Angrad… již naposled!
Autor: Phosgen Crestfall
Muž se napřímil nad mrtvolou správce země. Otřel svoji dýku do jeho šatů a poté vyšel z pokoje. Zavřel za sebou dveře. Dobře vykonaná práce. Jak rád měl své schopnosti. Jak miloval možnosti, které mu poskytl tvrdý výcvik, psychologické umění a lékařské zákroky na planetě Nerton. Jeho tvář byla k nepoznání od Angardovy. Všechny jeho pohyby, každé gesto, úsměv. Byl to Angard. Tělem ano. Ale duší ne. Pouze napodobenina stvořená k těm nejhorším účelům.
Od té doby, co Sel-An zmizela, vypracovali tento dočasný plán, než bude zvolen její nástupce. A ten plán se mu velice líbil.
Udělal pár desítek metrů napříč palácem a zastavil se před vysokými zdobenými dveřmi, u kterých stál mladý služebník.
„Chci mluvit s vládcem,“ oznámil Angardův dvojník povýšeně.
Sluha věděl s kým má tu čest, a proto ustoupil. To mohl udělat jenom pro několik málo lidí, dali by se spočítat na prstech jedné ruky. Angard mezi ně patřil.
„Pane,“ oslovil monarchu dvojník, když vešel dovnitř.
„Ach, Angarde, rád tě vidím. Nějaké nové zprávy?“
„Ne, pane, od té doby, co jsem zneškodnil jejích vůdkyni Sel-An, jsou jako omráčení.“
„Výborně, jsem rád, že jsi tu,“ pousmál se král a opřel se pohodlně ve svém křesle. „Za těch pár dní se mi vrátil starý klid. Mám pocit, že můj život má opět smysl. Díky tvému úspěchu máme nové možnosti.“
„Zabil jsem správce.“
„Správce země?“ monarcha vyskočil a udělal několik kroků směrem k Angardovi.
„Ano. Ještě dva ze zástupců generála.“
„Zrádci?“
„Přesně tak.“
„To se mi nelíbí, Angarde,“ zavrtěl monarcha hlavou.
„Je to jediná možnost, pane, nemůžeme je tu vydržovat. Nejprve si musíme udělat pořádek mezi sebou a potom můžeme teprve myslet na nějaký útok.“
„Angarde, teď mě poslouchej,“ král se podíval dvojníkovi zblízka do očí, „vážím si toho, co jsi pro mě udělal a co pro mě děláš, ale zakazuji ti!!! Zakazuji ti, abys ještě někoho zabíjel. Ještě dnes svoláme schůzi, kde zbylé zrádce veřejně obviníš a půjdou do vězení či rovnou na smrt, ale všechno podle pravidel. Rozumíš?“
Muž-Angard se díval vládci přímo do očí, ale nehnul ani brvou.
„Tak rozumíš?“
„Ano,“ následovala mezera, „pane.“
„Zaprvé máme jenom jednu zbraň, Marsonova zůstala kdesi pryč,“ začal Angard.
„Nemusí tu být žádní nepřátelé,“ snažila se zlehčit situaci Sel-An.
„Zadruhé tady v těch močálech můžeme bloudit donekonečna, až se nakonec někde utopíme.“
„Ale nemusíme.“
„Za třetí neexistuje řešení, jak se tady odsuď, tedy tady odsuď celkově, dostaneme.“
„Neřekla jsem, že neexistuje…“
„V tom případě…“
„Ale žádné neznám,“ uznala.
„Fajn, za čtvrté nemáme jídlo a za páté pití.“
„Nemám hlad.“
„Tak to vám věřím. Opravdu věřím. Vůbec vám věřím každé slovo, které ta vaše roztomilá ústa vysloví,“ pokrčil Angard nos.
„Že vy jste tak bezchybný,“ nedala se Sel-An, „nebýt vás, nic z toho by se dnes nestalo?“
„Dnes, jste si jistá, že kvůli tomu teleportu je dnes opravdu dnes?“ vmísil se do hovoru Marson.
Oba dva se na něho podívali s neskrývanou odporem. Tím rozhovor protentokrát ustal. Angard zvolil náhodný směr a vyrazil. Jeho dva společníci se vydali za ním a doufali v jeho zálesácké schopnosti.
Šli už asi dvě hodiny a okolí se zdálo naprosto neměnné. Stále stejně husté tmavé stromy, bahnitý terén, ve kterém si noha nemohla být nikdy jistá. A hlavně neustávající hučení. Bolely je z něj hlavy. Mrazilo je do morku kostí. Ale nevěděli, čemu by jej přisoudili. Snad vítr v listech stromů, ale příliš tomu nevěřili.
Pak se Angard zastavil. Začal něčemu naslouchat.
„Co se děje?“ nevydržela Sel-An.
„Buďte zticha,“ nařídil jí hned a natočil hlavu tak, aby lépe slyšel zvuky ze směru, kam měli namířeno.
V ten okamžik to uslyšeli i Sel-An s Marsonem. Tajemné hučení zesílilo. Měli pocit, jako by se něco obrovského prodíralo směrem k nim a supělo při tom únavou.
„Připravte se,“ upozornil je Angard. Ale nevěděli na co se mají připravit, ani jak.
Zvuk stále zesiloval. Neustálé jednolité hučení. Jak se přibližoval, měli pocit, že slyší i občasné žbluňkání vody, či spíše bahna.
„Angarde,“ zašeptal Marson, sám nevěděl, co ho donutilo k tak tichému hlasu.
Angard se otočil, v očích měl vepsánu otázku, ale i odhodlání.
„Angarde,“ opakoval Marson, „ten zvuk… přichází už ze všech stran.“
Sel-An pocítila nezměrnou chuť utíkat. Utíkat neznámo kam, nedbat na nic. Klidně vběhnout nebezpečí rovnou do chřtánu. Hlavně, aby už byl konec. Jenže nohy měla přikované k zemi.
Angard, jako by vycítil její myšlenky promluvil směrem k Marsonovi: „Postarej se o ni. Já se postarám o… to.“
Marson po těch slovech přikročil blíže k Sel-An. Očima přitom kroužil po zemi, jestli neuvidí alespoň nějaký vhodný klacek, ale nezdařilo se. Na to měl myslet dříve. Pokud je čeká nějaký útok, bude vše záležet na Angardovi.
Hučení přerostlo v burácení. Občas zaslechli zvuk praskajícího dřeva, stále častěji se ozývalo čvachtání bahna.
„Tam!“ vykřikl Marson a napřáhl ruku doprava.
V tentýž okamžik zaregistroval nepatrný pohyb i Angard, jenže přímo před sebou.
„Jsou všude!“ vykřikla Sel-An, aniž by věděla, o čem mluví.
Země začala kmitat drobnými záchvěvy, které rozpohybovávaly bažinatý povrch lesa. Od toho pocházely čvachtavé zvuky. Angard mohl sledovat, jak se k nim všude okolo cosi blíží po zemi. Zvážil možnost vyšplhat na stromy a doufat, že nepřítel to neumí, ale kmeny byly příliš silné, než aby to bylo možné. Na nepatrný okamžik si přendal vystřelovač do levé ruky, pravou si otřel o kalhoty a poté se opět vrátil do střehu.
Marson se otočil zády k Angardovi, rukama za sebou přidržoval chvějící se Sel-An.
Bylo to od nich již téměř dvacet metrů, když Angard mezi stíny konečně rozpoznal, že po zemi se nic nepohybuje. To sama zem se zdvíhala nevysvětlitelnou silou!
Snažil se vnímat každý detail, ale nenapadl ho žádný způsob, jak by mohl proti tomuto nepříteli bojovat.
Mohl se jen bezradně dívat, jak se země vlní téměř jako moře. Vlna za vlnou. Nemilosrdný hukot. Tajemná síla, která si s nimi zahrávala. Trvalo to pár vteřin a kam jenom dohlédli, všude okolo nich i pod jejich vlastními chodidly se povrch vzdouval. Země si s nimi chvíli pohazovala.
Když začal Angard doufat, že jim možná nic nehrozí, a vlny je pouze bez všimnutí přejdou, všechno utichlo. Nastalo naprosté ticho. Žádné hučení, žádný pohyb. Pouze prudké oddychování tří postav. Stáli bez hnutí a modlili se, aby byl konec. Kam se to jenom dostali?
Angard stál na místě, ruku s vystřelovačem napřaženou.
Marson tupě zíral a snažil se zachytit sebemenší náznak, sebemenší detail, který by mu vysvětlil, co se to děje.
Sel-An namáhavě polkla. Hruď se jí pohybovala prudce nahoru a dolů pod přerývaným dechem.
„Je to pryč?“ zeptala se.
Angard ji chtěl napomenout, ale nestihl to. Jakmile dořekla poslední slovo vyrazil těsně vedle ní ze země asi dvoumetrový bahnitý jazyk. S obrovskou prudkostí vystřelil nad povrch a dopadal směrem na mladou ženu.
Marson jí škubl za ruku a těsně ji tak odhodil z dosahu protivníka.
Angard vypálil do jazyku jednu z šipek, ale ta jenom bezmocně zapadla do bahna.
A opět ticho.
Sel-An držela Marsona křečovitě kolem krku. Ten se jí snažil setřást, aby byl připraven na další výpad.
Angard zvažoval situaci. Netušil, jakou silou „hlína“ disponuje.
Stále bylo ticho. Sel-An se již částečně uklidnila.
Pocit intenzivního nebezpečí je neopustil. Bylo to stále tady. A chystá se to zaútočit. I když nyní se nic nestalo už dost dlouhou dobu.
Možná tak stáli pět, deset minut. Poté se Angard odhodlal k drobnému krůčku. Došlápl. Sel-An pozorovala jeho pohyb vytřeštěnýma očima. Srdce jí bušilo ostošest.
Angard pozvedl levou ruku a naznačil přátelům, aby se připravili, otevřel ústa, chystal se promluvit.
„Co navrhujete?“ vyslovil jenom a zároveň se vrhl prudkým skokem doleva.
To ho zachránilo. V místě, kde předtím stál, vytryskl ze země gejzír bahnité zeminy a převalil se směrem na strom, ve kterém to pod obrovskou silou úderu zapraskalo a celý se zachvěl. Lidé měli na moment pocit, že snad jazyk svou silou obrovský kmen vyvrátí.
Angard neplýtval dalšími šipkami. Chtěl dojít ke svým kolegům a navrhnout tichý odchod, ale ze země se vyhrnulo asi pět menších gejzírů náhodně rozmístěných okolo nich. Žádný z nich je naštěstí netrefil, ale bylo rozhodnuto, že se nebude již na nic čekat.
„Utíkejte!“ zavelel Angard a sám byl Marsonovi a Sel-An vzorem, i když ty nikdo nemusel dvakrát pobízet.
Dali se na prudký úprk. V šeru viděli sotva na pár kroků před sebe. Majestátné kmeny jim tarasily cestu. Na jejich těla útočily nespočetné jazyky vystřelující tu vpředu tu těsně za jejich patami. Na jejich psychiku zase doráželo monotónní hučení.
„Rychle,“ pobídl je Angard a jen tak tak uskočil před jedním z menších gejzíru, který vytryskl přímo před ním. Netušil, co by se mu jinak stalo, ale neměl nejmenší chuť to zkoušet.
„Kam chceš běžet? Na konec světa?“ neodpustil si Marson.
Sel-An se klepaly nohy strachem a navíc nebyla tak trénovaná jako oba muži. Angard tedy nepatrně zpomalil a chytil ji za ruku, aby ji tak pomohl v rychlejším postupu. Ještě před pár hodinami, v jejich chápání času, byly nepřátelé na život a na smrt, nyní stály bok po boku stejnému nepříteli. Ani jeden z nich však proti němu neuměl bojovat. Ani se bránit. Mohli pouze prchat.
Další mohutný jazyk se vyvalil ze země vpravo od Marsona a zdálo se, že se ho dotkl, Marson pod tím úderem odletěl doleva a prudce narazil ramenem do stromu. Ze rtů se mu vydralo bolestné zasténání, neváhal však ani chvíli a odkutálel se o kus dál. Bahno ihned dopadlo na kmen, u kterého byl.
„Utíkejte!“ zakřičel Angard na Sel-An a pustil její ruku. Sklonil se k Marsonovi, aby mu pomohl. Voják s bolestnou grimasou urychleně vstával z vlnící se země. Angard ho vzal za ruku, aby mu pomohl, ale Marson vykřikl. Něco se mu stalo s rukou. Angard ho tedy aspoň podepřel na zádech. Aspoň, že mohl běžet. To vše se stalo ve velmi krátkém okamžiku.
„Ne!“ zakřičela hystericky Sel-An, neměla odvahu běžet dál sama.
„Utíkejte!“ vyděsil se Angard a popostrkoval před sebou Marsona.
Další bahnitý jazyk se zvedl za zády Sel-An, Angard napnul nohy a skočil. Ve skoku odstrčil Sel-An pryč a sám dopadl na její místo. Gejzír bláta dopadal přímo na jeho hlavu.
„Angarde!“ zavolal beze smyslu Marson a spěchal mu na pomoc.
Špión se pokusil odplazit ale bahnitý jazyk mu dopadl na nohy. Stěží vytrhl levou nohu, ale pravá zůstala zabořená po koleno v mazlavé hlíně.
Marson chytil jednou volnou rukou Angardovu napřaženou paži a vší silou tahal. Sel-An se na celý výjev dívala a pokoušely se o ní mdloby.
Bahno otočilo nevysvětlitelnou silou Angardovu pravou nohu a donutilo tak špióna k lehu na záda.
„Proboha ženská, pomozte mi!“ volal Marson na Sel-An a snažil se přitom vytáhnout Angarda ze zajetí.
Špión se bránil pokušení kopat volnou nohou a uvěznit si tak i ji. Na Sel-An se donutil ještě jednou zavolat: „Utíkejte!“
Jenže ta toho nedbala, stála jako omráčena.
Bahno obklopující Angardovu nohu sebou začalo smýkat ze strany na stranu a tahalo tak špióna o půl metru sem a tam. Poté se na chvíli zastavilo. A zdálo se, že je klid, jenže poté se vydral z Angardových úst bolestný sten. Snažil se bezúspěšné vyprostit nohu, která ho začala silně pálit.
Potom se Sel-An vzpamatovala. Několikrát se zhluboka nadechla a vyšla směrem k zápasícím mužům, přivírala přitom oči a její ústa počala opakovat sotva slyšitelná slůvka.
Angard se Marsonovi vytrhl a jazyk s ním mrskl takovým směrem, že povalil na zem i samotného vojáka. Ten si při tom všiml, jak Sel-An stojí nad nimi a hledí před sebe stejně nepřítomným pohledem, jako když kouzlila naposledy.
Hlavně rychle, pomyslel si Marson, když si uvědomil, o co se žena pokouší.
Angard mezitím zcela vysílen vzdal boj a snažil se čelit vzrůstající bodavě pálivé bolesti procházející od kolena dolů jeho pravou nohou.
Potom pocítili všichni tři další záchvěvy trochu jiné intenzity a náhle se během prudkého záblesku světla ocitly mezi stromy někde jinde. Hučení neulevilo.
Marson seděl na zemi, Angard ležel hned vedle něho, pravou nohu celou zkrvavenou. Sel-An stála nad nimi a netrpělivě se rozhlížela.
„To už teď dlouho nedokážu. Nemám dostatek síly. Myslím, že jsem nás přenesla sotva o pár metrů dál.“
Jakýmsi znamením, že se svým odhadem nemýlila, byl čvachtavý zvuk a několik drobných gejzírů, které se vynořily pár metrů od nich.
„Musíme prchnout,“ okřikla je, vypadalo to, že nabyla ztracenou rozvahu.
„Nemůžu chodit,“ vyhrkl Angard.
Marson však na to nedbal a nepříliš šetrně ho postavil. Angard zaskřípal bolestí zuby.
„Podívejte,“ radostně ukázala Sel-An, „tam je světlo!“
Následoval nepříliš dlouhý, ovšem pro ně nekonečný běh. Sel-An nervózně kontrolovala vzdálenost od blížících se jazyků, zatímco Marson, sám se zchromlou rukou, podpíral Angarda v jeho skákavém běhu většinou po jedné noze.
Avšak světlo mezi kmeny se zřetelně přibližovalo a dodávalo jim tak sílu v běhu o život. Nevěděli přesně proč, ale světlo, konec lesa, působilo pro ně jako jakýsi spásný symbol.
Menší z gejzírů již začaly opět dorážet těsně za jejich chodidly, když vyběhli z lesa. A opravdu! Gejzíry se v místě, kde bažinatý terén náhle končil a začínala růst drobná tráva mdlé barvy zastavily. Jejich jazyky šlehaly zlostně vzhůru, ale dál se již nepouštěly.
Trojice šťastlivců ulehla na zem a pozorovala, jak běsnění na kraji lesa pomalu utichá. Souběžně s tím odumíralo i strašidelné hučení.
Konečně nastal klid. Leželi na kraji lesa, přerývaný dech plný bolesti jim vycházel z hrdel. Mohli se dívat na nekonečnou travou porostlou planinu nebo na oblohu. Na šedou oblohu chabě osvětlující jejich pozice. Bez jediného slunce. Zvedl se slabý chladivý vítr.