Tento článek se bude týkat hlavně mé osobní zkušenosti ze společného soužití s podřadným druhem člověka, s mudly. V tomto příběhu, který se mi stal na mou vlastní zelenou kůži, bych chtěla upozornit na jedno páteční ráno, v jehož průběhu jsem se měla pomocí městské mudlodopravy přemístit ze svého domu směrem do mého mudlogymnázia, které je vzdáleno od mého příbytku více než dvacet kilometrů. Moji rodiče nemají rádi, když chci do školy letět na koštěti, proto jsem nucena používat prostředek mudlovského stylu, ten luxusní a čistý autobus. Tohoto dne tomu nebylo jinak, ale přesto se mi stalo něco, co se mi jinak velmi často nestává.
Jako každý normální všední den, co musím do mé každodenní vzdělávací rutiny, jsem vstala přesně podle plánu, tj. v 6:00 a sunula se směrem ke koupelně. Cesta je to sice vskutku krátká, ale když po cestě se slepenýma očima šlápnete na psí pískající hračku a 2x na granuli, též od mého psího mazlíčka, vědomí sice nabude bdělejšího rázu, ovšem bolest, která se pak rozlévá po vašem chodidle, vám zařídí zaručeně takovou negativně založenou náladu, která vás bude obklopovat již po celý zbytek dne.
Dále když opomenu zase tu zmrzlou svačinu, která je přichystána v podobě pečiva v ledničce, probíhá vše alespoň trošku normálně. Najdu na sebe ucházející svršky, nejlépe takové, které nevypadají jako pytel od brambor, nazuji boty, u kterých věřím, že nikdy neupadne podrážka bez sebemenšího rozloučení, vezmu čtyřkilový batoh, a vydám se na cestu.
Již u výtahu jsem se setkala s prvním mudlou, který mě toho dne zklamal. Přivolám si výtah, narychlo jdu ještě zabouchnout venkovní dveře, pokud možno tak, aby se nerozpadly, a již utíkám ke kabince výtahu. Už jsem otvírala dveře, stačila jen jedna sekunda, když v tom mi výtah sebral jeden soused bydlící o patro výš, tedy v sedmém a posledním poschodí. Než jsem se stačila vzpamatovat z toho všeho a konečně jsem přestala zuřivě trhat se šachtovými dveřmi, byl soused vesele nalezlý v mé výtahové kabince a s úšklebkem neviňátka se vezl směrem dolů. Kdybych si v tu chvíli vzpomněla na to správné zaklínadlo, mohl se tam ten pán culit hezky dlouho, kdybych výtah zastavila, ale neučinila jsem tak. Jako poslušný pes jsem čekala, až si soused laskavě sjede až do přízemí a zde pokud možno co nejrychleji zavře dveře, abych si výtah mohla co nejrychleji přivolat, ale kdepak. Nevím zda schválně, ale dveře asi špatně dovřel, tudíž jsem musela ze šestého poschodí pěšky.
Když jsem konečně s nekonečným funěním seběhla schodiště, kde naše mudlovská uklízečka nechala vprostřed cesty se válet smeták, o který jsem následně zakopla, jsem se konečně již ocitla před naším domem. Zde jsem začala co nejurychleněji přemýšlet, kudy by byla cesta nejvhodnější směrem k mudlovskému autobusu. Než jsem se však konečně rozhodla a doběhla na zastávku, viděla jsem jen skřípající poloprázdný autobus mizet v dáli. Skoro bych i přísahala, že se mi vysmívá, když spatřil mě, jak zbytečně utíkám přes trávu, kde nespořádání majitelé psů neuklízejí po svých pejscích exkrementy, čehož tedy byla dokonce svědkem moje nová bílá polobotka.
Když jsem se mi konečně podařilo o čistý kus trávy trošku opucovat moje botky, sedla jsem si na zastávce na lavici, která měla původně sloužit cestujícím k odpočinku, ale mě posloužila tak leda jako výborný prostředek k naražení kostrče. Po propadnutí sedadla jsem si následně stoupla a s vražedným výrazem odlákávala z mé blízkosti jakékoliv lidské osůbky, které čekali na další spoj autobusu.
Čekali jsme vskutku dlouho. Pět minut, deset minut, půl hodiny, autobus nikde…