Vzhledem k tomu, že mám ráda zvířata, rozhodla jsem se, že budu psát o těch, které osobně považuji za jakkoliv kouzelná – ať už vzhledem, povahou či čímkoliv jiným.
Dnes začnu zvířetem, které je jak v mudlovské, tak i kouzelnické společnosti jedno z nejrozporuplnějších. A tím je vlk.
Vlk. Pro mě osobně jedno z nejúžasnějších a nejvznešenějších zvířat ze všech. Pro jiné zlá a krvelačná bestie, která zaslouží úplné vyhubení. Matka Příroda však je naštěstí tak vytrvalá, že to prozatím nedopustila, i když měl vlk mnohokrát namále. Každá doba však má své hrdiny, ať záporné nebo kladné. Vlci hráli vždy tu zápornou roli. Byly na ně pořádány štvanice, vlčata byla chladnokrevně vražděna a nikomu to nepřišlo špatné.
Ovšem na druhou stranu se není čemu divit. Ve středověku, kdy bylo vlků nejvíc, se narodil jeden, který vstoupil do „Vlčí síně slávy“. Byl jím Courthard (omlovám se, pokud je to špatně napsané, už si jméno přesně nepamatuji), vlk, který žil v okolí Paříže, někdy ve 13.-14. století. Ohrožoval pocestné, kteří mířili po cestě do Paříže nebo z ní odcházeli. Rovněž napadal i obyvatele sousedních vesnic. Byl to neobyčejný vlk a to hlavně vzhledem: Na výšku měřil asi jako jeden měsíc staré tele, měl obrovskou sílu a byl až ďábelsky chytrý. Snažili se ho zabít spousty lovců vlků, ale vždy ulovil on je.
Když dospěl, začal kolem sebe shromažďovat ostatní vlky, až vytvořil největší vlčí smečku, jakou kdy Francie viděla. Ve skalách kolem Paříže byly spousty pelechů, kde se vlci ukrývali a tak lidé tomuto místu začali říkat Louvre.
Jednoho dne, došla Courthardova troufalost tak daleko, že vnikl se svou smečkou na nádvoří kláštera a když tudy procházeli mniši, kteří se vraceli z ranní mše, všechny do jednoho je vlci roztrhaly na kusy. Když se o tomto masakru doslechl vrchní velitel armády, dal zavřít všechny východy z kláštera a rozestavěl po obvodu své vojáky. Ti začaly do vyplašených vlků střílet šípy, až zbyl pouze jediný – Courthard. Ležel schovaný pod kašnou a vše sledoval. Velitel vojska rozhodl, že se mu postaví sám a změří síly s tím neobyčejným zvířetem, které v hloubi duše obdivoval. Zápas to byl dlouhý a vyrovnaný. Courthard i velitel utržili spoustu ran, avšak stále bojovali. Až do chvíle, kdy se Courthard chystal ke konečnému útoku. Připravil se ke skoku, odrazil se a plnou vahou se řítil na velitele. Ten v poslední chvíli nastavil kopí a vlk se na něj nabodl. Síla dopadu byla však tak velká, že dosáhl hlavou až k velitelově hrdlu a jediným mocným škubnutím mu roztrhl hrdlo. A tak tam leželi spolu, umírali a každý z přihlížejících aspoň v koutku duše obdivoval toho statečného vlka…
Nevzpomínám si, zda to bylo přesně takto, ale jisté je, že Courthard existoval a jako vzpomínka tu je i Louvre. Jeho největší smůlou bylo, že žil v době, kdy bylo málo potravy a tak byl nucen požírat i lidi. Ale těžko říct, zda by se v jiné době choval jinak…
Doufám, že se vám tato pověst aspoň trochu líbíla, a že jsem vás zas tolik nenudila.
S pozdravem Rebecca Farah Altamirano.