Kouzelníci ve světě mudlů aneb Ostravský sraz

Březnový téměř velikonoční sraz v Ostravě a první zkouška něčeho nového a neotřelého! Jak si poradí kouzelník v aréně plné tmy, pohyblivých živých terčů a s něčím, co ani vzdáleně nepřipomíná hůlku, v ruce? A kdo je nejlepší farmář fazolek?

V Ostravě se konalo neskutečné množství srazů. Je pak dost těžké po určité době najít nějakou aktivitu, zajímavost, zážitek nebo zkrátka něco, co se vlastně ještě na sraze nikdy nedělalo. Zkoušeli jsme Fungolf (mudlovská verze minigolfu v uzavřené zastřešené místnosti s lehčími jamkami a skákavějšími míčky), byli v ZOO, hráli bowling, byli na hradě, na ohňostroji, možná i v muzeu nebo na vánočních trzích a fotili se u velbloudů… ale jedna, vlastně minimálně tři věci nám stále na programu chyběly. A první z nich se podařilo uskutečnit právě o posledním březnovém víkendu.
A jak se ukázalo, můj počáteční strach jakožto organizátora z toho, že nikdo nebude chtít hrát nebo že mi půlka účastníků oznámí, že prostě běhat při žádné hře nebude, mi celkem naháněl hrůzu. Počítala jsem i s tím, že budu alespoň polovinu osob (v době neznámého seznamu účastníků) přemlouvat. A ono, světe div se, vůbec se tak nestalo! Je pravda, že z původních 10 přihlášených nakonec dorazilo 8 statečných, ale to je ještě celkem dobrá úmrtnost. Pan Wayna může rozhodně litovat, že zůstal (byť kvůli nemoci – měl na sebe zkrátka dávat dřív víc pozor) doma. A o jakém sportu či aktivitě to vlastně celou dobu mluvím? Řeč je o mudlovské zábavné (strašně násilnické) a přitom sportovní hře zvané Laser Game.
Představte si, mudlové se baví tím, že se pustí skupinka do místnosti, kde je takové skvělé bludiště udělané tak, že tam jsou zrcadla, výklenky, svítí tam různá světla, paprsky a nebezpečí může číhat úplně všude. A v takové místnosti se mudlové snaží „postřílet“ (obrazně řečeno) své nepřátele – buď hrají všichni proti všem, nebo hrají v týmech proti sobě. Mají na sobě vesty se světélky a se senzory či snímači, které jsou schopny zaznamenat to, když na ně někdo vystřelí pistolí, která funguje na principu laseru. To vysvětluji hlavně té naší čistokrevné či výhradně kouzelnické komunitě, která se ve světě mudlů příliš nevyskytuje. Představit si to můžete (a našemu následnému hovoru po hře to samozřejmě neuniklo) tak, jako kdybyste si na hábit dali citlivou vestu, která zaznamená to, když na vás někdo zamíří hůlkou a trefí vás nějakou kletbou. Princip byl stejný. Kdo byl zasažen, vesta ho upozornila, zavibrovala a pár sekund byl mimo hru, aby se mohl „vzpamatovat“ z toho svého úmrtí. Pak zase mohl pokračovat. A účelem hry bylo takto zasáhnout co nejvíce lidí co nejvíckrát. A samozřejmě, být co nejméně zasažen sám. Jak se ukázalo, hra v délce 15 minut nevypadala pro některé tak náročně i nenáročně, jak se zdálo. Zatímco lesnice Jostein hrdě prohlašovala, že by na to chodila každý týden a že se dalo v pohodě těch 15 minut hrát, většina ostatních se shodla na tom, že po zhruba 8 – 10 minutách už měla vážně dost a nejednou se někteří snažili alespoň dočasně schovat a nabrat dech i sílu na další útok. Místy se mně osobně i často zdálo, jako bych snad hrála sama, protože párkrát kolem mě v okolí nikdo nebyl, a to mi bylo divné.
Zábava to však byla obrovská, ale když vás třeba skoro dva metry vysoký pan Tadäus zasáhne hned zblízka, nebo vás permanentně alespoň dva soupeři střílejí vždy výhradně do zad, už začínáte být mírně nazlobení. Naštěstí, jak jsem si asi až ke konci hry všimla, vaše vesta je celkem chytrá a pozná, kdo na vás střílel, takže pokud se stíháte během hry dívat i na sebe samotného, můžete vědět, komu se máte příště pomstít. Osobně jsem třeba měla problém v té tmě rozeznat, kdo je kdo (protože všichni měli tmavé oblečení, se kterým splývali s pozadím), když vidíte pouze svítící výzbroj, takže jste většinou rádi, když zasáhnete libovolný utíkající, nebo stojící cíl (nejvíce naštvete ty, co si myslí, že jsou někde schovaní, a na někoho míří, což je největší legrace). – smích –
Na druhou stranu je velmi uklidňující volat na ostatní, že je zastřelíte (protože tu možnost díky pistoli s laserem máte), a zběsile se za nimi vydat. Ale ukončíme to, abyste se dozvěděli více, musíte se zúčastnit dalšího takového srazu!

Když jsme se pak podívali na výsledky našeho zápolení, zjistili jsme následující:

Pokud nejste příznivci tabulek, nevadí! Zkrátka a jednoduše, nejvíckrát vypálila svá kouzla z mudlovské zbraně Jostein, ale měla nižší úspěšnost. I tak se jí podařilo vybojovat krásné druhé místo. Naopak mudla Pedro seslal o nějakých 150 kouzel méně, ale byl na zásahy úspěšnější, takže vyhrál na celé čáře. Naopak Esperanza sesílala kouzla jako divá, ale nedařilo se jí vždy zasáhnout cíl, měla nejnižší procento úspěšných zásahů a skončila šestá. Tadäus skončil na třetím místě, čtvrtá byla Rain, pátá Ciel. K záporným bodům se dostala Andy na sedmém místě a Nebelbrach na osmém místě. Všichni si však zaslouží pogratulovat, protože překonali všechny nástrahy laserů a celé místnosti a ve zdraví to přežili!

Podívejte se však na to, jaké úspěchy zdárného „zabití“ byly mezi všemi:

Začneme od nejúspěšnějšího, jak je vidět, Pedro všechny kouzelníky porazil, určitě to chodil tajně trénovat! Nejvíce se zaměřil na Ciel a Jostein, když je zasáhl 15krát a 14krát. Nejméně pak na Andy, která se mu nedokázala vyhnout pouze 7krát.
Jostein, jak se zdá, střílela nejvíckrát do těch, které zná – do žlutého Tadäuse a Andy. Oba zasáhla dvanáctkrát.
Tadäus pravděpodobně nechce, aby body rozdávala Esperanza, kterou zasáhl 14krát, zatímco další kouzelníky i mudlu napadl maximálně 8krát.
Na druhou stranu Rain byla vůči mudlovi neúspěšná, nepodařilo se jí ho zasáhnout ani jednou. Naopak zaměřila se na svého spolužáka z koleje, Nebelbracha, kterému věnovala 9 střel smrti.
Ciel se bohužel podařilo Pedra zasáhnout pouze jednou, ovšem maximálně pětkrát dokázala zasáhnout Nebelbracha.
Esperanza v bojovné náladě nerozlišovala barvy, a měla tak skóre zásahů všech celkem vyrovnané, maximálně pětkrát zabila Pedra i Andy a minimálně dvakrát pak Rain. Ostatní se vešli do této stupnice.
Andy byla nejvíce úspěšná při střelbě na hadici Ciel, kterou trefila pětkrát. Nejméně úspěšná byla v honbě za lvem Nebelbrachem, kterého dokázala zabít pouze jednou.
Nebelbrach byl nejhodnější na Pedra a Jostein, asi proto, že to byli vážně profesionálové (dle výsledků), trefil je každého pouze jednou. Naopak nejvíce se mu podařilo zasáhnout Ciel a Esperanzu, každou čtyřikrát.
Když se v aréně ozvalo oznámení o konci hry, bylo pro asi tři z nás nejtěžší najít východ, ačkoliv během hry a zápolení o vlastní životy jste jej minuli asi třikrát, když byl teď potřeba, prostě nešel najít.
Když jsme odevzdali zbraně i s vestami, vydýchali se a sdělili si všichni své nadšené dojmy ze hry, dozvěděli jsme se i ony výsledky, které už znáte i vy. A tak jsme se vydali načerpat energii do restaurace, a to procházkou. Sice nám cestou dost pršelo, ale pak se počasí umoudřilo.

V restauraci bylo příjemně, spíše prázdno než plno, ale obsluha a kuchyně nic moc – obojí trvalo celkem dlouho a jedli jsme vlastně po dvojicích na etapy, protože jídlo nosili průběžně a ne najednou, jak by se asi očekávalo. Ale tak chápeme to – jsou to mudlové. Po odchodu z restaurace se s námi rozloučil Nebelbrach, který spěchal za svou mudlinkou, jež se nemohla kvůli pracovnímu nasazení srazu zúčastnit.

S hodinovým zpožděním jsme tedy pak dorazili i do čajovny, která prošla rekonstrukcí a vypadala moc pěkně. Jostein nám představila hru Fazole. Ve stručnosti: jste farmářem, který má dvě pole pro setbu, na kterých se musí snažit zasadit co nejvíce fazolí a průběžně je sklízet. Můžete obchodovat s ostatními farmáři, nebo si dokonce mezi sebou i sazeničky fazolí darovat, jen abyste nemuseli sklízet ještě nehojnou úrodu. A ve výsledku se snažíte získat co nejvíc peněz. Hra to byla pro některé (rozumějte pro Esperanzu) náročná na zapamatování si pravidel či souslednosti možných tahů. Takže i při čtvrté hře potřebovala neustále nápovědu v podobě, co teď udělat může a co už za jistých podmínek později udělat nemůže.
Nejlepšími farmáři v celém odpoledni byli Jostein a asi dvakrát Rain, jednou se pak sešli hned tři vítězové: Ciel, Rain a Esperanza.
Mezitím se stala jedna nepříjemná věc, Jostein a Tadäus si objednali vodní dýmku. To by ještě nebylo tak hrozné, ale najednou se celá ta souprava rozhodla, že ze stolečku spadne, a to přímo na záda Tadäuse, jen trochu mu naštěstí zašpinila krásnou barevnou mikinu, uhlíky dopadly na koberec a propálily tam velkou díru, ale co bylo horší, chudák Jostein se popálila na prstech na rukou, naštěstí jen povrchově, takže z toho měla puchýře, ale i tak to bylo celkem nešťastné. Poté nálada mírně klesla. Hlavně i kvůli tomu, že se opět přihodilo to, že čajmen zapomněl přinést 2 čaje – nepřinesl objednávku Jostein ani Ciel.
Pár minut poté, co se přihodilo ono neštěstí, museli odjet oba poškození. Naštěstí nám Jostein zanechala ještě hru s Fazolemi, abychom měli v čajovně co dělat.
Naopak když se Rain rozhodla vyzkoušet čajové mojito, nevypadalo to moc lákavě – sklenice naplněná divně zbarvenou tekutinou, jež měla na své hladině něco, co jsme nazvali „špinavá posekaná tráva“, takže také nic moc.
Stejně tak ani Andy nebyla nadšená ze své citrónové vody. Dnešní objednávky se tedy u mudlů příliš nevydařily. Zachránit se to snažila Esperanza, která všem nabídla alespoň moučník v podobě bábovky. I tak se žízní netrpělo, Ciel měla zásobu vlastního pití a nakonec se dvě konvičky touaregu rozdělily i mezi ostatní a bylo to.
Vraťme se ještě k Fazolím. Mnohem více legrace nastalo v době, kdy se Esperanza začala prosazovat (opravdu nenásilnou formou, aby si zase někdo nemyslel) o to, aby místo nudných čísel, jež u sebe měly fazole pro označení svého maximálního počtu, byly říkány názvy těch daných fazolí (ohnivý fazol, sójový bob, flekatý fazol a další), nejvíce jsme se při hře nasmáli ve chvíli, kdy se začalo s fazolemi obchodovat. Mudlové od dalšího stolečku vedle tak mohli slyšet konverzaci ve stylu: „Dej mi nalomený a já ti dám flekatý.“
Když se i poslední přeživší rozhodli z čajovny odejít, šlo to celkem rychle. Večer už se setmělo, venku bylo příjemně a nastalo rozhodování za rychlé chůze – stihnout vlak z hlavního nádraží a jet přitom ještě mudlovskou MHD, anebo se projít pěšky na další nádraží, které bylo blíže, a mít více času. Naštěstí se zvolila druhá možnost, ovšem tempo rychlosti ne, takže po příchodu na nástupiště zbývalo 15 minut do příjezdu vlaku, kterým měly odjet Andy, Ciel a Rain. Náhodou měla Esperanza v tašce schovanou hru – kouzelnické „město, jméno, zvíře, věc“, takže všechny tři slečny pak mezi sebou zápolily v tom, která si dříve vzpomene na pojem z astronomie, jméno studentky Havraspáru nebo název fantasy filmu. Pedro se do této činnosti již nezapojil a raději se procházel po nástupišti. Asi se snažil vypadat, že k nám nepatří. Jiných mudlů tam ale nebylo tolik, naštěstí. Když nastalo loučení a poslední zamávání, holky se vydaly směr Frýdek-Místek a Esperanza s Pedrem se pak (opravdu velmi nečekaně) vydali procházkou až k místu MHD, kde již výluka tramvají nezasahuje. Sraz byl ukončen.

Na závěr ještě přikládáme fotografii, kterou nám udělal mudlovský pracovník hry Laser Game před jejím zahájením (to kdyby náhodou někdo nepřežil):

Nahoře zleva: Andy Topher, Tadäus Trottertickler, Jostein Lauierová, Pedro Milagroso.
Dole zleva: Nebelbrach Mechacha, Rain Bow Arrow, Esperanza Milagrosa, Ciel Arcum Arrow.

Pro Denní věštec
Esperanza Milagrosa