Neznámá čarodějka terorizuje mudly. Podle věrohodného zdroje z ministerstva kouzel je tato pachatelka popisována jako „mladá slečna.“ Podle svědků si vždy začne povídat s nějakým mudlou. Ten však z rozhovoru odchází jako poražený kentaur. Po této debatě je zcela bez rozumu a dokonce i někdy bez smyslů.
„Až ji jako chytnem, tak si piš, že jí to natřu. Několik mudlů je teď díky týhle vochechuli v blázinci. To se prostě nedělá. Můžeš namítnout, že vlastně nekouzlí, ale stejně je to od ní sprostý. Kouzelníci prostě přemejšlej jinak než mudlové.“ Řekl pro DV vyšetřující bystrozor Cern Mcdook.
Dovolujeme si vám nyní, vážení čtenáři, nabídnout deníkový záznam jednoho z postižených.
První den
Nejdřív jsem si myslel, že je klasický PTV. Tedy, případ truchlící vnučky. Dívky v jejím věku moc u nás nevidím. Když přijdou, tak jedině ze dvou důvodů. Jednak zařizují pohřeb pro své rodiče nebo zařizují pohřeb pro své prarodiče. Poštěstí-li se, tak zařizují obojí. Zdála se mi ale moc mladá na to, aby jí umřel rodič. Logické tedy je, že jí umřela babička nebo dědeček a ona šla zařizovat pohřeb.
„Mohl byste mi ukázat nějaké rakve?“ zeptala se
Nevypadala smutně, nebyla oblečená do černého, ani neměla červené oči. Velice neobvyklý případ. Dokonce se smála. Měla jeden z nejkrásnějších úsměvů, jaký jsem kdy viděl. Moc jich ve své branži nepotkávám, ale dovoluji si tohle tvrzení klidně vypustit z úst.
Nasadil jsem chápající výraz a přesně podle pravidel našeho ústavu jsem začal tuto zákaznici obsluhovat. Však se to dozvím.
„Máte nějakou představu?“ zeptal jsem se
„To mi snad prozradíte Vy, ne?“ neřekla to nijak protivně, úsměv ještě víc protáhla.
„Velice rád Vám poradím, slečno, ale bez rámcové představy to bude těžké. Tu musíte vědět Vy. Já se pak pokusím tu představu naplnit.“
„Chtěla bych něco pohodlného, abych se v tom necítila moc stísněně…“
Musel jsem se přeslechnout.
„a možná by mohla být ze smrku, moc krásně voní.“
„ To bych doporučil model X252 – světlá lilie. Je vyrobena z prvotřídního smrku Šumavských lesů, madla jsou z nerezové oceli.“
Podívala se na mne a v očích jí lehce zajiskřilo.
„Mohla bych ji vidět?“
Přikývl jsem a lehkým, vážným krokem jsem ji zavedl do naší předváděcí místnosti. Bílé světlo zahalilo najednou celý prostor. Reflektory byly namířeny přesně na každý kus vystavovaného zboží. Proud fotonů se odrážel od nalakovaného dřeva přesně pod úhlem šedesáti stupňů a dával rakvím ještě větší krásu.
Model lilie byl na druhém konci místnosti. Obešly jsme tmavou růži, bílou magnólii a dokonce i Magnum nr.2. Plně mechanizovanou, aerodynamickou, stereo systémem obdařenou chloubu našeho podniku. Tohle byla rakev pro pravé muže.
„A co je tohle?“ ptala se
„Tohle je dub? Kolik asi váží tahle rakev? Je v cenně u téhle rakve i vnitřek?“
Trpělivě jsem odpověděl na veškeré její otázky. Na tváři chápající výraz, duše plná vrásek od zvědavosti.
„Tak tady to je. X252 – světlá lilie. Jak vidíte, tvar je přesně volen dle specifických potřeb zákazníka. Můžete si vybrat.“
„Mohl byste jí otevřít?“
„Zajisté. Ach… jde to trochu ztuha. Nuže, jak vidíte tak polstrování v této verzi je v barvě lososové. Stoprocentní bavlna vycpána tím nejjemnějším prachovým peřím. Je ale možné si vybrat i jinou variantu. Velice oblíbená je u našich klientů kombinace panensky bílé s kávovou nití. Mohu Vám ukázat katalog?“
Pozorně si prohlížela každý centimetr. Šahala si na látku. Rukou zkoušela měkkost. Oťukávala dřevo a zkoušela i madla, zda vydrží její sílu. Vypadala jako malá školačka na výletě v zoologické zahradě. Prozkoumávala, vědecky analyzovala. Z jejího těla bylo cítít to živočišné teplo, které se zmocní hned každého, kdo má před sebou cíl a tvrdě si jde za ním. Sportovci, umělci, vědci, sběratelé. Ti všichni ho mají.
„Mohla bych si vlézt dovnitř?“
„Prosím?“ Dneska mám nějaké zalehlé uši.
„To nebude ušima. Měla jsem přání, vyzkoušet si ji.“
Asi jsem se trochu zašklebil nebo provedl jiný úhybný manévr, ihned se mě totiž zeptala, jestli je v tom problém.
„Není, jen si poslužte.“
Podala mi ruku a já ji vysadil na podstavec. Zula si boty a lehkým krokem, jako kdyby se nořila do vany, si lehla do rakve.
„ Je pohodlná. Ta výplň je vážně moc dobrá. Dokonce se mi líbí i ta barva. Mohl byste mě zavřít?“
Uposlechl jsem. Už jsem neměl sílu nikterak protestovat. To chce pro svoji mrtvolku jenom to nejlepší? Musí si všechno ověřit na vlastní kůži? Napadlo mě, že by to mohla být nějaká terapie k překonání smrti blízkého. To bude ono.
Hlavou mi běhal můj žebříček nejpodivnějších zákazníku. Staří manželé, co chtěli mít siamskou rakev, rodina nějakého milovníka umění, který se chtěl nechat pohřbít se sbírkou svých pokladů.To všechno teď bylo pryč. I ta speciální komůrka pro mazlíčka se mi najednou zdála jako každodenní záležitost.
Stál jsem tam dobrých deset minut a kdybych si nevšiml hodin na zdi, asi bych tam stál doteď.
Měl jsem chuť ji vyhodit. Ne, lepší bude ji tady nechat a dojít si na paňáka k Oskarovi.
Dal jsem jí ještě pět minut a pak jsem zaťukal.
„Kdo je tam?“ ozvalo se z rakve
„Tady Vincent, majitel pohřební služby, mohu dál?“ vystřelil jsem automaticky.
Pak jsem rychle otevřel poklop.
Ležela tam a smála se. Dívala se na mě těma očima plnýma slz a já už věděl s kým mám to dočinění. S bláznem.
„Já ji beru. Moc se mi líbí. Je přesně taková, jakou jsem potřebovala.“
Pomohl jsem jí ven a zavedl jsem ji k mému stolu. Konečně se té osoby zbavím. Ukecám ji ještě na veškeré služby, vnutím jí bezcenný příplatek za nadstandard a bude mi to jedno. Zaplatí a konečně odejde. Je mi už jedno, pro koho tu rakev má.
Jako jméno klienta udala sebe. Dal jsem jí vizitku s číslem, kam má zavolat, až bude chtít odvést zesnulého. Zatvářila se trochu zděšeně. Řekla něco v tom smyslu, že ji bude muset mít pořád u sebe. Vyplnila veškeré formuláře. Zaplatila hotově. Popřála mi hezký den a odešla.
Díky bohu
DRUHÝ DEN
Byla tu zas. Řekla, že si to rozmyslela, že si chce tu rakev odvézt hned.
Autor: Chris Sivle Tod