Nejsem si jistá, co se to vlastně stalo, a ani nevím jestli se to vůbec stalo, ale musím to napsat.
Sedím u počítače a poslouchám koncert Nighwish. Za okny se schyluje k pořádné bouři, obloha je temně inkoustově černá, vítr ohýbá stromy téměř k zemi…každého, nejen někoho zasvěceného, napadne, že toto je chvíle, kdy zlo má navrch. Ale jen ti zasvěcení vědí, jakou podobu zlo může mít…
Už se vám to někdy stalo? Že si prostě jen tak sedíte, jste hluboce zamyšlení a najednou máte pocit, že se něco stane? Něco, co se vám ani trochu nebude líbit,? Tak přesně takový pocit jsem měla tehdy já…
Seděla jsem v nebelvírské společenské místnosti. Už jsem tam byla sama, všichni už šli spát a já si ještě četla v knize o černé magii. Náhle jsem něco zaselchl. Znělo to, jako by někdo volala mé jméno.
Zaposlouchala jsem se, ale nic jsem neslyšela. Sklonila jsem se zpět ke knížce a snažila se začíst. Uběhlo tak pět minut a slyšela jsem to znovu. Někdo volal mé jméno. „Rebecco…“ ozvalo se opět, ale tentokrát to znělo z mnohem menší dálky. Zvedla jsem se a nevnímala jsem, že kniha spadla na zem. Ten hlas mě přitahoval jako magnet. Prošla jsem na chodbu a dál se nechala vést tím hlasem.
Aniž jsem si to uvědomila, šla jsem stále výš, až mě ovanul studený podzimní vzduch. Stála jsem na astronomické věži a kolem mě zuřila bouře. Zdálo se mi, jakobych na chvíli procitla z jakéhosi tranzu. A zřejmě právě včas, protože jsem stála na samém kraji zdi.
„Dávej pozor, Rebecco. Nechtěl bych, aby jsi spadla,“ ozval se za mnou hluboký hlas a já se bleskově otočila. Ze stínu se vynořil černě oděný muž. Ve zlomku vteřiny jsem si stihla uvědomit, že je to ten nejpřitažlivější muž, jakého jsem kdy viděla, a že si je toho velmi dobře vědom. Rysy jeho tváře byly ostře řezané, měl černé, na ramena dlouhé vlasy, ale co mě zaujalo nejvíc byly jeho oči. Byly tmavě hnědé, ale třpytily se zvláštním leskem, který jakoby nepocházel z našeho světa.
„Kdo jsi?“ podařilo se mi vyslovit a téměř se mi ani nezatřásl hlas, i když jsem se docela bála.
„Jsem Darren Blackwell. A jsem moc rád, že jsi za mnou přišla,“ odpověděl a usmál se. Jeho úsměv mi proti mé vůli roztřásl kolena.
„Nepřišla bych, ale slyšela, že mě někdo volal,“ a pak mi to došlo.
„To jsi byl ty! Ale jakto, že…?“ nedořekla jsem, protože mi Darren skočil do řeči.
„No ano, byl jsem to já. A jakto, že to nikdo jiný neslyšel? To proto, že jsem tě volal ve tvých myšlenkách.“
„V mých myšlenkách? No dobře, řekněme, že nekecáš. Teď mi ale radši řekni, proč jsi mě volal. Já tady totiž nemám co dělat, víš? A nerada bych, kdyby mě kvůli tobě vyloučili. Takže, co chceš?“ pronesla jsem s trochu větší odvahou než jsem skutečně cítila.
Lehce pozvedl obočí, ale nijak to nekomentoval
.
„Chci informace,“ řekl náhle a já na něj nechápavě pohlédla.
„Informace? A to jako o čem? Copak jsem nějaký tvůj informátor?“
„Nesnaž se mě vytočit, Rebecco. Chci informace o tvém otci. Kde je?“
Jeho pohled se změnil. Oči mu zvrdly a sálal z nic led a nenávist. Tón jeho hlasu naznačoval, že to myslí vážně a nesnese odpor. Šel z něj strach a já podvědomě o krok couvla.
„Já…nevím. A není mi jasný, proč to chceš vědět,“ dodala jsem a vydržela jeho pohled.
„Lžeš mi, krásko. A to nemám rád,“ mrazivě se usmál a já postřehla, že vytáhl hůlku. Já sáhla po své, ale nebyla jsem dost rychlá.
„Expeliarmus!“ vykřikl Darren a moje hůlka odletěla pět metrů ode mně. Pohlédla jsem na něj tiše doufala, že se stane zázrak. Nestal.
„Tak co? Rozmysli si to dobře, protože já vždycky dostanu to, co chci.“ řekl tiše a po chvíli dodal: „Ať už po dobrém nebo po zlém. A věř mi nebo ne, tobě bych nerad ublížil. Aspoň zatím,“ ďábelsky se usmál a udělal krok ke mně.
Nevím, jestli jsem blázen nebo tak něco, ale i přesto, že jsem se tak strašně bála, mě ten muž přitahoval. A jsem si jistá, že on to cítil taky. Když jsem mu hleděla do očí, věděla jsem, že když mu řeknu co chce vědět, neublíží mi. Jenže problém byl v tom, že to jsem neměla v úmyslu.
„Svého otce nikdy neprozradím a už rozhodně ne, Smrtijedovi jako jsi ty!“ vmetla jsem mu do tváře. Darren se zatvářil, jako by mě chtěl na místě zabít a jsem si jistá, že na to i pomyslel.
Náhle jsem zaslechla hluk na schodišti a rychle jsem tam pohlédla. Darren to slyšel taky a začal mít velmi naspěch.
„Dobře, dnes jsi to vyhrála, ale já se nevzdám, pamatuj na to!“ přejel mi svou hůlkou po krku a mě zamrazilo až v kostech. Donutila jsem se neuhnout pohledem a odvětila jsem:
„Nezapomenu, Darrene. A budu se těšit na naše další shledání.“
Ledově se usmál a otočil se k odchodu.
„A mimochodem, těšilo mě, že jsem tě poznal. A máš skvělou kamarádku, zná tě skoro líp, než ty sebe. Pozdravuj od mě sladkou Calandru.“
Spokojeně se usmál mému šokovanému výrazu a byl pryč.
Vyčerpaně jsem se opřela o studenou hradní zeď a zírala jsem do prázdna. Tohle bylo moc zlé, ale věděla jsem, že to nejhorší mě teprve čeká. Pomalu jsem vstala a vydala se dolů. V půlce schodů jsem potkala profesora Veliena, tvářil se, že mě míní přetrhnout jako hada.
„Omlouvám se, pane profesore. Já…“ hlas se mi zlomil a po tvářích mi začaly téct slzy, i když jsem se ze všech sil snažila je zadržet.
„Co se děje, slečno Altamirano? A co vůbec děláte ve dvě hodiny v noci až tady?!“
Vypadal, že začíná vážně zuřit, ale já neměla sílu a ani chuť někomu vyprávět, co se stalo. A tak jsem na něj jen omluvně pohlédla a zašeptala: „To nic, pane profesore. To bude v pořádku. Už si půjdu lehnout.“
Nevím, jestli pochopil, že ze mě teď stejně nic nedostane, ale nechal mě jít, za což jsem mu byla nesmírně vděčná. Do postele jsem se dostala ani nevím jak, ale zdálo se mi o Darrenovi a ráno jsem se probudila celá zpocená a vyděšená.
V dalších dnech jsem nebyla ve své kůži, úkoly jsem plnila automaticky a bez chuti. Připadala jsem si jako vysátá a bála se toho až se vrátí. Byla jsem si tím jistá.
A on se vrátil…
To be continue