zpátky na zem.