Závěrečná část příběhu na pokračování:
„Pane profesore!“ Vydechly obě dívky, když spatřily profesora Rafaeluse.
„Tak jste mě objevily..“ Profesor seděl ve starém omšelém křesle a četl knihu. V celé
komnatě byly známky toho, že už tu pár dní přebývá. Malé rozestlané kanape, na stole
několik talířů se zbytky jídla, dostatečná zásoba svíček a všude kolem se povalovalo
několik knih a zmačkaných kousků pergamenu.
„Copak vy nevíte, že vás už dlouho všichni hledají? Měli jsme o vás strach, co se vám
stalo? Sára vás našla ležet na chodbě v ten den, kdy se konal ples pro nováčky..“ chrlila
ze sebe Lina jednu otázku za druhou.
„Ach, když už jste tady..Nic se mi nestalo. To vše byla jen lest. Musel jsem zmizet
ze školy..“ povzdechl si profesor.
„Ale proč?“ Nechápala Lina.
„Za všechno může láska. Jistě jste už slyšely o mých citech, které chovám k madam Líbezné.
Kdo by taky neslyšel, povídá si o tom už celá škola.. Ona mé city začala opětovat a
v tom byl kámen úrazu!“
„Nerozumím..“ řekla Lina a profesor pokračoval.
„Umíte udržet tajemství?“zeptal se dívek.
„Jistě,“ odpověděly .
„Jsem starý a nemocný, trpívám vzácnou chorobou, kdy mohu kdykoliv upadnout do
bezvědomí. Jednou se mi to stalo na procházce v Zakázaném lese, kam mě pan Veldrin
po dlouhém přemlouvání vzal..“
„Veldrin?“ vydechla Kat. Profesor přikývl.
„Od té doby mě vydírá, že vše madam Líbezné poví, pokud..“
„Pokud?“ zeptala se Lina na nezodpovězenou otázku.
„Pokud mu neposkytnu od madam Líbezné lektvar na věčný život..“ pokýval profesor
hlavou.
Ale to je přeci zakázaný recept, ani madam Líbezná ho nesmí nikomu prozradit, aby se
neporušila rovnováha života v Bradavicích..“ namítla Lina.
„Jistě, ani by mě nenapadlo ho po ní žádat.“ pokračoval profesor. „Když už byla situace
neúnosná, rozhodl jsem se pro toto řešení a prostě jsem zmizel. Váš přítel Markus mi to
vymlouval, ale jinak to nešlo.“
„Markus? Jak ten o tom všem vůbec ví?“ nechápala Lina.
„Nedávno se mnou dělal interview do Dračích spárů, povídali jsme si celou noc a
nakonec jsem se mu svěřil. Mé tajemství už bylo na mě samotného dost a je to milý
chlapec, znal jsem už jeho děda. Kromě jeho a vás o tom nikdo nic netuší. Markus byl tak
hodný, že mi sem nosil jídlo a knihy.“
„Nebylo by lepší, se vším se svěřit paní profesorce Líbezné? Má o vás starost..“ namítla
Kat.
„To jsem zkoušel, ale nevím, jak na to..“ ukázal profesor směrem k zmačkaným
pergamenům, co se válely všude po zemi.
„Je mi to líto, zkusím něco vymyslet, pane profesore!“ slíbila Lina.
„Hlavně nikomu ani muk,“ položil si Rafaelus ukazováček na ústa.
„Tak jsem slyšel, že jste odhalily naše malé tajemství..“ přiblížil se Markus k Lině sedící
na lavičce školního parku. Lina položila svou svačinu a rozečtenou knihu.
„Ty už se se mnou bavíš?“ namítla suše.
„No tak, nemohl jsem ti nic říct, slíbil jsem to..“
„Já vím, ale mohl jsi mi důvěřovat, musíme panu Rafaelusovi pomoci!“ opáčila Lina.
„To vím, proto jsem tu. Mám takový plán..“ prozradil jí tiše Markus.
„Paní profesorko Líbezná, máte tady poštu!“upozornil lektorku ředitel Niklokoleus.
„Vážně?“ udivená profesorka otevřela pergamen a četla:
-Pokud chcete vědět, co se stalo panu profesoru Rafaelusovi,
přijďte, prosím dnes o půlnoci do Velké síně.
Jste připravena přijmout pravdu?-
K dopisu byl přiložen pečetní prsten Hogwartské školy.
„Někdo si ze mě utahuje?!“ zamyslela se madam Líbezná, potom pohlédla na elegantní
hodinky, několikrát tenkým řetízkem omotané kolem ruky a spěchala na hodinu lektvarů.
Hodiny nad krbem ve Velké síni právě odbíjely půlnoc. Všude se vznášely zapálené svíčky a
před krbem byl stůl s dlouhým bílým ubrusem, prostřený pro dva. Ve vzduchu se zvolna rozpouštěly pramínky
omamné vůně z tenkých vonných tyčinek.
„Kde může být?“ zašeptala Lina, schovaná za křeslem opodál.
„Mlč a čekej, ještě má čas.“ ozval se za druhým křeslem Markusův hlas.
„Co když nepřijde?“ nedočkavě zkonstatovala Lina.
Vtom se otevřely velké dveře a do síně vešla madam Líbezná. Vlasy měla vyčesané
nahoru a na sobě ležerní ale elegantní kostým. Zvědavě nakoukla, rozhlédla se a
váhavým krokem vstoupila dovnitř. Odměřeně si prohlédla prostřený stůl a nervózně
popošla ke krbu.
Z bočních dveří pro prefekty a profesory najednou vyšel Rafaelus.
„Jsem nesmírně šťasten, že jste přišla, madam.“
„Pane profesore..“ vydechla překvapená lektorka.
Markus s Linou ještě chvíli zvědavě pozorovali, jak si šťastný pár padl do náruče a poté
potichu opustili síň.
„Mají si toho hodně co povídat..“ řekl s úsměvem Markus.
„Ostatně, to my taky..“ vrátila mu úsměv Lina.
Týden na to seděla Lina s Markusem v parku. Všude kolem se to hemžilo studenty.
Někteří spěchali na přednášky, někteří svačili, četli, nebo se jen tak vyhřívali v
odpoledním slunci.
Markus s Linou právě probírali nový článek pro pana Mrzileze, když v tom přiběhla
zadýchaná Kat, oči navrch hlavy a vzrušeně na ně volala:
„Už jste to slyšeli? Je toho celá škola-Profesor Rafaelus s madam Líbeznou se budou
brát!“
Lina s Markusem se na sebe s úsměvem podívali a opět sklonili hlavy ke své práci.
„To je vaše práce, že?“ podezíravě konstatovala Kat.
„To jsi řekla ty..“ ledabyle prohodil Markus.
Kat si přisedla vedle Liny: „Mimochodem, Veldrin prý zmizel. Už dva dny o něm nikdo
neslyšel!“
Lina se vyděšeně podívala na Markuse.
„Vím o tom,“ odpověděl Markus, „ředitel Niklokoleus prý se na něj zlobil kvůli tomu
lektvaru věčného života, hrozil mu prý vyhazov. Snad neunesl pocit viny..“
„Veldrin? To by se dřív spřátelil školníkův pes s kočkou madam Antalisové, než by se
Veldrin zaobíral těžkým svědomím..“ Nervózně pronesla Lina. Všichni na sebe
zamyšleně pohlédli.
„Pááni, to je zase hodin!“ odlehčila situaci Lina pohledem na hodinky. „Musím na
přednášku, uvidíme se později..“ Sebrala rychle své věci a pospíchala ke škole. Kat se
s omluvným povzdechem podívala na Markuse a pokrčila rameny.
„Taky půjdu..“ vstala z lavičky a Markus se zvedl s ní: „Kat, už jsem ti vyprávěl o svém
příteli Kennym?“ S úsměvem položil Kat paži kolem ramen a pomalu jí doprovázel..
Slunce vesele svítilo na hogwartskou školu, jen kdesi hluboko v lesích prořízl ticho
zlověstný, temný smích..